Když se jdeme do zoologické zahrady podívat na zvířata, většinou nás zajímají obzvlášť ta s páteří, ať už skotačící opice, divocí vlci, líní tygři, pestří papoušci, nebo nevyzpytatelní krokodýli. Sem tam sice v pavilonech narazíme i na nějaké ty bezobratlé, například pavouky nebo stonožky, ale ty vnímáme spíše jako zpestření než cíl cesty. V tom lepším případě. Zejména hmyz, který zastupuje více než polovinu popsaných, a snad až devadesát procent všech živočišných druhů obývajících Zemi, v mnoha lidech vyvolává spíše odpor, popřípadě evokuje představu neúnavných škůdců, s nimiž je třeba bojovat. Existují samozřejmě výjimky, například půvabní motýli nebo pilné včely, ale ty spíše potvrzují pravidlo. Není proto divu, že v nesčetných populárně-naučných textech určených široké veřejnosti (nikoli nadšeným entomologům či sběratelům) se hmyz a jiní bezobratlí vyskytují neporovnatelně méně často, a nemají tak příliš možností napravit si reputaci. K lidem, kteří se obraz hmyzu v očích laické veřejnosti snaží zlepšit, patří například entomolog Jan Žďárek (nar. 1938), jehož knihy Neobvyklá setkání (Panorama, 1980) a Proč vosy, včely, čmeláci, mravenci a termiti…? aneb Hmyzí státy (Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, 1997) v tomto směru hodně pomohly.

Není proto divu, že druhá jmenovaná se před několika lety dočkala nového rozšířeného vydání pod názvem Hmyzí rodiny a státy (Academia, 2013) a dnes je i přes svou mohutnost a tomu odpovídající cenu beznadějně vyprodaná. Ukázalo se, že po knihách podobného typu stále existuje silná poptávka, což patrně nakonec přispělo k tomu, že se nakladatel i autor rozhodli pod názvem Ohroženi hmyzem? k novému vydání připravit i čtyři desetiletí stará Neobvyklá setkání. Za tu dobu samozřejmě mnohé informace pozbyly platnosti a objevila se řada nových poznatků, jež zaplnily „partie, které v původní verzi končily otazníky“, jak v předmluvě k nové knize líčí sám autor. Zároveň však dodává, že při pročítání původního textu narazil na četné pasáže, na nichž nebylo v podstatě nutné cokoli měnit, a i z toho důvodu zavrhl myšlenku téma „z gruntu přepracovat“. Nakonec tedy ponechal podstatnou část textu v původní podobě a na příslušných místech jej upravil a rozšířil tak, aby maximální možnou měrou postihoval současný stav poznání. Ve výsledku tak podle něj „nevznikla kniha zbrusu nová, ale ani ne druhé, byť notně přepracované vydání originálu“.

Od sluchu krtonožek po mravenčí otrokářství
Ačkoli se autor snažil, aby kniha při úpravách příliš „nenakynula“, vznikl vskutku úctyhodný „špalek“, jenž v jednatřiceti kapitolách hmyz představuje tak, jak jej patrně zná jen málokdo. Třebaže se Žďárek zaměřuje především na jeho smysly, chování či komunikaci, na úvod nechybí několik obecnějších kapitol, jež vysvětlují poslání entomologie, definují některé základní pojmy, upozorňují na současné vymírání hmyzu, popisují vývoj a životní strategie „šestinožců“ nebo jejich schopnost učit se, a dokonce i používat nástroje. Poté už autor přechází k hlavnímu tématu svazku, jež načíná popisem hmatu a jiných mechanických smyslů. Následuje několik kapitol, které se zevrubně věnují akustické komunikaci hmyzu, například komárů, octomilek, cvrčků nebo krtonožek. Zajímavé je, že u mnoha druhů vyluzovaný zvuk slouží jako důležitý signál při rozpoznávání vhodného (k témuž druhu náležejícího, tj. konspecifického) pohlavního partnera, což může být zpětně užitečné pro vědce, kteří mohou podle vydávaného zvuku na prvního pohled identické tvory relativně snadno rozpoznat jako příslušníky různých druhů (právě to je případ krtonožky). Autor však nezapomíná ani na schopnost některých „hmyzáků“, například můr, vnímat ultrazvuk, díky čemuž se mohou vyhnout predátorům, kteří jej vydávají (netopýři).

Těžištěm knihy je však popis komunikace chemické (chuť a čich) a zejména toho, jak se v životě hmyzu uplatňují rozličné feromony. Různé druhy je totiž používají k hledání a rozpoznávání pohlavního partnera, organizování kolektivních útoků (například kůrovec), volání o pomoc (mšice) a předávání zpráv jiným jedincům, které se mohou týkat třeba potravy (mravenci) nebo obsazenosti plodu, v němž se vyvíjí larva (vrtule třešňová). V souvislosti s chemickou komunikací se autor opakovaně vrací k hrdinům své předešlé knihy (Hmyzí rodiny a státy), mravencům, v jejichž životě hrají feromony velmi významnou roli, neboť slouží například k rozpoznávání členů téhož hnízda. Žďárek poté zabrousí i do fascinující organizace mravenčích hnízd nebo k vysvětlení, jak je to s „otrokářstvím“ u mravenců a jestli je ve své podstatě srovnatelné s tím, co si pod tímto termínem vzhledem k historické zkušenosti představujeme my. Každopádně feromony pro vědce nejsou zajímavé jen z teoretického hlediska. Jejich výzkum má totiž i velké praktické využití, poněvadž se mohou uplatnit jako účinný prostředek pro boj s některými škůdci.

