Nakladatelství dybbuk založil v roce 2001 Jan Šavrda, po několik letech se k němu připojila jeho žena Šárka Šavrdová. Nakladatelství má několik edičních řad, které pokrývají značně odlišné tematické oblasti od erotiky, mystiky, mytologie a kognitivních věd až k poezii, beletrii a komiksům. Šavrdovi chtějí vydávat texty, které je osobně zajímají a u nichž si jsou „jisti jejich nadčasovou kvalitou“. Jde často o knihy z okrajů literárních žánrů a „nezvyklého myšlení“ nebo pojednávající o věcech kontroverzních a tabuizovaných. Najdeme mezi nimi takové, které se týkají spirituality, ale spíše té necírkevní nebo přímo „nenáboženské“, jako kniha Spiritualita bez náboženství. Významné místo v edičním plánu zaujímá literatura z minoritních jazykových oblastí (finština, indonéština či islandština) a kupříkladu výborný rumunský román Simion Výtažník Petru Cimpoeșa se stal Knihou roku v soutěži Magnesia Litera za rok 2007. Někdy dybbuk tyto kategorie i kombinuje, takže si díky němu můžeme přečíst třeba antologii erotických legend, pohádek a humorek z Bulharska a Makedonie. Nakladatelství dybbuk nemá ediční rady ani komise. Šavrdovi jsou otevření nápadům a návrhům z různých stran, ale finální výběr je na nich. 

Jan Šavrda původně pracoval jako knižní grafik pro různá nakladatelství, ovšem „přestalo ho bavit vytvářet knížky, které vybral někdo jiný“. Takže začal realizovat svoje vlastní ediční nápady. V nakladatelství má na starosti spíše non fiction. Šárka Šavrdová vystudovala knihovnictví a dvacet let pracovala v knihovně Českého rozhlasu, kde připravovala podklady pro vysílání a zabývala se teorií a historií médií. Do její kompetence spadá v dybbuku hlavně překladová beletrie.

iLiteratura: Název nakladatelství si vybral Jan Šavrda podle stejnojmenné skladby jeho oblíbeného hudebního projektu Zoviet France, ale také podle démona z židovských legend, který „posedne a nenechá v klidu“, což je i předpokládaný cíl knih, které dybbuk vydává. Navíc je v názvu foneticky ukryté slovo „kniha“ – „book“. Jaká je reakce čtenářů na toto poněkud tajemné pojmenování? A nehledají u vás někteří kvůli tomu „démonologickou“ či esoterickou literaturu?
Šavrdovi: Ani ne. V širší čtenářské obci se názvy nakladatelství zas tak moc neřeší. Od starších ročníků dostáváme otázku na spojitost se stejnojmennou dívčí kapelou, s kterou propojeni nijak nejsme a jen velmi výjimečně se potkáme s někým, kdo zná Luriánskou kabalu.

iLiteratura: Jaký podíl tvoří původní a překladová produkce?
Šavrdovi: Vydáváme přibližně dvacet knih ročně a větší polovinu tvoří překlady. Knihy non fiction jsou vesměs překlady z angličtiny a překladová beletrie představuje minoritní jazykové oblasti. Původní českou tvorbu bychom rádi vydávali ve větším rozsahu, ale máme vysoké nároky na kvalitu.

