Romány amerického spisovatele a dramatika Iry Levina se nezřídka dočkaly filmových adaptací (Polib mne a zemřeš, Stepfordské paničky nebo Někdo se dívá), a komediální thriller Osidla smrti (Deathtrap) je dosud nejdéle běžící hrou na Broadwayi. Největší popularity se však dočkala Levinova kniha Rosemary má děťátko, zřejmě díky stejnojmenné filmové adaptaci Romana Polanského. Poučeného čtenáře může jen těšit, jak důkladně se Polanski v roce 1968 krok za krokem, scénu za scénou držel jen o rok starší předlohy. Těm, kteří snímek s Miou Farrow v hlavní roli neznají, bych rozhodně doporučil obrátit pozornost nejdříve k literární předloze. A to nikoli z běžně uváděného důvodu, že „kniha je zkrátka lepší“, ale protože film v tomto případě zprostředkovává prakticky všechno – pochopitelně až na autorův svébytný styl. Za zmínku stojí i to, že před šesti lety román pro HBO adaptovala režisérka a scénáristka Agnieszka Holland.

Mladí a zamilovaní manželé Rosemary a Guy si v New Yorku šedesátých let hledají bydlení – tato situace v zásadě určuje základní aranžmá včetně nejrůznějších popkulturních odkazů. Ideální byt najdou v domě s ponurou minulostí a brzy se seznámí s Minnie a Romanem, sousedy v důchodovém věku. Ve chvíli, kdy se tito sousedé dozvědí, že se mladý pár pokouší založit rodinu, se příběh začne ubírat tísnivými cestami. Zvolna, zato plíživě narůstá napětí, které až v poslední třetině eskaluje ve strhující drama.

O audioknižní zpracování se zasloužilo vydavatelství OneHotBook a režie se ujal zkušený dramaturg a režisér Michal Bureš. Ten se v minulých letech podílel na tvorbě audioknih, které se často objevovaly mezi tituly nominovanými na ocenění Audiokniha roku a nezřídka si cenu skutečně odnesly (například Backmanův Muž jménem Ove, Sběratel, Český ráj nebo letos čerstvě oceněný Serotonin Michela Houellebecqa). Burešovu režii Levinovy prózy lze tedy samu o sobě brát jako záruku, že myšlenka a atmosféra díla bude vytěžena na dřeň. Audioknižní příběh pak vypráví filmová a divadelní herečka, členka Činohry Národního divadla, Pavla Beretová.

Stalo se už územ, že jednohlasé četby s hlavním hrdinou (bez ohledu na to, zda postava je, či není vypravěčem) se ujímá herec a četby s hlavní hrdinkou zase herečka. Má to své opodstatnění: Hlavní postavě je věnováno velké množství prostoru a předpokládá se, že její repliky budou nejfrekventovanější. Navíc i v případě vyprávění ve třetí osobě dává autor často nahlédnout do vědomí této postavy, je tedy v pořádku angažovat herce, který bude s to se během své role vypravěče přiblížit jejímu charakteru.

Jenže vše má své hranice a ne nadarmo Ira Levin zvolil pro Rosemary má děťátko vyprávění v er-formě. Jednotlivé scény můžeme díky tomu sledovat zvnějšku a mimo jiné uvažovat, zda Rosemary je, či není příčetná. Vzniká tu prostor pro pochybnosti ze strany vnímavého čtenáře, čímž se otevírá cesta další interpretaci, kterou však toto audioknižní zpracování mimoděk potlačuje.

Zatímco s tvorbou charakterů ženských postav (Rosemary, Minnie i dalších) si Beretová pod Burešovým vedením poradila bravurně, s postavami mužů už je to horší. Například hned v první scéně může posluchače překvapit Guy, který zní trochu jako manžel, kterého jeho žena právě (za jeho nepřítomnosti) „předvádí“ pro pobavení kamarádek. Rodinný přítel i „suchý“ Roman pak působí přinejmenším jako výsledek snahy „dělat hlasy“. Ale „dělat hlasy“ přece vůbec nebylo třeba.

Po dvou třech hodinách si posluchač zvykne a má nakonec opravdu intenzivní zážitek. Je to ale podmíněné tím, že přistoupí na následující hru: Totiž že celý příběh (byť je původně vyprávěn nezúčastněným vypravěčem) sleduje Rosemaryinou optikou – se vším zkreslením, za něž může její mládí, nezkušenost, důvěřivost atd. I mužské postavy potom mohou znít, jako by Rosemary říkala: „a on pak pronesl…“

Nejcitelnější je to pak ve chvíli, kdy Rosemary „prosakuje“ do tónu, dikce a emočního naladění vypravěče v podání Beretové. Ta totiž nejenže sděluje, že se Rosemary něčemu podivila, ona ten údiv navíc i hraje: zpomalí, zadýchá se a následně pronese zbytek věty téměř v hypnotickém úžasu. A přece: Vypravěč er-formy má předem vědět, co se stane. O to méně by měl mít důvod se divit nebo obávat spolu s hlavní protagonistkou.

Lze se domnívat, že během tvorby audioknihy došlo k výraznému nesouladu hereckého a režijního pojetí. Zkrátka že to herečka i režisér každý chtěli dělat po svém a toto je kompromis. Kompromis, který (opakuji) zachoval myšlenku díla i tíživou atmosféru, kterou ještě podpořily minimalistické hudební motivy připomínající starý pouťový kolotoč s barevnými poníky a ještě intenzivněji pak pobrukování téže melodie (zde se tvůrci nechali inspirovat Polanského filmovou adaptací).

Věřím, že pokud posluchač přistoupí na výše zmíněnou hru a smíří se s tím, že osobnost Rosemary nemá jasně vytyčené hranice, poslech si užije a zvláště ve druhé polovině ho nebude chtít ani na chvíli přerušit.