Antonio Scurati je v italském prostředí dobře známou osobností, ať už jako akademik, publicista, nebo oceňovaný autor beletristických knih. První díl životopisné románové trilogie o Mussolinim, Mussolini – syn XX. století (v originále 2018, česky 2020), je první kniha, která autorovi vyšla v českém překladu. Ačkoli román získal prestižní literární cenu Strega a stal se jednou z nejdiskutovanějších knih roku, přijetí italskou kritikou zcela jednoznačné nebylo: zatímco Antonio D’Orrico jej v Corriere della Sera označil za „knihu nejlépe vypovídající o současné Itálii“, historik Ernesto Galli della Loggia v témže deníku obšírně kritizoval Scuratiho četné historické omyly a anachronismy, a literární vědec Gianluigi Simonetti román v Il Sole 24 Ore dokonce odsoudil jako text „plný klišé“ a „přehlídku karikatur“.

Román Mussolini – syn XX. století pokrývá události od založení Fasci di combattimento (23. března 1919) přes jejich přerod v Národní fašistickou stranu (1921), vstup do parlamentu a pochod na Řím (1922) až po vraždu socialistického poslance Giacoma Matteottiho fašistickými hrdlořezy a její následky (1924). Událostmi let 1925–1932 navazuje druhý díl s titulem M. L’uomo della provvidenza (Mussolini – muž prozřetelnosti, jak diktátora nazval papež Pius XI.), který v Itálii vyšel v roce 2020.

Scurati sleduje především postavy Mussoliniho a Matteottiho, dále Mussoliniho milenku Margheritu Sarfattiovou a přední aktéry fašistického násilí Ameriga Dùminiho, Leandra Arpinatiho a Itala Balba. Zmíněné osobnosti během necelých pěti let projdou závratným vývojem: Mussolini, který byl v roce 1919 „přímo vzorem vyděděnce“ (s. 12), se stává italským premiérem, fašisté se ze skupinky zahořklých válečných vysloužilců změní v dominantní politickou sílu, levicoví politici se z bodu, kdy se zdálo, že Itálii od socialistické revoluce dělí jen dny, dostanou do okrajové pozice odsunutých a vzájemně rozkmotřených disidentů. Přesto tyto postavy v knize vyznívají podivuhodně staticky. Scurati se totiž vyhýbá tomu, aby popisoval jejich motivaci a vnitřní život. Místo toho – velmi barvitě a působivě, často brilantní metaforickou zkratkou – ukazuje svět jejich očima a vystihuje atmosféru, která je formovala. Postavy však v tomto pojetí připomínají černé skříňky behavioristické psychologie: autor popisuje stimuly i reakce, ale na zobrazování toho, co se děje v jejich nitru, rezignuje. Osoby jako by neměly ke svému jednání žádné vnitřní pohnutky, historické události jako by neměly žádný důvod. „Je zbytečné ptát se proč,“ říká na jednom místě o nepochopitelném kroku jedné z postav. „Důvodů je mnoho a žádný. Sfinga dějin němě, nehnutě sedí na všem, co bylo, co bude, co by mohlo být a co naopak nikdy nebude stvořeno“ (s. 505). Mussolini je tak pojat ani ne tak jako aktér, nýbrž spíše jako skutečný „syn dvacátého století“, důsledek frustrací a paradoxů, jež Itálie prožívala po první světové válce.

Scurati si velmi zakládá na dokumentárním charakteru svého románu, na tom, že „každá jednotlivá událost, jednající osoba, dialog nebo projev zde uvedený je historicky doložený nebo hodnověrně dosvědčený ve více zdrojích“. Tyto zdroje, většinou novinové články, ale také dopisy či úryvky z autobiografických textů, také zpravidla uvádí v doslovném znění na konci kapitol, aby, jak říká v jednom rozhovoru, „potvrzovaly autenticitu předcházejícího vyprávění“. Ačkoli se autor úzkostlivě omezuje na zobrazení objektivních faktů, jejich výběr a podání je velmi subjektivní. A zde vzniká problém. Autorova charakterizace postav nezřídka sklouzává k laciné a nevěrohodné hagiografii na straně jedné a neméně laciné a nevěrohodné karikatuře na straně druhé. Levicoví politici vyznívají jako nádoby ctností, šlechetní hrdinové, „dělničtí kristové“ nebo aspoň „geniální myslitelé“; když už nahlíží do jejich soukromí, omezí se na to, jak poslanec Matteotti uklidňuje svou manželku poněkud sentimentálními dopisy. Naopak využije každý detail, aby ještě více očernil fašistické černé košile a fašisty ukázal v co nejnelichotivějším světle: jako primitivní, brutální a hysterické pozéry, kteří věří na horoskopy, vyhledávají prostitutky, šňupou kokain a ještě jim páchnou nohy.

