Velikáni kultury Simone de Beauvoir a Jean-Paul Sartre ještě i po celá desetiletí po smrti inspirují a podněcují nové a nové generace umělců, filozofů, intelektuálů… A to nejen svým dílem, ale i životním příběhem. Tomuto páru tak není věnována pozornost pouze v přednáškových sálech filozofických fakult, rádi se jim věnují i životopisci. Jen v loňském roce u nás vyšly dvě knihy, které (mimo jiné) život a dílo těchto dvou osobností přibližují. První z nich, V existencialistické kavárně anglické autorky Sarah Bakewellové, se vedle Simone de Beauvoir a J.-P. Sartra věnuje také Albertu Camusovi, Martinu Heideggerovi, Maurici Merleau-Pontymu, Edmundu Husserlovi a dalším myslitelům, kteří jsou tu více, tu méně spojeni s existencialismem, jenž je v centru autorčiny pozornosti. Sympatické na této publikaci je, že i přes místy povrchnější přístup nerezignuje na výklad filozofických a literárních děl vybraných filozofů a literátů. Vedle toho, že se jedná o čtivý text, tak může titul Sarah Bakewellové posloužit jako snadný vstup do podstatného výseku filozofického myšlení (především) druhé poloviny dvacátého století.

Druhá kniha, jež zachycuje Simone de Beauvoir a Jeana-Paula Sartra, nese název Milenci svobody a složitý podtitul: Beauvoirová a Sartre: Velikáni francouzské literatury. Myslitelé. Milenci. Napsala ji francouzská autorka Claudine Monteil (*1949), v originále vyšla pod názvem Les amants de la liberté v roce 1999 a do češtiny ji loni převedla Hana Davidová. Od titulu V existencialistické kavárně se liší v mnoha ohledech, přičemž na první pohled zaujmou dva rozdíly. Jednak zachycuje kniha výhradně Simone de Beauvoir s J.-P. Sartrem – další postavy (kulturních) dějin se do knihy dostávají pouze ve vedlejších rolích –, jednak se soustřeďuje na životní osudy slavné dvojice a jejich dílo je (opravdu velmi zběžně) reflektováno až teprve v souvislosti s jejich životem. Četba Milenců svobody však nakonec odhalí, že těch odlišností je mnohem více. Bohužel.

Asi nemá smysl zde převypravovat příběh knihy, tedy životaběh jejích dvou protagonistů. Je dobře známý a autorka do něj žádné zásadně nové detaily nevnáší. Za zmínku stojí snad to, že se Claudine Monteil coby studentka se Simone de Beauvoir setkávala, a částečně tak mohla čerpat z vlastních zkušeností. Každopádně ten, kdo o Simone de Beauvoir a Jeanu-Paulu Sartrovi už něco přečetl, nebude knihou příliš překvapen. Což samozřejmě není nutně nedostatek. Nedostatky najdeme v Milencích svobody na jiných frontách.

Autorka v předmluvě k titulu poznamenává, že „kniha je volně inspirovaná životem Simone de Beauvoir a Jeana-Paula Sartra“. Vedle volně inspirovaných – tedy prameny nepodložených – pasáží zde však najdeme i citace z různých zdrojů, které jsou obvykle zapojeny do tkáně vyprávění. A tento koktejl nefunguje v autorčině podání příliš dobře. Když je to možné, použije autorka úryvky z příslušné literatury, jindy se zřejmě nedovede vzdát nabytých informací, ale jelikož nemá, jak je do vyprávění zapracovat, dojde na nepříliš dobře ukotvené „výkřiky“. O románu Simone de Beauvoir Všichni lidé jsou smrtelní se kupříkladu dozvíme: „O dvacet let později kniha v Dánsku nadchne jeden pár. Současná dánská královna Markéta II. se svým manželem princem Henrikem společně pod pseudonymem knihu přeloží. Jejich tajemství bude ale záhy odhaleno.“ (s. 97) Za touto větou však následuje předěl, po kterém se vyprávění stočí jiným směrem. Žádné vysvětlení onoho odhalení, žádné pokračování – jistě, zajímavé to je, ale čtenář by se taky mohl zeptat: A co s tím?

Dalším podstatným nedostatkem knihy Milenci svobody je způsob podání celého příběhu (přičemž si nemyslím, že by byl na vině český překlad). Velmi křiklavý je v knize především patos. A pak také jakási neuspořádanost: když kupříkladu poněkolikáté čteme o tom, jak podstatné bylo pro protagonisty její knihy psaní, už bychom autorku rádi přerušili s tím, že chápeme, co se nám snaží říct. Neobratně působí i příležitostné řečnické otázky, které mají nejspíš zvýšit tempo vyprávění (jinou funkci pro ně nenacházím): „Na jaře se Sartre vrátil ze Spojených států. Strávil právě nejšťastnější zimu svého života. Byl pro něho návrat otřesem? Onemocněl totiž příušnicemi a zůstal několik týdnů upoutaný na lůžku.“ (s. 107) Ve výčtu by se dalo pokračovat, ale myslím, že je evidentní, co se snažím vyjádřit – ze stylistického hlediska je kniha podprůměrná. A protože nikde jinde autorka pomyslné body k dobru nenasbírá, lze konstatovat, že podprůměrní jsou Milenci svobody i v úhrnu.