Poslední sbírka jedné z nejvýraznějších postav současné české poezie, básníka a šéfredaktora Tvaru Adama Borziče, zachycuje lyrickou situaci, v níž proti sobě stojí svět a básnický subjekt takříkajíc jeden na jednoho. Singularita lyrického mluvčího je zřejmá – tento subjekt se vyjadřuje ich-formou a nijak svůj status neproblematizuje: „Takový jsem byl […] Ale nakonec jsem to zase já“ (úvodní báseň Rekonstrukce). Ačkoli ve sbírce vystupují i další subjekty či postavy, seznamujeme se s nimi jedině jeho prostřednictvím, buď apostrofami vetkanými v textech, nebo skrze dedikace, jimiž je řada jednotlivých básní opatřena. Básnické já tyto subjekty často oslovuje vlastním jménem, často jde o skutečně žijící osoby; byla by však chyba pokoušet se z této poezie rekonstruovat autorovu autobiografičnost, i když k tomu může svádět, řekněme, větší než malá míra otevřenosti v básních zjevně životem inspirovaných nebo život citujících, jako jsou nejnápadněji ty milostné či přímo erotické. Nejde totiž o to, co zde o autorovi a o těchto postavách lze vyčíst, ale o to, jak se stávají součástí básníkova světa – jak hned uvidíme.

Pokud jde o jedinost tohoto světa, je věc o něco složitější. I zde nám však zprvu mohou napomoci dedikace a motta. Básně jejich prostřednictvím vyvolávají jmény již zmíněné skutečné osoby, ale objeví se výjimečně i postavy historické, jež sehrály úlohu inspiračního zdroje. Intertextualita splývá vjedno s rušením hranic oddělujících báseň od vnějšího světa, nebo – chceme-li – psaní od života. Tentýž proces se odehrává i uvnitř těl básní. S výjimkou několika kratších útvarů, blížících se aforismu, nebo dokonce haiku, mají jednotlivá čísla většinou charakter více či méně poklidné apostrofy, monologu či básnické meditace, nikdy si ovšem nevystačí s rozvíjením jednoho motivu, naopak často požadují po čtenáři, aby se nechal strhnout přívalem tropů různého druhu a provenience: „Vracím se tam po paměti, / s kovovým kukátkem / do světa svatých ledovců, / mezi zažloutlé spisy kuřácké pleti, / kde si ještě dnes hrají na podlaze / sluneční děti a z míru jejich kaluží / pijí sešlí, zmuchlaní jestřábi…“ Ukázka je zvolena víceméně náhodně, rovněž z básně Rekonstrukce, ale je na ní možné demonstrovat, jak Borzičova proslulá bohatá imaginace bere do hry světy nejrůznějšího žánru i ontologického statusu: každodennost, pohádku, fantasy, přírodu. V tomto smyslu je jeho básnický svět jeden: je to hérakleitovský vesmír, z nějž není nic vyloučeno. Nešel bych tak daleko, abych tvrdil, že Borzič, podobně jako to o sobě říkal Jakub Deml, píše celý život jednu knihu; jeho poezie není nějaký nekontrolovaný lineární proud žhavé lávy, ale promyšlená reflexe, v níž spolu všechny jevy souvisejí podobně jako v celistvosti světa, který lyrický mluvčí obývá. Ona žhavost je tu také přítomná, ale spočívá v něčem jiném: v postoji tohoto mluvčího, který se sklání před ohromnou mocí tvůrčího gesta, pod nímž rozumí božskou moc tvořící a zachovávající (hlavně zachovávající – Borzič si je jako vystudovaný teolog této druhé vlastnosti stvořitelské moci samozřejmě vědom) i moc básnické fantazie a slova. (Možná i proto je ve sbírce tolikrát na různý způsob přítomná metaforika spojená s mořskými vlnami – fascinuje ho na nich obtížně pochopitelná prapůvodní telurická moc, která je uvádí do pohybu?) Přitom lyrický mluvčí sám sebe opakovaně umenšuje, mluví z pozice dítěte, přirovnává se k hadrové panence nebo k levorukému. To, čím je jeho výše naskicovaný vztah ke světu naplněn, je úžas a láska, láska partnerská stejně jako láska ke světu, jejímž objektem je jakýkoli, sebebezvýznamnější detail, jako je racčí krákání, ranní cesta na metro nebo „kečup na hranolkách“ (b. Vídeň po probuzení), stejně jako k celé planetě, stvoření, Zemi jako objektu zvláštní chtonické erotiky (b. Modrá vzpomínka). Tato pozice mu dovoluje neustále balancovat na hranici mezi do krajnosti vybičovanou kontemplací a exaltovanou vizí; v každém okamžiku hrozí, že se jeho slova odlepí od podstat jevů, k nimž mají jeho i čtenářův zrak směrovat, a tím zruší to nejdůležitější, o co tu jde, že uklouzne do nesrozumitelnosti nebo, ještě hůř, kýče. Je to poezie holistická, vědomě navazující na literární a myslitelskou tradici rušící protiklady a bořící hranice racionality, vnímání, pohlaví, subjektu a objektu i bytí samotného, počínaje synkretismem helénistického panteonu přes metafyzickou pansémiózu křesťanského středověku a florentský renesanční platonismus až po barokní extatickou mystiku. Nejšťastnější je lyrický mluvčí v okamžicích, kdy se mu podaří zrušit i tuto poslední distanci, mezi sebou samotným a takto chápaným světem: „život se životem se miluje bez zábran / (Nejsem než ten život)“ (b. Vídeňské zázraky). Aby však nevznikl omyl, není to jen poezie radostného tance kdesi v nadprostoru obývaném pestrobarevnými univerzáliemi: autor nechá zaznít i ironickému odstupu, na chvíli vymění meditativní klid za beatnické kvílení, vychechtá se sám sobě i posvátnosti svých témat, zhluboka si nabere ze spodních jazykových vrstev – protože, paradoxně, i toto patří do celku světa, i toto je třeba do jeho jednoty zapojit.