Tím samozřejmě neříkám, že by autor měl Mussoliniho a fašismus obhajovat. V porovnání s vytříbeností a psychologickou hloubkou, s jakou vypovídají například Robert Merle v románu Smrt je mým řemeslem nebo Jonathan Littell v Laskavých bohyních o nacismu, však Scuratiho pojetí fašismu vyznívá poněkud povrchně a plakátovitě – autor sám ostatně v jiném rozhovoru knihu výstižně charakterizuje jako „cvičení v antifašismu“ (una palestra di antifascismo).

Scurati píše i tento „dokumentární román“ především jako publicista – je poctivý, je názorově vyhraněný a nepředstírá opak, ale přece jen je publicista: chce spíše referovat než vyprávět, spíše přesvědčovat a kritizovat než pochopit. Přitom píše velmi dobře a čtivě – čtenáře, který stojí o publicisticky laděnou literaturu faktu (nebo který by považoval za nutné se „pocvičit v antifašismu“), pravděpodobně nezklame. Na druhou stranu ten, kdo by od textu prezentovaného jako román, byť dokumentární, očekával víc než jen poutavé vylíčení historických událostí, nemusí být spokojen.

Pokud jde o české vydání, je škoda, že se mu nedostalo pečlivějšího překladu a jazykové redakce. Nejde jen o to, že v takto ambiciózní knize je bolestné číst, jak demonstranti karabiníka „dobyli“ revolverem (s. 189) nebo jak byl Mussolini vězněn kvůli „povstání proti válce v Lybii“ (s. 366, podobně s. 442). Podrobné porovnání překladu s originálem by bylo nad rámec této recenze, některé omyly, zvláště ve specializovanější terminologii, však bijí do očí a místy narušují smysl textu. Italské „moschetto“ například neznamená jen mušketu, tedy pušku s doutnákovým či křesadlovým zámkem (kterou florentští karabiníci v roce 1921 určitě vyzbrojeni nebyli), ale také karabinu, tedy jakoukoli pušku se zkrácenou hlavní; v knize je však důsledně uváděno „mušketa“ (s. 298 a jinde). „La giustizia privata“ neznamená „vykonávání soukromého práva“ (s. 284), nýbrž svépomoc, tedy situaci, kdy si někdo zjedná právo sám, bez ohledu na státní instituce. „Lusignoli è andato a Cavour da Giolitti“ neznamená „Lusignoli šel od Giolittiho za Cavourem“ (s. 478), nýbrž „Lusignoli šel do Cavouru za Giolittim“ (Cavour sice může být i příjmení, ale v tomto případě jde o název města v Piemontu, kde Giolitti žil). „Aggiornato il Senato“ neznamená, že je „senát doplněný“ (s. 492), nýbrž že zasedání senátu je odročeno. „Giovani esploratori“ nejsou „Mladí výzkumníci“ (s. 574), nýbrž prostě skauti. Italská jména jsou někdy skloňována nesprávně a nesystematicky; někdy dokonce nejsou skloňována vůbec: „ultimatum al governo Facta per la cessione dei poteri“ je například přeloženo jako „ultimátum Facta vládě, aby předala moc“ (s. 460), přičemž správně by bylo „ultimátum Factově vládě“. Je mi také záhadou, jaký smysl má nahrazovat i v českém prostředí poměrně známý fašistický pokřik „eia eia alalà“ podivným „heja heja hejajá“ (s. 97 a 118), nebo dokonce „lalalá“ (s. 374), což je citoslovce se zcela jinou funkcí. Naproti tomu je třeba ocenit velmi pěkně zpracovaný slovníček reálií, které by českému čtenáři mohly být vzdálenější – u knihy takto svázané s italským prostředím jde o pomůcku opravdu nezbytnou.