iLiteratura: Co rozhoduje o tom, jestli knihu vydáte zároveň i v elektronické verzi, a jaký podíl tvoří prodeje e-knih (v běžné situaci, před koronavirovou pandemií)? Jak se osvědčila vaše praxe nabízet poezii ke stažení zdarma a za poloviční cenu?
Šavrdovi: Snažíme se dát čtenářům k dispozici ke každé knize i elektronickou verzi, ale někdy to z různých důvodů není možné. Může být problematické vyjednat licenci na e-knihu, nebo je grafické zpracování knihy „nepřevoditelné“ tak, abychom byli s výsledkem spokojeni – to se týká některých experimentálních textů, do kterých se s oblibou pouštíme.
Elektronické knihy čtou často jiní čtenáři než ti tradiční, zajímá je informace, text, ale už knihu nevnímají jako artefakt. I pro ně vydáváme. Prodej e-knih velmi pomalých tempem narůstá, ale pořád je to zanedbatelné, a ani zavřená knihkupectví v nedávné době to nijak výrazně neovlivnila.
Vydávání poezie je spíš osvětová než komerční činnost, to, že nabízíme stahování básnických sbírek zdarma, k tomu patří. Naším záměrem je, aby se poezie četla, aby se dostala mezi čtenáře. Když je zaujme, tak si případně jako „bonus“ pořídí papírovou knihu, kterou chtějí „mít v knihovně“ – tyto tisky už často bývají v nadstandardní grafické úpravě. Nevadí nám ani sdílení knih na různých úložištích, kopírování knih atp. Jsme z generace, která vyrostla na samizdatech, což přece bylo něco velmi podobného.

iLiteratura: Je těžké odhadnout, jaký bude mít konkrétní kniha úspěch na knižním trhu?
Šavrdovi: Když zrovna nejde o Harryho Pottera nebo životopis světové celebrity, tak je to velmi těžké. Kupujeme-li licenci na zahraniční bestseller, vůbec to nemusí znamenat, že v Čechách prodáme desetitisíce výtisků. Komerční úspěšnost málokdy závisí na kvalitě textu. Podstatnější je reklama, společenská poptávka po tématu nebo třeba povědomí o autorovi. Je málo čtenářů „hledačů“, kteří se pídí po novém a neznámém. Naštěstí komerční úspěšnost není hlavní kritérium našeho výběru.

iLiteratura: Jak dlouho vaše tituly zůstávají v prodeji v knihkupectvích, je nějak předem dané, kdy se titul stáhne?
Šavrdovi: To záleží především na knihkupcích. Je jasné, že mají omezené prostorové kapacity a vychází obrovské množství nových knih. Takže to, že není na pultech kniha, která vyšla před třemi lety, bývá časté. Prodejci uvolňují místo novinkám, ze starších knih si nechávají jenom ty nejprodávanější. Většinu naší produkce máme k dispozici ve vlastním e-shopu a snažíme se, aby to čtenáři věděli.

iLiteratura: Sledujete, jaký je zájem o vaše tituly v knihovnách? 
Šavrdovi: Na to nám naše časové kapacity nestačí. Ale předpokládáme, že žebříčky nejčastějších výpůjček se nebudou moc lišit od žebříčků prodejních. Cílíme spíš na kvalitu než kvantitu…

iLiteratura: Na český trh jste jako první uvedli pozoruhodné dílo Američana Jonathana Haidta (nar. 1963), oceňovaného světového intelektuála a jednoho z nejvlivnějších žijících psychologů. Jak jste ho objevili? Bylo těžké získat autorská práva?
Šavrdovi: Když jsme slyšeli několik přednášek profesora Haidta, zaujalo nás, jakým způsobem přemýšlí. Jeho uvažování nad příčinami rozdělení společnosti v americkém prostředí je zřetelně přenosné do toho našeho. Knihu jsme vybrali do edičního plánu krátce po první přímé volbě prezidenta v roce 2012 a vydali hned v roce následujícím. Že je dávno pryč étos 90. let bylo jasné, ale tak razantní rozštěpení společnosti nikdo nečekal. Mnoho otázek, které situace přinesla, je zodpovězeno v Haidtově knize.
Autorská práva nebylo těžké získat, protože Jonathan Haidt je představitel liberálních přístupů a nepotřebuje zásadně řešit finanční stránku licence a byl rád, že jeho kniha vyjde i v marginálním jazyce, jakým je čeština. Ale stejně jako u dalších podobných knih bylo náročné najít adekvátního překladatele.