V celku Borzičovy tvorby dochází v této sbírce k určitému zintimnění: od rozsáhlých a náročných kosmologických vizí Orfických linií, zatížených profétickým patosem, a od intelektualismu poetických dialogů Západo-východních zrcadel, upomínajících nejvíc na zmíněnou florentskou akademickou renesanci, pozorujeme mírnou změnu kursu k obyčejné životní radosti, dokonce vtipu, ironii a sebeironii. To zdaleka neznamená, že by v ní nebyla přítomná Borzičova oblíbená témata i tvůrčí postupy. Jeho lyrika se místy otře o aktuální společenské téma migrace (b. Vídeňské zázraky), neváhá spatřovat „jistou naději“ v autenticky nenáhražkové živočišnosti španělského gay porna nebo, inspirován zmíněnou již barokní mystikou, vzlétá do genderově fluidní vize „radostného ticha bez pohlaví“, v němž se stírá rozdíl mezi mužem a ženou (b. Má duše si zaletěla do bekynáže) – podobný pansexuální motiv se vrátí ještě několikrát, např. v básni symptomaticky nazvané Proměny: „Pak zrození a smrt / konečně odhalí / pohlaví lásky“. Protějškem k těmto fundamentálně ontologickým a panteistickým vizím jsou pak pasáže, v nichž vládne meditativnost jaksi ztišená, založená na vnímání těch detailů, které – řečeno fotograficky – působí jako součásti náhodných kompozic (podmanivá báseň Mystika Jablonce nad Nisou), i těch přeexponovaných a zdeformovaných přeostřením (b. Ten strom).

V Borzičově básnickém světě není žádný detail dost bezvýznamný na to, aby nemohl být součástí stavby básně, žádný emotivní výraz – zranitelnost, vyznání, apel – není dost trapný na to, aby nemohl být artikulován beze strachu ze zesměšnění, žádný výrok není dost banální („Nejsi než moje radost / v plačícím světě“ – b. Tvůj svátek) na to, aby nemohl být vyřčen upřímně, se vší upřímností, za jakou je toto, právě toto konkrétní básnické já schopno se zaručit.