Sexuální atrapy orchidejí
Lidé ale nejsou jediní, kdo se do hmyzí (feromonové) řeči dokázal nabourat. Jedním z citovaných příkladů jsou takzvaní bolasoví pavouci, kteří netvoří sítě, ale pouze „jedno pevné vertikální vlákno, z jehož středu visí krátké vertikální vlákénko ukončené lepkavou kuličkou,“ na níž pavouk tak trochu jako rybář chytá okolo letící můry. Ty ale kolem pavouka nelétají zcela náhodně. Láká je totiž feromon, který pavouk produkuje a jenž svým složením odpovídá pohlavním feromonům produkovaným můřími samicemi. K živočichům, kteří pronikli do řeči jedné velké skupiny hmyzu, konkrétně mravenců, patří takzvaní myrmekofilové, již díky důmyslným, často chemickým trikům nepozorovaně žijí přímo v mraveništích, kde využívají pohostinnosti zdejších naivních obyvatel. Podle autora si tento způsob života zvolilo „alespoň pět tisíc druhů členovců nejméně ze 17 řádů“, což ukazuje, že se rozhodně nejedná o nějaký okrajový jev. Po obšírném prodiskutování chemické komunikace následuje několik kapitol o zraku, v nichž Žďárek vedle popisu zrakového aparátu hmyzu zmiňuje například fakt, že mnozí šestinožci dokážou na rozdíl od nás vnímat ultrafialové světlo (včely, motýli), připomíná význam zraku v námluvách řady druhů (včetně světlušek, u nichž některé samice umí napodobit „nevěsty“ jiného druhu, načež přilákané samečky sežerou) a samozřejmě nezapomíná ani na význam barevnosti květů při lákání opylovačů (i tady se uplatňuje UV část spektra). Fascinující je rovněž kapitola o orchidejích, které opylovače zhusta lákají na falešné odměny nebo sexuální atrapy. V závěrečných kapitolách se na přetřes dostanou ještě méně tradiční smysly, jako například schopnost vnímat změny vlhkosti či elektrické a magnetické pole.

Ohroženi hmyzem? je bezesporu unikátní dílo, které svým tematickým zaměřením dává vzpomenout na jen o pár měsíců dříve vydané Desatero smyslů Jaroslava Petra, které se už dočkalo několika dotisků a oslovilo i porotce knižních cen Magnesia Litera, kteří mu udělili Literu za naučnou literaturu. Žďárkova kniha se ale přece jen od té Petrovy v mnohém liší a nejen v tom, že cílí pouze na jednu, byť nesmírně bohatou skupinu živočichů. Rozdíl je i v přístupu k tématu a stylu psaní. Zatímco Petr je na poli vědecké popularizace a zkušeným harcovníkem a jeho vybroušený styl, snaha o dynamický výklad, srozumitelnost i udržování čtenáře v setrvalém úžasu text zpřístupňuje širokému publiku, Žďárek obvykle nikam nespěchá, sází spíše na klidnější a trochu staromódnější styl popularizace (což je nepochybně dáno faktem, že mnohé pasáže byly napsány před čtyřmi desetiletími) a nebojí se občas zabrousit do poměrně hlubokých biologických, chemických či fyzikálních detailů. To sice okruh čtenářů z řad laické veřejnosti pravděpodobně zúží, ale zase k nim přibyde mnoho zájemců z řad veřejnosti odborné, pro něž se kniha i díky více než patnácti stům citovaných publikací stane vítaným rozcestníkem při hledání literatury na rozmanitá hmyzí témata. Nicméně by možná stálo za úvahu, zda text nepřipravit i ve zkrácené podobě, která by měla šanci upoutat i méně náruživé zájemce o hmyz.

Mimořádný titul v novém těžkém kabátě
Žďárkova kniha je také mnohem osobnější. Autor v ní totiž vedle obrovského množství dalších fascinujících experimentů popisuje i řadu těch, na nichž se sám (mnohdy na zahraničních pracovištích) nějakým způsobem podílel, a dává nahlédnout pod pokličku toho, jak se vlastně taková věda dělá. Zejména v oblasti výzkumu feromonů a jejich využívání k boji proti škůdcům také upozorňuje na hluboké propojení vědy s praxí a dokládá, jak zásadní význam má v tomto ohledu základní výzkum, byť některé jeho výsledky mohou v laikovi vyvolat rozhořčení nad bezúčelným plýtváním veřejnými financemi.

Celkově si autor zaslouží i pochvalu za pečlivé a důkladné převedení staršího textu do nové podoby, což se ne vždy podaří. Ačkoli lze občas poznat, kde končí původní verze a začíná nová, přechody jsou zpravidla plynulé a logické. Výhodou nového vydání je také možnost do svazku zahrnout mnohem více fotografií, jichž v Neobvyklých setkáních bylo jen poskrovnu, navíc často černobílých a v mnohem horší kvalitě. Snad jedinou věcí, kterou lze knize vytknout, je uživatelsky poněkud nepříznivý formát. S hmotností přesahující dva kilogramy a ne zrovna velkým písmem bude mít čtenář pravděpodobně problém vůbec najít vhodnou polohu, v jaké ji bez újmy na zdraví soustavněji číst, natož aby si ji vzal například do MHD či kamkoli jinam. Možná by nebylo od věci podobné tituly, jež se nemají stát pouze ozdobou domácí knihovničky, vydávat i v brožovaném formátu, na tenčím a snad i méně lesklém papíru, který čtenáři nebude dopadající světlo odrážet rovnou do očí. Nicméně pokud lze knize vytknout pouze toto, je nabíledni, že se jedná o vskutku mimořádné dílo, které si zaslouží pozornost odborníků (nejen biologů, ale kupříkladu také lesníků), amatérských entomologů, sadařů, kteří zde najdou různé rady, jak bojovat s různými škůdci, a zkrátka všech, kdo chtějí život hmyzu poznat trochu hlouběji.