Tomasz Jedrowski (nar. 1985) je polský emigrant druhé generace, jehož rodiče utekli z totalitního státu do svobodného Západního Německa, a to převážně z ekonomických důvodů, které se silně promítají také do autorovy prvotiny. Přestože vyrůstal v německém prostředí, s rodiči doma mluvil polsky a od raných let nasával příběhy z jejich mládí v Polské lidové republice a také o jejich útěku na Západ. Jedrowski vystudoval práva na Cambridgeské univerzitě a mluví plynně pěti jazyky. Pro svůj románový debut si nevybral mateřskou polštinu, ale angličtinu, která, jak říká v několika rozhovorech, představuje jednak jazyk, v němž začal vnímat a číst literaturu, jednak odosobněný výrazový prostředek, který mu pomáhá oprostit se od subjektivní perspektivy rodičů a kultury jejich domoviny. Jedrowski se již během dospívání veřejně přiznal ke své homosexuální orientaci a v Plavci ve tmě experimentuje s myšlenkou, jak by asi jeho život vypadal, kdyby tuto skutečnost zjistil v osmdesátých letech, kdy polský režim vystupoval vůči homosexuálům a jiným menšinám velmi represivně.

Plavec ve tmě začíná vyprávěním hlavní postavy Ludwika o dětství ve Vratislavi, kdy se kamarádil s chlapcem z židovské rodiny, ke kterému cítil víc než jen kamarádskou lásku a jenž nakonec z jeho života mizí kvůli stupňujícímu se antisemitismu, před nímž se mnoho Židů vystěhovalo do Izraele. Tato úvodní epizoda předznamenává nejen ústřední téma románu – neheteronormativní existenci a homosexuální lásku –, ale také představuje zvolenou vypravěčskou techniku ve formě retrospektivního vyprávění v první osobě, adresovaného Ludwikovu milenci Januszovi. Autor se této nezvyklé narace, jež udává introspektivní a intimní tón vyprávění, drží až do samého konce románu. Ludwik s Januszem se potkávají na povinné letní brigádě po skončení vysokoškolských studií na Varšavské univerzitě, oba se do sebe na první pohled zamilují, několikrát se setkají u nedaleké řeky a diskutují spolu o knize Giovanniho pokoj Jamese Baldwina, která v románu hraje důležitou roli. Jejich románek však začíná až v posledních dnech pobytu na polském venkově, kdy Janusz Ludwika pozve, aby s ním ještě dva týdny zůstal, potuloval se a kempoval s ním v nádherné polské přírodě. Ludwik, matkou a babičkou slušně vychovaný student literatury, jemuž bylo nabídnuto pokračovat doktorským studiem, vlivem fyzické práce a splynutí s tamní přírodou uvolňuje své konformní chování a Januszovu nabídku nadšeně přijímá. S pomocí místních lidí naleznou krásné místo u malebného jezera, kde se utáboří a konečně naplno projeví své city, zbaví se strachu, minulosti a odhalí jeden druhému svou identitu. Oba prožívají pocit nebývalé svobody, již ani jeden z nich ještě nezažil, ale oba vědí, že s návratem do civilizace a města prošpikovaného státními agenty vše opět skončí: „Nevím, kolik dní jsme u jezera zůstali, protože každý z nich byl jako celý svět, každý okamžik byl nový a neopakovatelný. Tak trochu jsem měl pocit, jako by to byly první dny mého života, jako bych se právě zrodil z jezera, jeho vody a tebe. Jako kdybych se svlékl z kůže a svůj starý život nechal někde za sebou.“

Po návratu do Varšavy jsou svobodné projevy lásky dvou milenců samozřejmě velmi omezeny, v podstatě se odehrávají pouze v Januszově panelákovém bytě na předměstí nebo v bazénu, čímž se do popředí románu dostává rovina politická a každodenní realita v totalitním režimu, krutá pro většinu obyvatel, ale pro zástupce homosexuální menšiny obzvláště. Ludwik sepisuje projekt své disertační práce na téma utlačování Afroameričanů v Baldwinově díle a zároveň se strachuje o zdraví své domácí, která denně stojí frontu před obchody s potravinami, nemá peníze a Ludwik pro ni nemůže sehnat ani základní léky, když ulehne s těžkým kašlem a nachlazením. Na ulicích města zuří nepokoje lidí zklamaných z nenaplněných slibů zářné socialistické budoucnosti a Ludwik nejednou pomyslí na útěk z této šedé mizérie; zvláště když se dozví, že i přes vynikající posudek jeho projektu připadne místo doktoranda nějakému protekčnímu prominentovi. Janusz je v tomto ohledu daleko méně odbojný, začíná pracovat na cenzorském úřadě, nijak režim neprovokuje, protože si je vědom, co by to pro něj znamenalo, a užívá si výhod plynoucích z vřelého přátelství s Haniou, dcerou vysoce postaveného straníka. Těchto výhod začne využívat i v Ludwikův prospěch, ale ten se zdráhá prospěchářsky se vlichocovat nejen Hanie, ale režimu vůbec, což mezi oběma muži vede k častým neshodám a nepochopení. Ty však umocňuje i vědomí, že svou lásku nikdy nebudou moci veřejně projevit, pokud tedy neemigrují, na což mají rovněž rozličný názor.

