Philip Zimbardo se proslavil jako autor Stanfordského vězeňského experimentu, nejdramatičtější studie v historii společenských věd. Sám by si ale na náhrobek nechal napsat „Vysvobodil lidi z vězení, které mají v hlavě“. V knižním rozhovoru s archivářem Danielem Hartwigem bilancuje svůj život a se zapálením špičkového vysokoškolského pedagoga vypráví o tom, jak se z diskriminovaného otloukánka stal jeden z nejslavnějších psychologů na světě, který díky průlomovým objevům dodnes inspiruje mladé lidi k tomu, aby se nebáli stát hrdiny všedního dne. Bez ohledu na to, zda se jedná o budoucí psychology, vědce, anebo ty, které svazuje epidemie zvaná nesmělost.

Životopisný rozhovor vznikl v rámci Programu orální historie realizovaného na Stanfordově univerzitě, kde Zimbardo působí již od roku 1968. Svými fascinujícími přednáškami, do nichž neváhal zakomponovat experimentální prvky všeho druhu, zde plnil sály s kapacitou dvanácti set studentů. Kromě Stanfordského vězeňského experimentu je Zimbardo autorem více než šedesáti knih, pěti set článků, tvůrcem populárního televizního pořadu Objevování psychologie, bojovníkem proti diskriminaci a dodnes prezidentem Projektu hrdinské představivosti.

Knižní rozhovor postupuje chronologicky. Začíná otázkou na Zimbardovo dětství a končí ohlédnutím za jeho dosavadní prací v kontextu tehdejší i dnešní doby. S jistou dávkou humoru a ironie Zimbardo popisuje své netradiční setkání s psychologií, jež bylo podmíněno zkušenostmi z nelehkého dětství. Od rozčarování nad vysokoškolskými přednáškami z „předmětu zvaného psychologie“ rozhovor plynule přechází k zapálení pro univerzitní výuku a spolupráci se studenty, jimž Zimbardo dovolil zkoušet tehdy nemyslitelné – stát se na jeden den devianty, rozmlátit v noci auto, házet si balonem v dezorientačních brýlích anebo hrát o přednášce koncert. Obsáhlá část publikace je věnována zákulisí Stanfordského vězeňského experimentu. Jak je možné, že tak kontroverzní studie vůbec mohla být realizována? Co se dle Zimbarda nepovedlo ve stejnojmenném hollywoodském velkofilmu? A jak tehdy výsledky experimentu přijala akademická obec?

Zimbardo odmítá nálepku tvůrce Stanfordského vězeňského experimentu zejména proto, že tato sedm dní trvající studie iniciovala širokou škálu dalších výzkumných podnětů, klíčových pro pochopení lidského jednání. Dokazuje to zbylá část knihy, jež se zabývá počátkem zkoumání nesmělosti, šílenství, diskriminace a paranoie. Závěrem se Zimbardo dostává k využití analýzy různých podob zla pro výzkum hrdinství. Nadšeně vypráví o Projektu hrdinské představivosti, s nímž doposud objíždí celý svět a vybízí k tomu, aby lidé konali „drobné, ale velmi dobré skutky“.

Ačkoliv Daniel Hartwig publikaci označuje za životopisný rozhovor, kniha je ve skutečnosti poutavým shrnutím Zimbardových nejdůležitějších poznatků, které i po padesáti letech od uskutečnění průlomových objevů nikterak neztrácejí na aktuálnosti. Zimbardo v knize propojuje své bohaté profesionální znalosti a zkušenosti s neutuchajícím odhodláním předat je dál, neboť „myšlenky nejsou k ničemu, pokud se o ně s lidmi nepodělíte“. Kromě sedmi hlavních kapitol rozhovoru kniha obsahuje deset příloh – kondenzovaných výňatků ze Zimbardových nejvýznamnějších článků, ve kterých dostupným stylem a jazykem vysvětluje techniky, které političtí vůdci používají ke zmanipulování jednání svých následovníků, dokazuje, že neposlušnost je někdy povinností a prozrazuje deset kroků, „jak podporovat občanskou slušnost a jiskru hrdinství v občanech každé země, mladých i starých“.