Deník z Konga Josepha Conrada, který v roce 2017 v překladu Petra Onufera vyšel v nakladatelství Revolver Revue, zachycuje cestu, jež později autorovi posloužila jako materiál pro novelu Srdce temnoty. Text je často čten i vydáván společně právě s touto knihou. Už editor deníku Richard Curle ale upozorňuje, že Conrad jej v době psaní knihy neměl k dispozici. Práci na knize navíc od cesty dělí skoro deset let. Při srovnání jednotlivých textů můžeme sledovat Conradovu ideologickou proměnu, nesmíme přitom ale ztratit ze zřetele specifičnost daného textu, který vznikal jako čistě osobní záznam.

Tenkrát v Africe

Belgická kolonie Svobodný stát Kongo existovala pět let, když do ní Joseph Conrad v roce 1890 přijel. Bylo to tři měsíce po započetí prací na železnici vedoucí z Matadi do dnešní Kinshasy, tehdejší Léopoldeville, která měla zajistit snadnou přepravu získaných surovin – především slonoviny a kaučuku – z vnitrozemí do přístavu a představovala jeden z milníků vykořisťování místních obyvatel (tyto a další informace poskytuje studie Hunta Hawkinse v časopise Conradiana). Conrad jej sice měl možnost sledovat, nejtěžší období a zvěrstva belgických ozbrojených sil Force publique ale měla teprve přijít. Ačkoli Srdce temnoty, které vyšlo roku 1899, napomohlo medializaci kolonizační tyranie a Conrad se i později sám otevřeně ohradil proti otrokářskému režimu krále Leopolda II., jehož zaměstnancem při svém pobytu v Africe fakticky byl, v Deníku žádná kritika patrná není. Bezprostřední záznamy jako celek naopak v některých ohledech odhalují spíše samozřejmou kolonizační logiku – dosáhnout, překonat, využít.

Cílem Conradovy popisované cesty bylo sloužit na parníku Roi des Belges mezi Kinshasou a Kisangani, které leží hlouběji ve vnitrozemí. Součástí vydání je i Conradova ručně zakreslená mapka; za spolehlivé orientační body se dají jakžtakž považovat pouze názvy řek, protože Conrad si jména zapisoval vlastním pravopisem a část míst se dá na mapě dohledat jen těžko (využíval jsem všem přístupné Google Maps).

V sobotu 28. června 1890 Conrad vyráží „[z] Matadi s panem Harouem a karavanou jednatřiceti mužů“. (s. 15) Jdou po frekventované cestě, na níž potkávají jiné karavany, tržiště, tábory. Conrad večeří s obchodníky se slonovinou a misionáři, zato nosiči mu způsobují jen potíže. Bez nich by se patrně ale moc daleko nedostal a pan Harou má obtíže cestu zvládnout i s jejich pomocí. Důvodem jsou stále častější zdravotní problémy. Celá cesta má přes tři sta kilometrů, na pochodu jsou devatenáct dnů, průměrně jdou denně asi pět hodin. Vyrážejí zpravidla před šestou hodinou ranní a před polednem rozbíjejí tábor. Těžko si představit, že Harou nebo Conrad něco nesou. Naopak Harou absolvuje část cesty na síťovém lůžku. Jeho nepohodlí vyvolává roztržky s nosiči. Ani Conradovi prostředí nedělá úplně dobře: „Dnes jsem spadl do bahnité kaluže. Hnus. Chyba mého nosiče.“ (s. 17) Přitom lepší podmínky si nemohl vybrat. V červenci je v oblasti kolem Kinshasy statisticky nejnižší teplota, vlhkost i objem srážek. Průměrné nejvyšší denní teploty dosahují necelých 28 °C.

Dne 3. července 1890 vidí cestovatel-spisovatel u cesty mrtvé tělo místního obyvatele, který byl pravděpodobně zastřelen, a popuzuje ho hlavně zápach. Jeho vlastní obtíže zastiňují problémy jiného řádu. Jinde si poznamenává, že existenci vesnic „lze dovodit z tykví na ‚malafu‘ zavěšených na palmách“ (s. 16). Neptá se proč. To až později. Teprve v Srdci temnoty spekulativním přenesením kolonizačních praktik do Anglie odhaluje jejich nesamozřejmost: „Obyvatelé odtud odešli už dávno. Samozřejmě, kdyby se houf záhadných černochů, vyzbrojených všelijakými nebezpečnými zbraněmi, vydal na cestu po silnici mezi Dealem a Gravesendem, chytal vesničany napravo a nalevo a nutil je, aby mu nesli těžké náklady, taky by nejspíš všechny farmy a chalupy v okolí co nevidět zely prázdnotou.“ (s. 23) Sešit z Revolver Revue obsahuje hned několik pasáží z novely, které Curle srovnal s deníkovými zápisy, takže si čtenář může udělat bližší představu sám, i když nemá knihu zrovna po ruce.

Mezi deníkem a beletrií

Když jsem na začátku navrhoval číst deník jako samostatný záznam, chtěl jsem připomenout problematičnost žánru. Můžeme se domnívat, že Conrad deník nezamýšlel publikovat, protože jej jeho manželka měla hned dvakrát zachránit z koše. Jediným adresátem záznamů tedy měl být on sám. To může při srovnání s knihou otevřít otázku jedné zřetelné vlastnosti zápisků, která v porovnání se Srdcem temnoty vystupuje na světlo: absentující komentář k belgické kolonizaci. Takovou otázku by samozřejmě nemělo cenu klást, kdyby Conrad kolonizaci později nekritizoval. Jak k jeho tehdejšímu ideologickému nastavení s ohledem na další vývoj přistoupit? Je Conrad z Deníku Conradem-kolonizátorem? Vyhroceně řečeno, možnosti jsou dvě – buď Conrad jednoduše neměl zapotřebí dané myšlenky při bezprostředním zapisování formulovat, nebo byl ještě natolik vrostlý do své vlastní obchodně-profesní agendy, že toho ani nebyl schopný.

V Deníku se Conrad nevyjadřuje rasisticky, a na jeho konci dokonce popisuje, jak zasáhl, když vládní zaměstnanec holí tloukl nosiče kvůli rohoži, ale stále se pohybuje v kontextu něčeho, co se postupně stalo jednou z nejhorších a nejbizarnějších ukázek koloniální praxe (v tomto ohledu je zajímavé připomenout přednášku Chinuy Achebeho An Image of Africa, v níž nigerijský spisovatel označil Conrada na základě rozboru Srdce temnoty za rasistu). Dokladem toho, že téma kolonií v Evropě stále jen pomalu dosahuje zasloužené váhy, je i to, že současný belgický král Filip se za zločiny Leopolda II. – pouze – omluvil teprve 30. června letošního roku, tedy více než sto let po konci Leopoldovy vlády a přesně šedesát let poté, co Kongo získalo nezávislost.

Deník z Konga ukazuje extraliterární kontext Conradova díla, který je u zcestovalého spisovatele nezanedbatelný, a textové hranice jeho obzoru. Zároveň otevírá podstatné morální otázky, které literární věda často z metodologických důvodů upozaďuje. Nejdůležitější však je, že připomíná Conradovu ideologickou proměnu: podle anglického spisovatele Edwarda Garnetta, který editorsky kromě Conrada objevil mnoho jiných známých anglofonních spisovatelů, to byla právě konžská zkušenost, co z Conrada-námořníka udělalo Conrada-spisovatele.