Po kratší odmlce vydalo nakladatelství Absynt v poslední třetině loňského roku v edici Prokletí reportéři hned dva tituly. Jednak knihu Nebe patří nám od amerického autora Brendana Iana Koernera a jednak titul Nemesis. Drogová bitva o Rio od britského novináře a spisovatele Mishy Glennyho (nar. 1958), s jehož knihami už se tuzemští čtenáři mohli setkat dříve. Titul Nemesis vyšel v originále v roce 2015 a do češtiny jej převedl Petr Holčák.

V knize se spolu s autorem vydáváme do favely Rocinha v brazilském městě Rio de Janeiro. V čele této favely stál mezi lety 2005 a 2011 Antônio Francisco Bonfim Lopes, přezdívaný „Nem“ (zkratka pro Nemesis), na jehož osobu se Misha Glenny ve své knize zaměřuje. Vedle všelijakých záznamů, výpovědí, článků a osobní zkušenosti s popisovaným prostředím vycházel autor i z rozhovorů se svým „protagonistou“. Přestože ho opakovaně navštěvoval ve věznici, zdůrazňuje, že byť z Nemova svědectví vychází, neopírá se jen o jeho verzi příběhu. Glenny mluvil „se členy jeho rodiny, s jeho přáteli i nepřáteli, s policisty, kteří ho vyšetřovali, s politiky, kteří s ním vyjednávali, novináři, kteří o něm psali, a právníky, kteří ho zastupovali“. Poodhaluje tak cestu, která Nema dohnala do srdce obchodu s drogami, a čtenář si snadno vyvodí, že Nem na počátku toho všeho nebyl žádný ziskuchtivý grázl. Glenny však na druhou stranu přiznává, že s uvězněným drogovým bossem navázal „silný vztah – i přes nanejvýš abnormální okolnosti a zčásti možná i díky nim“. Při četbě proto občas přichází na mysl otázka, zda není Nemův příběh přece jen líčen v až příliš jemných odstínech.

Jak se tedy z Antônia Francisca Bonfima Lopese stal Nem? Právě v odpovědi na tuto otázku tkví jedna z podstatných předností knihy. Absyntovské reportážní publikace nahlížejí věci v souvislostech a vzdalují se jednorozměrnému vidění a rychlým soudům. V Nemesis tak namísto (obávaného) drogového bosse ze začátku sledujeme čtyřiadvacetiletého muže, který se strachuje o zdraví své dcery. Aby si mohl dovolit nákladnou léčbu její vzácné nemoci, takříkajíc se upíše ďáblu – zosobněnému donem Rocinhy Luluem – a poté už jen v rámci hierarchie drogového klanu stoupá až na její samotný vrchol. Misha Glenny se však do svého příběhu noří ještě hlouběji a popisuje i Nemovo dětství. Cesta k jádru vyprávění, tedy k příběhu obávaného vůdce favely, je tak lemována dalšími důležitými a často i šokujícími událostmi a souvislostmi. Dozvíme se například, že Nemova matka poprvé rodila ve dvanácti letech, a popsána je rovněž předčasná smrt Nemova otce i okolnosti, které k ní vedly.

John Kampfner, který o publikaci napsal obsáhlý článek pro Guardian, tvrdí, že Misha Glenny knihy pouze nepíše, ale že je žije. Při mapování Nemova příběhu se reportér opakovaně vydával do Brazílie a mimo jiné se kvůli tomu naučil portugalsky. Autorovo zanícení pro věc je silně patrné. Pro výslednou podobu knihy je však podstatnější, že Misha Glenny je dobrý vypravěč, takže dokáže účinně skloubit dramatický příběh s obsažnými sondami mířícími do střev drogového průmyslu, latinskoamerických chudinských čtvrtí i tamní politické situace. I zde platí, že informace, události či reálie jsou popisovány v souvislostech, čímž se čtenářům otevírá prostor pro vlastní interpretaci a případné přehodnocení zažitých představ.

Čtenář poznává nejen příběh Nema a jeho přímých spolupracovníků, ale sleduje také fungování celé favely. Pokud pro tamní lidi existovala nějaká jistota, zosobňoval ji svého času právě Nem, don Rocinhy. Zatímco stát se o obyvatele favely takřka nezajímal, don Rocinhy ano: „Během svého působení v čele drogového gangu Nem nechá pro místní postavit malé fotbalové hřiště, platí obyvatelům Rocinhy cesty za svými rodinami na severovýchod země, financuje jim nákladnou léčbu a rozděluje základní potraviny mezi nejpotřebnější.“ V titulu se tak odkrývá i ta méně známá a příznivější strana latinskoamerického narkobyznysu.

Výstavba knihy pravidelného čtenáře literárních reportáží nejspíš nijak nepřekvapí. V prologu jsme svědky vrcholu celého příběhu, tedy Nemova zatčení. Ve čtyřech částech, jež doprovází ještě epilog a několik stran fotografií, sledujeme cestu původně obyčejného muže až na samý žebříček drogového kartelu a postupně se pročítáme k událostem, jež k zatčení vedly. Byť se tato kompozice může čtenářům reportážní literatury jevit jako už poněkud okoukaná, není pochyb o tom, že do vyprávění vnáší dynamiku, a kniha je díky tomu nejen informačně nabitá, ale také čtivá. Hlavní předností titulu nicméně je, že dává čtenáři možnost podívat se „za roh“ a důkladně se seznámit s pozadím narkobyznysu, z nějž většina z nás zná příslovečný „vrchol ledovce“, tedy pouliční přestřelky, násilí a nelítostné drogové bosse. Po dočtení knihy bude tento černobílý pohled obohacen o paletu dalších odstínů, jak už je ostatně u titulů z edice Prokletí reportéři zvykem.