iLiteratura: Českému čtenáři jste také zprostředkovali knihy britského neurologa Olivera Sackse (1933–2015), o kterém Radkin Honzák ve své recenzi právem prohlásil, že to byl „geniální neurolog a famózní vypravěč“. Jak rozšiřujete okruh podobných autorů? Hledáte nějakou jeho adekvátní „náhradu“, a to třeba i v českém prostředí?
Šavrdovi: Aby byl špičkový vědec i skvělým spisovatelem, to je velmi vzácná věc. Předávat své znalosti a myšlenky tak lehce a srozumitelně jako Oliver Sacks umí málokdo. Samozřejmě bychom rádi našli dalšího podobného autora. V českém prostředí ještě nějaký čas potrvá, než bude popularizace vědy a aktuálních vědeckých poznatků tak rozšířená, jak jsme na to zvyklí z jiných zemí. Akademická obec si u nás chrání výlučnost, popularizace znamená i nějakou formu „zjednodušení tématu“ a tím si vědci často nechtějí kazit reputaci. Určitě hraje roli i to, že kniha je mnohem pracnější a přitom nepřináší akademické body jako článek ve vědeckém časopise. Samozřejmě najdou se u nás i výjimky, ale bývají to spíš teoretici, kteří vydávají knižně kompilace poznatků jiných vědců.

iLiteratura: Ve vaší knize Iluze optimismu, aneb, Iracionalita pozitivního myšlení autorka mluví o tom, že díky tzv. „depresivnímu realismu“ lidé i ptáci přesněji vyhodnocují signály, které k nim experimentátoři vysílali. A svět, ve kterém žijí, vnímají reálněji než jedinci žijící v příhodnějším prostředí. Přesto autorka radí být umírněným optimistou. Napadá mě, že se to dá se to nějak aplikovat na vaši vydavatelskou strategii a na to, jak vidíte budoucnost podobně exkluzivních českých nakladatelů, jako je to vaše...
Šavrdovi: V krátkodobém pohledu by bylo asi výhodnější vydávat veselé historky, návody na spokojený život hipsterských vousáčů s přitažlivými blondýnami na obálkách. Jenomže to nám nepřijde moc smysluplné. Baví nás přinášet obraz světa bez iluzí a příkras. Občas je nám vytýkáno, že vydáváme depresivní knížky. My je vnímáme spíš jako pravdivé.

iLiteratura: Oceněná kniha Simion Výtažník (Román o andělích a Moldavanech) nabízí specifický pohled na dobu po pádu komunismu. Je podle vás v menšinových literaturách hodně dalších titulů, které by mohly být pro zdejší publikum obohacující, ale jsou přehlíženy?
Šavrdovi: Čeští čtenáři vyhledávají překlady hlavně z angloamerické literatury. V poslední době našli cestu k severským autorům. Obecně je známo, že nepřitahují jazyky „ze sousedství“. Spisovatelé okolních zemí nebo zemí se stejnou historickou zkušeností píší často o podobných tématech, v známých kulisách a hrdinové výrazně nepřekvapují svým chováním. Čtenáři mají radši exotiku, neznámé kraje a prostředí, které si mohou idealizovat. Snažíme se o osvětu, seč nás síly stačí, ale vysvětlit čtenářům, jak skvělé knížky vycházejí v Maďarsku, Rumunsku nebo Moldávii, je těžké. Nabízíme je v překladech Roberta Svobody nebo Jiřího Našince – kvalitnější překlad si už nedovedeme představit.

iLiteratura: Chystáte se rozšířit svoji působnost o další minoritní kulturní oblasti?
Šavrdovi: Vydali jsme překlady z více než dvaceti jazyků, včetně katalánštiny, albánštiny, islandštiny, estonštiny atp. Loni jsme přidali japonštinu a letos vyjde čínský román. Z těch nejdůležitějších nám chybí ruština – to je velký dluh a určitě ještě další budeme přidávat. Co se týká knih, je z čeho vybírat, ale potřebujeme ke spolupráci kvalitní překladatele, a to je problém. Když někdo umí skvěle cizí jazyk, ještě nemusí být výborným překladatelem, na to je potřeba umět hlavně skvěle česky. Myslím, že to současné nejmladší překladatelské generaci chybí nejvíc.

