Na třech stech stránkách (doplněných mj. rozsáhlým poznámkovým aparátem) se nám v knize V existencialistické kavárně dostává velmi nenásilného přehledu hlavních filozofických tezí, které zhruba od čtyřicátých do šedesátých let minulého století světu nabídli představitelé filozofického směru existencialismu. Vévodí jim především duo soupeřů Martin Heidegger a Jean-Paul Sartre, ačkoli v knize dostane místo i mnoho, mnoho dalších. Filozofie nezůstala uzavřena v knihách, nýbrž udávala životní směr nejen svým autorům, ale také dalším aktérům událostí dvacátého století (kterými byli například účastníci demonstrací ve Francii nebo v Československu v roce 1968), a především pak autorce knihy. To vše se velmi čtivým způsobem prolíná v příběhu, který nám vypráví.

Angličanka Sarah Bakewellová ve svých šestnácti letech vzala prvně do ruky Sartrův román Nevolnost a později se pustila do studia filozofie na Essexské univerzitě. Před dokončením doktorské práce o Heideggerovi nicméně studia zanechala. Po nějaké době, kdy pracovala většinou v knihomilných profesích, se začala na plný úvazek zabývat psaním. Z jejích několika děl je nejvýraznější oceňovaný životopis Michela de Montaignea. Publikace V existencialistické kavárně je její nejnovější počin, v Anglii vyšel před třemi lety.

Nenáročný výklad náročných myšlenek
Pokud bychom příběh knihy vzali chronologicky po pořádku, pak jeho počátky leží u filozofie Franze Brentana, mj. učitele Tomáše Garrigue Masaryka a (původem českého) fenomenologa Edmunda Husserla. S výkladem fenomenologie se dostáváme k Heideggerovi, který je (nejen pro autorku) obtížně uchopitelnou postavou vzhledem ke svému morálně neobhajitelnému jednání (či ne-jednání) i tomu, jak podivným směrem se jeho myšlenky začaly ubírat v pozdějších letech. V každém případě si však nesporně vydobyl zásadní pozici v dějinách filozofie, a to svým předválečným dílem Bytí a čas, které za druhé světové války v zajateckém táboře pročítal mimo jiné i Sartre. Ten je spolu se svou družkou Simone de Beauvoirovou, autorkou nesmírně vlivného feministického díla Druhé pohlaví, hlavním (kladným) hrdinou knihy. Beauvoirové autobiografie jsou tu rovněž nejvýznamnějším zdrojem informací o životech obou dvou i jejich širokého kruhu přátel. Mezi těmi září především spisovatel Albert Camus a fenomenolog těla Maurice Merleau-Ponty. Příběh se v podstatě uzavírá smrtí hlavních aktérů, vlákna z jeho spletité sítě však vedou k řadě dalších postav (například i k Janu Patočkovi) a v poslední kapitole knihy dosahují až k nám do současnosti.

Stojí za to podotknout, že „každému, kdo někdy zažil nespokojenost, zatoužil se vzepřít nebo zakusil pocity odcizení“, jak jsou existencialisté charakterizováni na první stránce svazku, bychom spíše než Bakewellové knihu doporučili samotná díla zmíněných filozofů. Tato publikace nás totiž netrápí tím, že by nás nutila k hlubokému zamyšlení. Můžeme si k ní nalít šálek čaje a ujídat cukroví. Některým může posloužit jako nenásilný prostředek, jak si doplnit vzdělání o těchto náročných autorech a tématech, těm odhodlanějším pak usnadní rozhodování, jakým způsobem a s kterými díly se pustit do hlubšího studia. V poznámkách jim k tomu nabídne opravdu rozsáhlou bibliografii a umožní jim pochopit, jaké místo měly ideje a jednotlivá díla v historii i v životech nejen samotných autorů. To je jedním z hlavních rysů knihy. Filozofie totiž Bakewellovou zajímá pouze tehdy, když je, jak říká básnířka Iris Murdochová, „zabydlená“. Jako motto knihy bychom mohli citovat: „Myslím si, že filozofie je mnohem zajímavější, když nabude živoucích tvarů. Rovněž se domnívám, že osobní zkušenost je zajímavější, pokud se o ní uvažuje z filozofického hlediska.“

I filozof je jenom člověk
Kniha je čtivá nejen díky peprným historkám, které občas hraničí až s bulvárem (za což spíše než autorka mohou vybrané postavy). Je napsaná odlehčeným jazykem, který umožňuje mísit poetické popisy s vtipnými poznámkami, jako například když o Sartrově pojmu nicoty říká, že je to „taková ta nicota, co si umí jít zahrát fotbal“.

Pod tímto povrchem je však zároveň umně rozprostřena síť myšlenek a pojmů, které spolu souvisejí, nebo se naopak vylučují, někdy odpovídají době – například v kapitole, kde je opravdu zdařile propojen Heideggerův termín „unheimlich“ vyjadřující stav, kdy se ve světě necítíme jako doma, s popisem atmosféry předválečného Německa – a jindy se jí staví na odpor, jako třeba Beauvoirové gender. Z knihy nenabudeme dojmu, že je jen převyprávěním velkého množství jiných knih, ačkoli z velké části je právě tím. Získáme spíše pocit, že myšlenky a díla na sebe navazují a tvoří jeden organický celek.

I tak některé přechody mezi tématy nemusí působit zcela přesvědčivě, určité motivy se také v příběhu objevují opakovaně, což by se dalo autorce vytknout, zároveň nám to však pomáhá, abychom se neztratili. Při tom, jak velký kopec filozofie je tu zpracován, je obdivuhodné, že se nám to při četbě vskutku nestane. Ku pomoci čtenáři je navíc určen seznam postav se stručným popisem a také velmi užitečný rejstřík. (Ten o knize mnohé prozradí, vedle filozofických termínů v něm totiž narazíme i na témata jako Sartrův sexuální život nebo Heideggerův tělesný vzhled.) Postavami se to v knize jen hemží, což jí místy ubírá na intenzitě a v některých kapitolách tak může trochu vyznít jako pouhý výčet autorů spíš než poutavý výklad zásadních filozofických myšlenek. Na druhou stranu se tak dozvíme o mnoha autorech, kteří bývají v historii idejí opomenuti a přitom si to nezaslouží (například filozofka Simone Weilová nebo spisovatel Colin Wilson).

Po Sedmé funkci jazyka Laurenta Bineta se českému čtenáři v krátké době opět dostává do ruky kniha, jejímiž hrdiny jsou francouzští filozofové. Příběh však tentokrát není smyšlený a časově spadá do dřívější doby. V české verzi bohužel požitek z četby kazí asi tucet chyb, které v publikaci zůstaly. Překladatel nicméně odvedl skvělou práci, když se vypořádával s množstvím filozofických termínů, citací a jazykových hříček, při jejichž převodu do češtiny musel být velmi opatrný a často i kreativní.

Mohli bychom si postesknout, že k pevnému a tlustému svazku idejí a příběhů nepřidala autorka navíc ještě vlastní osobní příběh. Přesto však získáme ujištění o tom, jak zásadní pro ni objev existencialismu a jeho učení o svobodě a zodpovědnosti byl – tak jako pro Sartra a Beauvoirovou „objev“ fenomenologie –, a pobídku, abychom jej i my promítli do svých životů.