Jedrowskému se skvěle podařilo vylíčit postavy uvězněné nejen ve vlastní identitě, která jim nedovoluje svobodně žít, ale též ve státě, který hlídá jakýkoli jejich pohyb a čeká na každičké morální nebo protirežimní pochybení. Postavy navíc nejsou ploché a černobílé, ale každá je vylíčena se svými kladnými i stinnými stránkami, které však nebrání tomu, aby s nimi čtenář soucítil a ztotožnil se s nimi. Obdobně se autor zdráhá odsuzovat jednání protagonistů, které by za jiných okolností patrně bylo zcela jiné. Podobným uvažováním o lidské povaze prochází i Ludwik, který Janusze nade vše miluje a přeje mu jen to nejlepší, ale moc dobře ví, jak ho jejich vztah stravuje a ubírá mu na volnosti.

Další předností románu je líčení atmosféry totalitního Polska 80. let, všudypřítomné bídy a strachu, popisy tmavých ulic Varšavy, podle nichž je podobně jako v Joyceově Odysseovi možné sledovat děj na mapě města, a zvláště pak vykreslení krás polské krajiny, které chtěl Jedrowski v románu vedle polské kultury rovněž vzdát hold. Některé popisy jsou téměř ekokritické a zobrazují smyslné splynutí člověka s okolní přírodou: „Umožnil jsem zemi a mému tělu se spojit, nechal jsem tomu volný průběh a poprvé ve svém životě si začal cenit všeho za to, čím je, pozoroval, jak zázračné to je. Vážil jsem si země za to, že je zemí, svých rukou za to, že to jsou mé ruce, rostlin za to, že vyrůstají ze semínek, a těch ostatních kolem mě, každého, s jejich právy a sny a vnitřním světem. Pot se ze mě řinul víc než kdykoli předtím, smáčel mi tvář, prostupoval hustým obočím a pronikal do očí, zaplavoval mi krk a jako potopa se mi valil po zádech a já přijímal jeho dar.“ Tato ukázka navíc dobře zachycuje téměř básnický jazyk, kterým je román napsán a který do češtiny bravurně převedl překladatel Ladislav Nagy. Díky tomuto u současné prózy nebývale poetickému stylu si Jedrowski vysloužil srovnání s Josephem Conradem, svým polským předchůdcem v anglicky psané literatuře, jenž se zabýval tématy, která se západnímu čtenáři jevila jako „exotická“.

Při čtení je však třeba mít na paměti, že historické prostředí, do kterého je román zasazen, je pouze autorova představa časoprostoru, ve kterém se nikdy sám nepohyboval a který zná pouze z vyprávění rodičů a otcova přítele homosexuála, jenž se promítl do obou hlavních postav, a ze svého studia reálií a cesty do Varšavy při psaní. V doslovu polská bohemistka Joanna Czaplińska poznamenává, že román je produktem „postpaměti,“ tedy vzpomínek předchozích generací, které se stávající generace snaží oživit, a Polsko vytvořené autorem je jakýmsi „simulakrem, obrazem možné, pravděpodobné země“. Tomu odpovídá i citát z Krále Ubu Alfreda Jarryho v úvodu románu: „A co se týče děje, který záhy započne, ten se odehrává v Polsku, tedy nikde.“ Citát snad také ironicky odkazuje nejen na slabou pozici poměrně mladého státu v kontextu světových dějin a útlak okolních států, které ho staletí ovládaly, ale také na pocit naprosté bezvýznamnosti, zmaru a absurdity, se kterým se potýká hrdina Ludwik.

Přestože je román zasazen do doby již minulé, hlavním tématem homosexuality a touhy člověka po svobodném vyjádření své identity je velmi aktuální i dnes, zvláště pokud vezmeme v potaz nedávné události a polská opatření týkající se práv a svobod členů LGBT komunity. Podobně jako v historickém prostředí Jedrowského románu, kdy byla láska osob stejného pohlaví na veřejnosti tabu, i dnes v polských městech a regionech vznikají tzv. „LGBT free zóny“, kde nejsou občané homosexuální orientace vítáni a často čelí diskriminaci. Autor nám tedy připomíná, že některé dějinné události a určitý druh nedemokratického myšlení mají tendenci se opakovat nebo nikdy nevymizí. Odhlédneme-li však od této politické roviny a také historického charakteru románu, Plavce ve tmě můžeme číst i jako krásným jazykem napsaný romantický příběh o jedné letní lásce, na niž ti, kteří ji zakusili, vzpomínají celý život, jelikož díky ní prohlédli státním režimem vykonstruovanou realitu a tlak na „normalitu“ a našli svou vlastní svobodu a identitu.