Kjell Westö (*1961) je nejvýraznějším a světově nejúspěšnějším finskošvédským spisovatelem současnosti. Kromě mnoha dalších literárních cen obdržel v roce 2006 cenu Finlandia za knihu Där vi en gång gått (Kudy jsme kdysi kráčeli) a v roce 2014 Cenu Severské rady za román, jenž vyšel v češtině na začátku roku 2021 pod názvem Chiméra 38.

Kjell Westö se narodil v Helsinkách, kde také studoval žurnalistiku a literaturu, a právě s finskou metropolí je spjatý takřka celý jeho život. S psaním začínal v 80. letech jako novinář v největším finskošvédském deníku Hufvudstadsbladet a ve společensko-kulturním periodiku Ny Tid. Paralelně však již rozvíjel svou spisovatelskou kariéru, a to publikováním reportáží, básní a povídek v časopisech zaměřených na mladou tvorbu. Debutoval jako básník třemi sbírkami; průlom v jeho literární kariéře znamenalo vydání a následné nadšené přijetí sbírky povídek Utslag och andra noveller (Výrok a jiné povídky, 1989), za niž byl poprvé nominován na Finlandii (1990). Nominace se opakovala v letech 2000 (za román Vådan av att vara Skrake, Nevýhoda býti Skrakem), 2002 (za Lang), 2006 (s již zmíněnou knihou Där vi en gång gått nakonec zvítězil) a 2013 (za Chiméru 38). Tyto úspěchy jej činí po nestorovi finskošvédské literatury Bo Carpelanovi (1926–2011) a spolu s Ullou-Lenou Lundberg, o generaci starší, autorem s nejvyšším počtem nominací na tuto cenu ve své jazykové kategorii. V pomyslném zápase o post jedničky na kolbišti finskošvédské literatury se s Kjellem Westöem v současnosti může měřit jen jeho generační souputnice Monika Fagerholm, mj. držitelka Augustovy ceny, udělované nejlepším švédskojazyčným knihám, a vítězka loňského ročníku Ceny Severské rady.

Westö nejvíce proslul romány, jež tvoří páteř jeho literární činnosti již čtvrt století. Jako romanopisec debutoval v roce 1996 knihou s názvem Drakarna över Helsingfors (Draci nad Helsinkami). Již zde nacházíme motivy a postupy, které se stanou základem jeho pozdějších próz: převážně (velko)městské prostředí, dějové linie rozpínající se přes několik desetiletí (a někdy až do současnosti) se zaměřením na to, jak se chod dějin odráží v postavení jednotlivce či rodiny v širším společenském kontextu. Westö ve svých dílech, založených na rozsáhlém studiu dobových materiálů, zachycuje historii své země od událostí občanské války roku 1918 přes bujará 20. a 30. léta po druhou světovou válku a následné budování zbídačené země. Doba je však jen kulisou a její detailní znalost není podmínkou pro to, o co jde Westöovi především – o zobrazení příběhů lidí z vyšších i nižších vrstev. Westö se sociálními kontrasty pracuje velmi často a promyšleně: (pociťovaná) propast mezi společenskými vrstvami mnohdy vede k reálnému konfliktu mezi jednotlivci či přinejmenším k nemožnosti mezi sebou komunikovat, což může mít zpětně fatální následky pro všechny.

Westö je považován za mistra popisu a detailu, což v kombinaci s jeho znalostmi celoevropské historie, politiky a kultury dává vzniknout komplexně vyprávěným příběhům, které mají schopnost přenést čtenáře do jiného času a prostoru a umožňují mu nahlédnout do života vzdálené doby. Specifikem jeho historických fresek pak je až jistá posedlost hudbou – když ji neučiní přímo jedním z hlavních hybatelů příběhu (jako ve svém nejnovějším románu Tritonus (Tritón, 2020), nechává postavy, aby ji alespoň prožívaly, poslouchaly či o ní mluvily. Není se čemu divit; Westö se hudbě věnuje od mládí, dříve prodával desky a psával hudební recenze a v současnosti zůstává nadšeným amatérským kytaristou. A ačkoliv v kapelách hraje hudbu převzatou, jako spisovatel si udržuje hlas vpravdě originální a v současné severské literatuře výjimečný.