iLiteratura: Jedna z kategorií, do nichž jsou vaše knihy na webové stránce nakladatelství rozčleněny, se jmenuje „spiritualita a advaita“. Můžete druhý pojem vysvětlit?
Šavrdovi: Nevyznáváme žádná náboženství, ale spiritualita a filozofie advaita-védanty, té která představuje radikální a čistý monismus, je nám velmi blízká. Zjednodušeně řečeno, zastává názor, že svět vychází z jedné substance. To je ale na delší a hlubší pojednání, určitě ne to tohoto rozhovoru. Doporučujeme čtenářům texty indického filozofa Ádi Šankary z osmého století našeho letopočtu, který je považován za zakladatele této nauky. V příštím roce snad vydáme v češtině na toto téma pár knih.

iLiteratura: Vaše loňská kniha Klub mysli: Kdo myslí, co cítí a proč na tom záleží se mimo jiné zabývá tím, za jakých okolností zacházíme s roboty jako s živými bytostmi a proč se lidé bojí robotů, kteří vypadají téměř lidsky, ale ne zcela. V letošní knize Sexonline #1: Mamánci a jiná individua zase vystupují sexuální roboti. Budete se na robotické téma zaměřovat i nadále, nebo to u těchto titulů byla spíš souhra okolností?
Šavrdovi: Propojení těchto dvou knih je to spíš shoda okolností. Titulem Sexonline jsme vkročili do mainstreamové literatury a doufáme, že by nám vydání mohlo přinést prostředky na nákladné ediční počiny jako je Klub mysli. Ale co se týká transhumanismu, tak to je téma, které zapadá do našeho konceptu přinášet nové poznatky a diskutovat o nich.

iLiteratura: Mimo jiné vydáváte i erotické texty, u nichž je vaším hlavním kritériem, „aby šlo o opravdovou literaturu, ne nějaké primitivní porno, jaké známe z internetových stránek“. Když se pak bestsellerem stane kniha jako Padesát odstínů šedi (XYZ, 2012), která zmíněné kritérium jistě nesplňuje (anglický originál skutečně napřed vycházel na internetu), má takový úspěch zpětně vliv i na prodej vašich erotických knih?
Šavrdovi: Nepřímo to vliv má, protože když jsme začali erotickou literaturu vydávat, byl problém ji dostat na knihkupecké pulty. Chvilku to trvalo, než se knihkupci osmělili takové knížky vystavit. Nutno dodat, že v současnosti se ten trend vrací a přemíra podivné korektnosti přináší zpátky prudérnost a cenzuru.

iLiteratura: A to, že váš typ erotiky nikdy takový komerční úspěch mít nebude, berete jako křivdu, nebo jako danou věc, s níž je třeba se prostě smířit?
Šavrdovi: Jako naši volbu. Padesát odstínů šedi je novodobá „červená knihovna“ – žánr, který se vždycky dobře prodával. Ten nevydáváme. My vybíráme knihy, kterými bychom rádi čtenářům dopřáli vzrušivý intelektuální i erotický zážitek. Nejde nám až tak o komerční úspěch, ale o to, že si četbu můžete užít více smysly.

iLiteratura: Vydali jste i sexuálně osvětovou Budoárovou bibli, kterou pak vychválila a vřele doporučila první česká certifikovaná sex koučka Julie Gaia Poupětová. Mimo jiné kniha volá po návratu k posvátnosti sexuality. Máte dojem, že je podobně orientovaných titulů na českém trhu nedostatek, případně v čem se tento konkrétně liší? A chcete v budoucnosti vydávat i knihy třeba o tantře?
Šavrdovi: Budoárová bible se od naší erotické řady odlišuje. Je spíš jakousi příručkou, návodem, vhledem do sexuality 21. století. Autorka je významná návrhářka erotických šperků a hodně dbá na estetiku. Poukazuje na to, že i sexualita by neměla být věcí spotřebního charakteru, vybízí k návratu k tajemství, spiritualitě až k obřadnosti. Máme za to, že sexu není nikdy dost a čím více lásky, tím je na světě lépe a radostněji.

