Snad jen málokdo by skutečně věřil tomu, že knihy a filmy o Jamesi Bondovi podávají věrný obraz fungování tajných služeb. Z toho mála, co pronikne zpod pokličky střežených tajemství těchto neviditelných pěšáků ve viditelných i neviditelných konfliktech, naopak vyplývá, že se jedná převážně o úřednickou práci, analýzu velkého množství textů a podobné nezáživné činnosti. Nejblíže pravdě bude představa, že oba tyto obrazy skutečnost zjednodušují a práce příslušníků tajných služeb sestává jak z rutinní úředničiny, tak z napínavé práce v terénu, byť dramatické automobilové honičky a vraždy protivníků skutečně mezi běžnou agendu tajných služeb nepatří. Dokladem tvrzení, že život tajného agenta představuje kombinaci života nudného úředníka a akčního hrdiny, je i příběh Olega Gordijevského (nar. 1937), příslušníka KGB, který se z ideologických důvodů stal agentem britské tajné služby. Jméno tohoto agenta je čtenářům zajímajícím se o špionážní tematiku důvěrně známé, Gordijevského příběh je zmíněn snad v každém přehledu dějin špionáže (například H. Keith Melton: Velká kniha o špionáži, Guido Knopp: Top špioni, Helmut Roewer; Stefan Schäfer; Matthias Uhl: Encyklopedie tajných služeb ve 20. století). Kromě toho vyšla v devadesátých letech česky jeho autobiografie Příští zastávka poprava, jakož i kniha se vše vysvětlujícím názvem KGB: důvěrná zpráva o zahraničních operacích od Lenina po Gorbačova, na níž Gordijevskij spolupracoval s předním britským historikem specializujícím se na dějiny špionáže Christopherem Andrewem. Není tedy nijak překvapivé, že Gordijevskému věnoval jednu knihu další publicista, který se na dějiny špionáže zaměřuje dlouhodobě, a to britský novinář Ben Macintyre (nar. 1963), českým čtenářům již známý knihami Operace Double Cross a Špion mezi přáteli, v níž popsal osudy jiného známého agenta, Kima Philbyho, pro změnu Brita spolupracujícího s KGB (v češtině je mimochodem dostupná i jeho autobiografie Moje tichá válka). Nejnovější příspěvek do Gordijevského biografie s názvem Špion. A zrádce! uvedlo v loňském roce na český trh nakladatelství Leda v překladu Miloše Caldy. Za povšimnutí stojí, že podobně jako si jsou do značné míry, jen s opačnými znaménky, podobné osudy Gordijevského a Philbyho, mají i obálky Macintyreových knih věnovaných těmto dvěma agentům značně podobný motiv obrysu postavy stojící před budovami reprezentujícími Londýn a Moskvu.

Macintyre pojal příběh Olega Gordijevského v zásadě chronologicky, od mládí přes vstup do KGB, kariérní postup, prvotní šok z pobytu na nepřátelském Západě a stále rostoucí pochybnosti o správnosti sovětského systému až po spolupráci s MI6, k níž jej tyto pochybnosti přivedly. Téměř třetinu knihy pak autor věnuje odhalení Gordijevského zrady a jeho dramatickému útěku ze Sovětského svazu. Tyto pasáže připomínají proslavené bondovky nejvíce, přestože v nich jde především o napětí, a nikoli o vysloveně akční scény. Gordijevského život přitom do značné míry působí tak trochu jako příběh Forresta Gumpa: do jeho života zasáhne nejen již zmíněný Kim Philby, ale také Aldrich Ames, Oleg Peňkovskij a další známá jména studenoválečné špionáže, Gordijevskij je osobně přítomen zahájení stavby Berlínské zdi, jeho bratr, rovněž příslušník KGB, spolupracuje na přípravě srpnové invaze do Československa, jeho rady a informace přispějí k úspěchu jednání mezi Margaret Thatcherovou a Michailem Gorbačovem a nakonec je za své zásluhy oceněn jak britskou královnou, tak americkým prezidentem. Navzdory jeho nepopiratelnému významu a veškerým sympatiím ke změně stran zůstává Macintyre k objektu svého zájmu i kritický. V pasážích o Gordijevského mládí například opakovaně připomíná, že jeho pozdější výroky o brzkých pochybách o správnosti a udržitelnosti sovětského režimu je nutné brát s velkou rezervou a považovat je spíše za zpětnou projekci současných myšlenek. Že by syn a bratr příslušníka tajných služeb, sám usilující o kariéru v KGB, od začátku pochyboval o smyslu režimu, kterému on sám i jeho rodina slouží, se skutečně nezdá příliš pravděpodobné. Podobně Macintyre Gordijevskému sice jemně, ale přesto vytýká některé chyby, jichž se při své činnosti britského agenta i během samotného útěku dopustil. Obecně ale u autora převažuje respekt k muži, který dokázal ustát ohromný psychický nátlak, odolal dávce séra pravdy a s nasazením vlastního života přispěl ke konci studené války. Naopak pro Amese, který zradil svou zemi výlučně pro peníze a Gordijevského Sovětům prozradil, autor nenachází sebemenší omluvu.

