Martha dostala od svého otce Kurta úkol: má ho zavézt do Švýcarska na kliniku, kde se Kurt chystá podstoupit eutanazii. Martha si s tím příliš neví rady a navíc neřídí, takže požádá o pomoc kamarádku Betty. Nakonec vyrážejí na podivný, zprvu trochu pochmurný roadtrip napříč Německem ve třech. Cesta se ale protáhne a zavede je mnohem dál než do Švýcarska, mimo jiné na jistý krizí zpustošený středomořský ostrov.

Martha s Betty jsou ostřílené drsňačky, které toho mají dost za sebou – mizerné dětství, řadu vztahových peripetií, ztroskotání nejrůznějšího druhu. Sex, drogy ani rokenrol jim dosud nejsou cizí, už si ale víc než kdysi rozmýšlejí, která dobrodružství jim stojí za to. V současnosti řeší mimo jiné své ne právě ideální vztahy s rodiči; zejména četní otcové, kteří se v životech obou žen různě objevovali a zase mizeli, je očividně dost poznamenali. Egoista Kurt není žádnou výjimkou. Po cestě je tedy na co vzpomínat a co si vyříkávat. A protože příběh vypráví sarkastická Betty, čtenář se nehledě na smrtelnou vážnost situace brzy musí smát nahlas. Betty ve svých komentářích kombinuje černý humor, ironii a skeptický pohled na svět takovým způsobem, že chvílemi jako bychom četli spíš sbírku povětšinou břitkých, někdy ale až otravně přemoudřelých aforismů, volně propojených dějovou linkou. Je to trochu stylizace, protože pod vší zdánlivou okoralostí se skrývá vnímavost, smutek, nejistota a zranění, která se těžko kdy zahojí.

Lucy Fricke v jednom rozhovoru zmiňuje, že chtěla ve své knize pojmenovat věci, které jsou důležité pro ženy jejího věku. Výrazným, neotřele podaným tématem je tu přátelství. Přátelství vystavované všem možným zkouškám, takové, u kterého můžete v kritickém okamžiku doufat v odpověď „Tak kde ho zakopem?“. Právě tomu se přes všechny rozdílnosti, odmlky a nedorozumění vztah Betty a Marthy blíží.

Název naznačuje, že další téma je pro autorku ještě důležitější: mezery, které v životě obou hrdinek zanechali jejich opakovaně zklamávající otcové. Ti teď ještě ke všemu stárnou, což nutně neznamená, že by přicházeli k rozumu nebo že by se chovali méně bezohledně. Pokud už podniknou nějaký polovičatý pokus o nápravu vztahů, dopadá to mírně řečeno rozpačitě. Přitom je jasné, že času ubývá.

Spisovatelka otevřeně mluví o tom, že v románu zpracovává svou vlastní zkušenost – v sedmdesátých a osmdesátých letech se podle ní na rozdíl ode dneška většinou nebralo v potaz, jak rozchody rodičů ovlivňují děti. Přinejmenším její postava Betty přitom ztrátu otce nepřekonala ani v dospělosti: „Neustále se mi vracely tytéž zážitky, v měnícím se obsazení, v jiné kulise. Trpěla jsem tím, že mě pořád někdo opouštěl, přerušovanými, ani pořádně nezapočatými vztahy, samotou, sama sebou, připadala jsem si směšná a věřila jsem, že když se vrátím ke své úplně první ztrátě, když vstoupím na tuhle základnu vzpomínek nebo když aspoň najdu její stopy, budu moct všechno zažehnat jako nějakou kletbu.“ S tím jistě souvisí také to, že pesimistická Betty, na rozdíl od Marthy, nestojí o žádnou vlastní rodinu. I kolem této otázky se pochopitelně točí řada diskusí a úvah.

Vypravěčce se na poměrně malém prostoru daří dotknout se i řady dalších témat, dojde mimo jiné na svéráznou generační výpověď týkající se feminismu: „Byly jsme první generace žen, která si může dělat, co chce, a to zase znamenalo, že jsme musely něco chtít. Za tohle bojovaly naše matky. Měly jsme uskutečňovat svoje sny, musely jsme nějaké mít, mohly jsme ztroskotat, ale teprve poté, když jsme se pokusily na cestě ke štěstí o všechno, opravdu o všechno, včetně psychoanalýzy.“

Vážné, často melancholické, ale přitom svižné vyprávění o stárnutí, smrti, generačních rozporech a pocuchaných životech protkávají nejen zábavné Bettyiny komentáře, ale také určitá poezie lúzrovství. I když se věci nedaří, můžete z nich s trochou snahy vytřískat historku. Nebo aspoň povedenou hlášku. A jste-li jako Betty a díváte-li se na věci pod tím správným úhlem, má v sobě nakonec i naprostá bezútěšnost jakýsi smutný magický třpyt.

Lucy Fricke si ze sebe v románu podle vlastních slov dělá legraci a při psaní se dobře baví. Jistý autobiografický základ má například úvodní popis gentrifikace berlínského Kreuzbergu z pohledu obyvatelky malého bytu, která si přivydělává jeho příležitostným pronájmem pártychtivým turistům. Pro zápletku epizoda valný smysl nemá, je vlastně s podivem, že se pro ni v útlé knížce našel prostor, ale čtenáře rozesměje a pomáhá charakterizovat vypravěčku. Jakoby mimochodem se právě v takovýchto odbočkách dostávají do knihy i sociální otázky, autorka jednoznačně sympatizuje s těmi, kterým k úspěchu schází dobré zázemí nebo ostré lokty a protloukají se, jak se dá. Příběh knihy spisovatelka – jak sama přiznává – předem příliš nepromýšlela, což je znát. Na druhou stranu ani život nemá vždycky rozpoznatelný dějový oblouk. Výhodou je nepředvídatelnost peripetií: jestli něco téhle knize nelze vyčítat, jsou to dějová klišé.

Velký úspěch Dcer v Německu, kde se dočkaly již několika vydání, potvrzuje, že humor a úvahy o smrti jdou vlastně dost dobře dohromady; nyní se o tom díky živému překladu Michaely Škultéty mohou přesvědčit i čeští čtenáři. Koneckonců, jak protagonistky dobře vědí – život taky není žádná sranda.