Román z prostředí hornické kolonie ve slezském pohraničí, odehrávající se v časovém období pokrývajícím více než pětadvacet let od konce devatenáctého století po bouřlivá počáteční léta první republiky, si od svého vydání začátkem letošního roku stihl získat velké množství čtenářů. Krom nesporných kvalit knihy za to zřejmě může i dobrá propagace. Dostupnost a patrně i oblíbenost potom zvýšilo také souběžné vydání audioknihy z dílny vydavatelství OneHotBook. Pod režijním vedením Jitky Škápíkové se o interpretaci postarala Vilma Cibulková. Ve více než šestnáctihodinové nahrávce vytěžuje svůj herecký repertoár s podobným odhodláním jako horníci půdu a Karin Lednická své téma.

Román důkladně pracuje s velkým množstvím primárních zdrojů od historických materiálů přes rozhovory s pamětníky po autorčinu zkušenost s rodným regionem. Z hlubokých znalostí prostředí potom vyrůstá fikční svět, jehož centrem jsou životní příběhy několika postav. S ohledem na formální rozdělení knihy na čtyři části nazvané podle jmen čtyř různých postav by se možná nabízela vícehlasá četba, nicméně režisérka svěřila rozsáhlé vyprávění jediné interpretce. To se ukázalo jako dobré rozhodnutí nejen proto, že jde o er-formové vyprávění vševědoucího vypravěče, který spravedlivě střídá hlediska všech podstatných aktérů, ale i z toho důvodu, že Cibulkové její part umožnuje postihnout vývoj jednotlivých postav v čase.

Text sám představuje pro interpreta výzvu, která spočívá ve velmi častém užívání polopřímé řeči. Ne snad, že by Karin Lednická šetřila dialogy, ale především dává zhusta nahlédnout do myšlení svých postav. Cibulková se proto snaží dostatečně zřetelně oddělit řeč vypravěče od myšlenkových pochodů jednotlivých aktérů. Ostatně i v rozhovoru pro vydavatelství se zmiňuje o tom, že pro ni bylo nejdůležitější akcentovat vnitřní úvahy. A tento záměr se daří. V pásmu vypravěče plynule a přitom zřetelně rozlišuje, kdy vypravěč mluví za sebe a kdy už za někoho dalšího. (Lednická píše natolik suverénně, že s trochou citlivosti stačí sledovat osu naznačenou textem.) V dialozích se potom Cibulková s postavami směje, trpí, zpívá i škytá. Její ztvárnění je velmi herecké, což může posluchače se zálibou v civilněji pojatém vyprávění odrazovat, a to zejména ze začátku. Jednak proto, že Cibulková často docela výrazně „hraje“ i emoci, o které informuje text, což může působit nadbytečně (například tam, kde uvozovací věta informuje, že někdo odpověděl s úsměvem, její úsměv slyšíte v tónu, jímž je replika pronesena), jednak kvůli tragické poloze a pomalému tempu v úvodu románu, kde se dozvídáme o důlním neštěstí. S postupujícími minutami si však posluchač uvědomí, že druhý jmenovaný důvod je zamýšlené pojetí Barbory, jíž tragédie ovlivní následující život. Další pasáže, například tam, kde převládá hledisko rázné Julky, jsou rychlejší a servírované věcnějším tónem.

Zároveň je třeba podotknout, že od sebe postavy nejsou odlišeny nikterak křiklavě, kromě figur, které to mají v popisu práce jako například macecha malého Ludwika (kde si to ovšem interpretka po právu a s gustem užije) a Cibulková používá spíš jemné odstínění v modulacích hlasu, kterých se po celou dobu vyprávění drží, anebo je nechá podléhat určitému vývoji. Jako například právě u Barbory. Silně věřící žena, která považuje za svou povinnost přijímat veškeré protivenství s pokorou, se svým osudem protrpí až do podoby záštiplné stařeny. Audioknižní pojetí tak zřejmě onu tragickou notu v jejím osudu nevyzdvihuje náhodou – zdůrazňuje, že odevzdané utrpení a neochota či neschopnost aktivně najít východisko z nešťastné situace se dříve či později projeví.

Ať už ale jako posluchači dáváme přednost více, či méně procítěné interpretaci, je nutno uznat, že Cibulková, evidentně pod citlivým režijním vedením, dokáže z neutrální vypravěčské polohy přecházet k postavám velmi přirozeně. Navzdory dlouhým pasážím bez dialogů text díky svojí stavbě umožňuje přehledné uchopení. A nejde přitom jen o častou přímou řeč, ale také o čas vyprávění. Přestože se jedná, jak ostatně značí i podtitul, o románovou kroniku, která zaznamenává velké množství událostí v životech mnoha aktérů, Lednická si vybírá momenty, jež jsou tak či onak klíčové. To znamená, že navzdory důkladným popisům situací přistupuje k výrazným časovým i prostorovým skokům. Často je tak potřeba něco dovysvětlit či dovyprávět. A právě v těchto chvílích Lednická upouští od přítomného času a mnohdy až filmového popisování probíhajících scén a nechá vyprávění plynout v čase minulém. To čtenáři a tím pádem i posluchači usnadňuje orientaci. Cibulková s tímto aspektem dokáže pracovat a navíc podle potřeby přizpůsobuje a mění tempo vyprávění.

V neposlední řadě je potom třeba zmínit hudební předěly, které často hrají na folklorní notu celého příběhu. V případě důlního neštěstí se mezi kapitolami ozývají zvuky varhan, při uzavírání manželského svazku vyzvánějí svatební zvony a podobně. Zvuky jsou ovšem většinou zakomponované do vracející se melodie, která se na patřičných místech objevuje i v neutrálních variacích. Román Karin Lednické vládne působivou atmosférou sám o sobě a audioknize se na ni daří zdařile navazovat. Ačkoliv k audioknihám školené hlasy patří, interpretaci Vilmy Cibulkové víc než co jiného definuje její herectví, mnohdy až divadelní. Nikoli v negativním slova smyslu. Pokud s tím bude posluchač srozuměn, poskytne mu audiokniha obohacující zážitek.