Když jsem v roce 2019 na frankfurtském knižním veletrhu přihlížela vystoupení norského stand-up komika Areho Kalvøho (nar. 1969) na téma divní přírodymilovní Norové, neuvěřitelně jsem se bavila. Půlhodina nabitá vtipnými postřehy utekla jako voda a zanechala ve mně zvědavost, jaká asi bude kniha, již komik svým skečem propagoval. V češtině ji pod názvem Hory peklo ráj (Hyttebok frå helvete, 2018) příhodně začátkem letošních letních prázdnin vydalo nakladatelství Host. Přestože se Kalvø živí zejména televizními a rozhlasovými pořady, novinovými sloupky a komediálními stand-upy, čítá jeho spisovatelská kariéra započatá v roce 1994 přes deset publikací. Většina z nich má polodokumentární charakter a satiricky komentuje různá témata ve vztahu k norské společnosti.

Norsko, nebo lépe řečeno stereotyp jeho obyvatele, si autor bere na paškál i v případě knihy Hory peklo ráj. Všichni přece víme, že pravý Nor je vysoký, šlachovitý, má dobrou fyzičku, je samotář, a kdykoli je to jen trochu možné, tráví čas v přírodě. V zimě a o Velikonocích jezdí na běžkách, po zbytek roku povětšinou chodí po svých. (Pomiňme nyní hordy Norů pádlujících na mořských kajacích a provádějících další, pro nás Středoevropany poněkud nezvyklé sportovní aktivity.) Při zběžném prohlížení sociálních sítí však zjistíme, že se nejedná o stereotyp či mýtus, ale o holou realitu. Mnoho Norů skutečně v přírodě tráví hodně času, ba co víc, pobytem v ní přímo žije. A pak se tu najednou objeví Nor, který podobné nutkání vyrazit do lesů necítí a naopak je mu dobře výhradně ve městě. Jak je to možné? Není divu, že tuto otázku si začne pokládat i on sám. Nepřichází o něco? A protože mu příroda „bere“ stále další a další přátele, rozhodne se přijít této záhadě na kloub.

Ambivalentní vztah k přírodě skvěle vystihuje česká verze názvu knihy, jehož překlad je nepochybně oříškem (doslovně „Návštěvní kniha z pekla“, přičemž se myslí návštěva chaty). Zatímco pro většinu autorových známých představují norské hory ráj na zemi, pro něho samotného, ač vyrostl na venkově, jsou vzhledem ke značnému nepohodlí a mizerným restauračním zařízením spíše peklem. Přesto zatne zuby, zařídí si členství v Klubu norských turistů, nakoupí drahé kvalitní vybavení a požádá přítelkyni o doprovod. Než se vůbec vydá na cestu, popíše padesát stránek. Ani ty však nepromrhá. I když se u ironických komentářů při nákupu v outdoorovém obchodě nebo na adresu instagramových fotek s hashtagem #venkujenejlip, na nichž jsou zachyceni lidé s rukama ve vzduchu, nejednou pousmějete, opravdová zábava začíná v okamžiku, kdy dvojice výletníků smutně dopije poslední cappuccino a vyrazí na túru. Ta je zavede do národního parku Jotunheimen, ale jelikož cíle – pochopit kouzlo pobytu v přírodě – dosaženo nebylo, rozhodne se Kalvø o Velikonocích podniknout ještě tradiční norskou běžkařskou výpravu od chaty k chatě.

Kalvø se postupně zdařile trefuje do řady dogmat a oblíbených hlášek. Heslo „neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení“, které se používá i v ostatních severských zemích, ale nikde se mu nepřikládá taková váha jako v Norsku, lze považovat bezmála za národní motto. Není sporu, že nejen na norských vrcholech se kvalitní vybavení vskutku vyplácí. Pokud tam ale panuje špatné počasí, nepomůže sebedražší bunda ani sebekvalitnější vlněné prádlo. Ať si Norové říkají, co chtějí. A Kalvø je nejspíš první Nor, který to otevřeně přiznává. Protože má rád společnost, vydává se nejprve na túru po údajně přelidněném hřebeni Besseggen a na nejvyšší norskou horu Galdhøpiggen (kterou kvůli nepřízni počasí vymění za ikonický vysunutý skalní blok Preikestolen) a posléze o Velikonocích na běžky do národního parku Hardangervidda, kam v tuto dobu „vyráží každý“. Ačkoli ho od tohoto výběru zkušení i amatérští horalové odrazují, trvá na svém a nakonec zjišťuje, že pověsti o davech lidí jsou notně nadsazené, podle něj je i na Preikestolenu lidí tak akorát. A nebyl by to Nor, aby nevyužil příležitosti zavtipkovat na dánský účet: „Nejvyšší hora Dánska je vysoká asi tak půl metru. Většina Dánů nikdy nevylezla výš než na barovou stoličku.“ (s. 42)

Are Kalvø si však v podstatě utahuje ze všeho a všech. Z vlněného prádla a ponožek, v nichž se na turistických chatách chodívá k výhradně masové večeři, z tamní brzké večerky jako na škole v přírodě, ze stále stejných konverzačních témat, točících se kolem počasí a vzdáleností, z ustálených frází a specifické slovní zásoby. Satira je do velké míry postavená na opakování motivů, které vytvářejí komický efekt. Občas se sice stane, že popáté už tatáž narážka či zmínka pozbývá vtipu, ale k tomu naštěstí dochází jen málokdy a text plyne tak lehce, že se jen těšíte na další, ještě povedenější „hlod“. Někdy se autor zamýšlí i na vážnější notu. Například když uvažuje o obecně platném přesvědčení, že v přírodě jsme sami sebou, přirození a nefalšovaní. Co když to ale není pravda? Co když právě příroda nám dává prostor odstřihnout se od našeho běžného života a být alespoň po dobu pobytu mimo civilizaci někým jiným? Někým, jehož fotku s rukama ve vzduchu pak s chutí nasdílíme na Instagram?

Hory peklo ráj je vhodná odpočinková četba jak pro kavárenské povaleče, tak pro milovníky přírody se smyslem pro humor. Těm, kdo se do norských hor teprve chystají, poskytne hrubou představu, jak to v nich chodí, a všem turistům dodá potřebný nadhled. Díky promyšlenému designu, jehož součástí je jakoby ožehnutá kartonová obálka v norské červené a recyklovaný papír, kniha navíc působí dokonale přírodně a na každé turistické chatě jistě vzbudí zaslouženou pozornost.