iLiteratura: Součástí vaší produkce jsou i tituly jako Hovno? (2010), Kniha o kundě (2012), Kniha o mrdání (2012) nebo Kniha o čuráku (2012). Někteří čtenáři to přijímají s rozpaky, nebo dokonce s nepřátelstvím, jako když kdosi reagoval na recenzi Ondřeje Bezra nahněvaným (a vzhledem k obsahu trochu nespravedlivým) vzkazem: „Co takhle recenzovat a propagovat autory, kteří nepíšou primitivní literaturu pro masy, nebo ještě lépe knížky pro čtení na hajzlu?“ Jak velké je riziko, že někteří neinformovaní čtenáři, či dokonce redaktoři a redaktorky mohou mít tendenci redukovat veškerou vaši pestrou produkci jen na takového tituly?
Šavrdovi: Názvy těchto knih jsme volili záměrně ve snaze upoutat pozornost, vyprovokovat. Celkem se to povedlo… Samozřejmě komentář nemá pravdu, že jde o primitivní literaturu. Zmíněné knihy jsou antologiemi k nazvaným tématům, vybrané z klasických a uznávaných děl. Zastoupeni v nich jsou autoři jako Puškin, Hrabal, Hugo, Rabelais, Styron, Vrchlický, Zábrana atd. Jestli si někdo naši produkci zúží jen na tyto knihy, je to jeho problém. Nám to vlastně vůbec nevadí.

iLiteratura: Co proti tomu případně děláte?
Šavrdovi: Nedávno jsme zrekonstruovali náš web, tak kdo má zájem podrobněji se seznámit s celou naší produkcí, má možnost. Taky se snažíme co nejupřímněji odpovídat na otázky, jako jsou ty vaše, a třeba to nějaký obrázek o naší práci vytvoří. Ale popravdě, co si kdo myslí, je nám vlastně jedno.

iLiteratura: Kniha o mrdání je v podstatě seriózní a kulturně historicky hodnotná antologie, která vyšla už ve dvou vydáních, k čemuž gratuluji. Nemůže k ní ale její název obsahující vulgarismus nasměrovat publikum, které se pak s jejím obsahem mine, a naopak odrazovat čtenáře, které by hluboce zaujmout mohla? A řešíte vůbec, jakým způsobem budou čtenáři takové tituly číst či používat? A také: jací čtenáři?
Šavrdovi: Někoho naláká vulgarismus, a začte se do klasika. To je dobré, ne? „Opravdová“ literatura se žádným tématům nevyhýbá. Dělá nám radost, když knížka inspiruje neurvalce k novému pohledu na sexualitu, a je nám jedno, když prudérní „asivzdělaná“ učitelka knihu ani neotevře – kvůli názvu na obálce. Mohla by to být zajímavá pomůcka pro učitele literatury v maturitních ročnících. Třeba by studenty přilákala k četbě klasických autorů, když by je ukázala z jiného úhlu.

iLiteratura: Zmíněná antologie Hovno? byla vydána v obálce s příslušnou pachovou stopou. Jak takový neobvyklý počin čtenáři přivítali? A chystáte i další publikace, kde by téma doprovázela odpovídající vůně?
Šavrdovi: Chtěli jsme knihu udělat zajímavější a vzpomněli jsme si na módní časopisy, kde bývají tímto způsobem prezentovány reklamy na parfémy. V tiskárně nám vyšli vstříc, ale museli jsme si sehnat příslušný „parfém“ – to se povedlo až u polsko-běloruských hranic. Museli jsme smradlavého roztoku koupit větší množství, takže pořád ještě máme velkou zásobu deponovanou v tiskárně. Zatím nás nenapadá, jak toho využít….