Význam Gordijevského činnosti lze plně pochopit jen s přihlédnutím ke specifikům prostředí, v němž se špioni pohybují. Autor čtenáři v řadě pasáží přibližuje nejen psychiku člověka nuceného vést dvojí život, ale i technické a praktické záležitosti týkající se činnosti výzvědných služeb, případně života v totalitním režimu. Metody, jimiž se zejména paranoidní KGB chránila proti úmyslnému i neúmyslnému úniku informací, byly natolik vynalézavé a propracované, že v mnohém ohledu zastiňují i praktiky popsané v Orwellově románu 1984. Toto dusivé téma dokáže autor rozředit vhodně dávkovaným ironickým humorem, ve kterém nešetří ani jednu ze stran studené války – čtenář se tak například dozví, že nejvyšší poctou, jakou mohl SSSR udělit vyzvědačům ve svých službách, bylo vydání poštovní známky s jejich jménem a portrétem. Scéna, v níž se poradce britské premiérky snaží urychleně dostat ke své nadřízené, aby osobně schválila riskantní a diplomaticky choulostivý plán Gordijevského útěku z Moskvy, zase působí jako vystřižená z komediálního seriálu Jistě, pane ministře.

Je pouze poněkud nejasné, proč je kniha nakladatelstvím klasifikována jako beletrie. S výjimkou Gordijevského a částečně Amese jsou v podstatě všechny vystupující osoby popsány jen velmi povrchně, bez hlubšího vykreslení jejich psychiky. Přímá řeč slouží především, byť nikoli výlučně, k citaci pozdějších vzpomínek vystupujících osob na popisované události, a jen na několika málo místech posouvá děj výrazně kupředu. Na poslední straně textu autor náhle v jedné zmínce vystoupí do popředí, což u románů rovněž nebývá zvykem, a kniha je vybavena seznamem použitých podkladů a rejstříkem, což opět není z formálního hlediska u románu obvyklé. V neposlední řadě by dal si autor románu větší pozor na určité formulace předčasně prozrazující pointu popisované scény. Spíše než román lze knihu označit pojmem reportáž, určitým způsobem (v dobrém smyslu) připomínající svazky edice Magnet z přelomu 60. a 70. let.

Ať už ale knihu vnímáme jako román, reportáž či jiný žánr, jedná se bez debaty o napínavý příběh odvážného muže, čelícího nejen hrozbě vysokého i nejvyššího trestu, ale i mnoha morálním dilematům. Českého čtenáře jistě potěší řada zmínek o Československu, které jako jedna ze zemí ležících přímo na hranici mezi oběma bloky hrálo ve špionážních aktivitách obou stran významnou roli. Rovněž znalcům tematiky přinese kniha některé nové informace, neboť na rozdíl od starších prací mohl Macintyre čerpat ze svědectví osob a archivních pramenů, které dřívějším autorům k dispozici nebyly. Sám ale upozorňuje na fakt, že mnoho vystupujících osob dosud nebylo identifikováno a mnoho událostí nebylo ještě úplně vysvětleno. V prostředí špionáže se ale úplné pravdy nejspíše nedopátráme nikdy – a právě to ji činí tak přitažlivou.