Pro Janu Baudyšovou (nar. 1983) je to první knižní počin, má ale za sebou dlouhou praxi jako šéfredaktorka časopisu Romano voďi (Romská duše), kde mimo jiné pracuje s mladými, dosud nevypsanými autory a vede je. I díky této praxi její prvotina vykazuje stylistickou profesionalitu, absenci začátečnických nešvarů i bohatství jazyka. Ve vizuálně sytém vyprávění je pak bonusem sem tam zasazený osobitý obrat: „aby setřásla mráz, který se jí okamžitě vrhl po prstech“, „obrovský květ ohňostroje prudce obarvil houstnoucí soumrak“ atd. Barvitá, hladce plynoucí řeč pak líčí příběh na rozhraní „young adult“ a dospělého vyprávění s tajemstvím či magického realismu a fantasy, který připomene právě tak procházení světy Lewise Carrolla či Michala Ajvaze jako snové propady v thrilleru Christophera Nolana Inception či existenciální ztracenost Řehoře Samsy, bez čitelné příčiny proměněného v nestvůrný hmyz.

Na Nolanovo kultovní dílo, pracující s představou bohatě zvrstveného snového světa prostupného podle daných pravidel, ve kterém bloudí hrdina s jasně zadaným úkolem, se během četby Divné knížky rozpomeneme vícekrát – ačkoli ta má v sobě rozhodně spíš než napínavost thrilleru určitou hladivou nostalgičnost. Místo psance Doma Cobba se v novele Baudyšové do světa snu propadá dívka Kateřina. Kráčí kulisami současné Prahy, než se dostane „tam“ a přijme úkol: zachránit před zkázou fantaskní, surreálný svět snu a jeho neméně fantaskní obyvatele.

Nehledejme v Divné knížce intelektuálštinu postavenou na teoriích o podvědomí a archetypech; spíše tu najdeme lehkou rukou zvrstvené snové fantazie i děsy, krásné i strašidelné krajiny a překvapivé zvraty, se kterými jsme se za snění možná už setkali. Okrajové dojmy z bdělého života, zahlédnuté postavy nebo nevýznamné zážitky se ve snech transformují do neproporčních rozměrů a vstupují do nových rolí a my spolu s Kateřinou brzy nevíme, na které straně spánku se pohybujeme a zda náš příští úkon bude podléhat zákonům běžné zkušenosti. Jako Alenku ve světě za zrcadlem nás přitom budou provázet groteskní tvorové nadaní vlastnostmi, které nám cosi připomínají a cosi znamenají – jen už si po procitnutí nevybavíme smysl. Snad kromě nejasného tušení, že ten, kdo v nás nenápadně a tiše ubíjí schopnost snít, plánovat, objevovat nepoznané obzory, může být člověk, který se dennodenně probouzí po našem boku.

Sugestivnímu vyprávění s dobře připravenou pointou ubližuje snad jen příliš rozvolněné vrstvení epizod a prostředí. Světem podivných ulic, opuštěných hal a mostů z ptačích křídel by se dalo s hrdinkou bloumat donekonečna a autorka je skoupá na opěrné body, které by naznačily, zda jdeme ještě „po značce“ a čeká nás důležité setkání, nebo už se procházíme zcela bez cíle. Ale i pokud přistoupíme na to, že jsme se prostě ztratili, nemusí nás to trápit.

Divná knížka je trochu jako procházka bludištěm, o kterém víme, že je „jen“ hra. Pokud se na ni vydáme, můžeme se chvíli bezpečně bát, povykládat si s podivínským antikvářem a omotat šálu kočce. A potom knížku zavřít s oddechnutím: „Ještě že se mi to jenom zdálo.“ Ale zdálo?