Vztahy mezi dvěma zeměmi fungují na několika různých úrovních, které se vzájemně ovlivňují – jde především o vazby politické, obchodní a kulturní. Skryty před zrakem veřejnosti však probíhají i styky jiného druhu, řízené tajnými službami obou států. O jejich činnosti se širší veřejnost dozví obvykle pouze v případě, kdy tyto aktivity vyvolají nějaký skandál. K tomu ale dochází spíše výjimečně, zatímco činnost tajných služeb probíhá nepřetržitě. Česká republika ani Československo v tomto ohledu nepředstavují žádnou výjimku.

Po velkou část oněch 100 let, které jsme si nedávno od vzniku samostatného Československa připomínali, přirozeně figurovalo na předním místě zájmu československých tajných služeb (Západní) Německo, ale Prahou řízení agenti své zájmy sledovali i v dalších zemích světa. V době studené války získalo z hlediska špionáže na významu Norsko, jehož postavení bylo tomu československému v mnohém podobné – oba státy přímo sousedily se zeměmi patřícími k nepřátelskému mocenskému bloku. Právě aktivitami československé rozvědky v Norsku a odvetnými opatřeními norské kontrarozvědky se ve své publikaci zabývá norský bohemista a žurnalista Terje B. Englund (nar. 1963). Autor, který od roku 1993 žije v Praze, se střední Evropou a zejména českými zeměmi zabývá dlouhodobě, na kontě má kulturně-historického průvodce pro cizince The Czechs in a Nutshell (Češi v kostce, Práh, 2009); kromě toho editoval deníkové záznamy medika Václava Polívky In the Morning We Played Quartet (Ráno jsme hráli kvartet, AbbottPress, 2014), které zachycují nástup totalitního režimu v Československu, a je též činný jako překladatel (mj. Václava Havla, Pavla Kohouta, Viktora Fischla). Knihu Špion, který přišel pozdě, věnující se mýty a romantizujícími představami opředeným špionážním aktivitám, vydal ve své mateřštině v roce 2010 (Spionen som kom for sent), českému čtenáři ji nyní v překladu Zuzany Hlavičkové přináší nakladatelství Prostor.

Kniha se v jedenácti kapitolách zabývá dvěma rovinami, které se – podobně jako v beletrii – protnou v samotném závěru. Jedna linie se věnuje činnosti československých tajných služeb zaměřené na Norsko (nikoli nutně odehrávající se v Norsku, neboť sem patří např. i pokusy naverbovat do služeb rozvědky norské studenty a obchodníky přijíždějící do Československa). Ve druhé linii autor sleduje příběh konkrétního agenta, skutečného člověka, kterého se autorovi podařilo na základě archivní materiálů dohledat a na jehož příkladu se snaží analyzovat vlivy, jež mladého člověka vedly k tomu, aby přijal za své komunistické ideály, dobrovolně se dal do služeb Státní bezpečnosti a pomáhal jí v boji proti skutečným i domnělým nepřátelům doma i v zahraničí. Každá z těchto linií nabízí poněkud odlišný pohled na život mužů a žen působících v nevyzpytatelném světě tajných služeb.

Těžištěm textu je především období do roku 1968, což souvisí s tím, že po čistkách spojených s nastupující normalizací řešila Státní Bezpečnost problém nedostatku spolehlivých kádrů a špionážní činnost v Norsku byla v porovnání s předchozím obdobím výrazně utlumena. Autor věnuje pozornost nejen konkrétním špionům a výzvědným operacím, zabývá se i otázkami každodenního života agentů a jejich řídících důstojníků, a to jak v rovině obecné (problémy pramenící z neustálého nervového vypětí často ústící v alkoholismus, násilnické sklony nebo jiné formy asociálního chování), tak co se týče specifik konkrétní kultury (oblíbený a ve střední Evropě bez problémů užívaný způsob setkávání agentů s řídícími důstojníky po levných hospodách byl v Norsku svázaném přísnými protialkoholními opatřeními nepoužitelný).

Jako ve většině seriózní literatury na toto téma chybí akční scény s přestřelkami v temných uličkách a automobilovými honičkami, čtenář se ale dočká srdceryvných – protože skutečných – příběhů zmařené lásky mezi mladými lidmi z obou zemí, jimž nemilosrdná mocenská hra znemožnila prožít společný život. Československá rozvědka zaměřovala pozornost i na osobnosti v Norsku veřejně známé, snahy o jejich naverbování ale obvykle končily bez úspěchu. Mimo její zorné pole nebyly ani organizace sdružující emigranty z Československa.

Téměř z každé stránky je patrné, že autor věnoval rešerším v archivech i rozhovorům s pamětníky mnoho času a energie. Kniha bezpochyby obsahuje řadu informací dosud neznámých i pro norské čtenáře, kterým byla primárně určena. Český čtenář by nicméně na několika místech ocenil určitou revizi textu – některé narážky srozumitelné v Norsku nemá bez bližšího vysvětlení šanci pochopit, a naopak některá vysvětlení určená norskému publiku jsou v českém vydání nadbytečná (každý Čech jistě ví, kde leží Cheb). Stejné je to v případě úvodní kapitoly – ta popisuje známé akce z dílny Státní bezpečnosti (např. únos Bohumila Laušmana), které ovšem s Norskem přímo nesouvisí a jejichž účelem nejspíše bylo Norům zdůraznit, s kým měla domácí kontrarozvědka co do činění. Její činnost ovšem českoslovenští vyzvědači obvykle pocítili jen ve formě sledování a odposlouchávání, Norsko nepatřilo mezi země, kde by špionážní činnost byla spojena s rizikem ztráty života.

Druhou drobnou výtkou, kterou lze vůči publikaci vznést, je skutečnost, že se o existenci poznámkového aparátu dozvíme až na samém konci knihy, neboť poznámky nejsou číslovány, nýbrž uváděny citací. Většině čtenářů může být útěchou, že poznámkový aparát obsahuje z velké části odkazy na archivní prameny a sekundární literaturu, a nikoli další doplňující informace.

Stylem jazyka se text blíží reportáži, aniž by však sklouzával k přílišnému zjednodušování. Knihu tak mohou číst jak ti, kteří dosud o československé špionáži měli jen mlhavé tušení, tak čtenáři v této tematice zběhlejší.