Čínská prozaička a básnířka známá spíš pod pseudonymem Xiao Hong (Siao Chung) než pod vlastním jménem Zhang Naiying (Čang Naj-jing) se narodila roku 1911 v okrese Hulan (Chu-lan) v severočínské provincii Heilongjiang (Chej-lung-ťiang). Pocházela ze statkářské rodiny. Během studia v dívčí škole v Harbinu (Charbin) se, než ji vyloučili kvůli poměru s jedním z učitelů, seznámila nejen s čínskou (Lu Xun / Lu Sün) a západní (Upton Sinclair) literaturou, ale i s myšlenkami májového hnutí. V devatenácti letech utekla z domova do Pekingu, aby se vyhnula dohodnutému sňatku. Nastávající manžel ji však pronásledoval, odvezl ji zpět do Harbinu, a když otěhotněla, zanechal ji, závislou na opiu, bez peněz v hotelu. Majitel ji kvůli dluhům málem prodal do nevěstince. V nouzi se obrátila na vydavatele místních novin. Jejich editor Xiao Jun (Siao Ťün) jí zachránil život a k počátku jejich vztahu se váže i počátek literární tvorby Xiao Hong. Začala publikovat v časopisech a novinách. V roce 1934, tři roky po japonské okupaci Mandžuska, uprchli společně nejprve do města Qingdao (Čching-tao) a následně do Šanghaje, kde se spřátelili s „otcem moderní čínské literatury“ Lu Xunem. O dva roky později se Xiao Hong tajně vydala do Tokia. Roku 1938 se definitivně rozešla s Xiao Junem a zanedlouho se provdala za spisovatele Duanmu Honglianga, s nímž po pobytu ve Wuhanu (Wu-chan) a Chongqingu (Čchung-čching) zakotvila v Hong Kongu. Xiao Hong zemřela v nedožitých jedenatřiceti letech na následky vyčerpání, podvýživy a tuberkulózy v provizorní nemocnici zřízené Červeným křížem v dívčí škole sv. Štěpána v již Japonci okupovaném Hong Kongu.

Její krátký, leč nesmírně bouřlivý život je sám hodný literárního zpracování. V poslední době se k životnímu příběhu Xiao Hong vracejí i čínští filmaři. V roce 2012 byl v ČLR uveden životopisný film Xiao Hong / Siao Chung (Opadávající květy) režiséra Huo Jianqiho (Chuo Ťien-čchi). Stala se i hlavní postavou oceňovaného filmu Huangjin shidai / Chuang-ťin š’-taj (Zlatá doba) hongkongské režisérky Ann Hui, který měl premiéru na Benátském filmovém festivalu (mimo soutěž).

Xiao Hong bylo k literární tvorbě dopřáno jen necelé desetiletí. Význam jejího literárního odkazu však předznamenal již na počátku jejího krátkého tvůrčího období sám Lu Xun, když řekl, že jednou předčí i slavnou autorku Ding Ling (Ting Ling, 1904–1986). Na počátku tvorby vydali společně s Xiao Junem sbírku povídek a úvah nazvanou Bashe / Pa-še (Lopotná cesta, 1933), kterou japonští cenzoři zakázali. Již v Šanghaji vydala Sheng si chang / Šeng s’ čchang (Pole života a smrti, 1935), rozsáhlé románové pásmo ze života několika žen z vesnice v severozápadní Číně. Jako jedna z prvních čínských spisovatelů v něm vylíčila útrapy života pod japonskou nadvládou. Kniha byla sice zakázána, její úspěch však Xiao Hong zajistil uznání v šanghajských literárních kruzích.

O rok později vydala spolu s Xiao Junem text Shangshi jie / Šang-š’ ťie (Tržní ulice), v němž vylíčili svůj komplikovaný život v Charbinu. Z rozsáhlého díla jmenujme ještě alespoň sbírku povídek nazvanou Qiao/Čchiao (Most, 1936), další soubor napsaný během pobytu v Tokiu Niuche shang / Niou-čche šang (Na káře, 1937) a snad nejznámější román Hulanhe zhuan / Chu-lan-che čuan (Příběhy od řeky Hulan, 1940), vydaný až posmrtně roku 1942. Vrátila se v něm ve vzpomínkách do krajiny svého dětství. Možný nový směr literární tvorby Xiao Hong, vyznačující se satirickým tónem, zlehčujícím vlastenecké postoje v době války a zaměřeným na mužské (anti)hrdiny, můžeme pozorovat v románu Ma Po-le (Ma Bole, 1941). Stihla však napsat a vydat už jen první dva díly plánované trilogie.

Dílo Xiao Hong paradoxně částečně upadlo v zapomnění během komplikovaného poválečného maoistického období, přestože sám Mao Zedong (Mao Ce-tung) se o jejím díle vyjadřoval pochvalně. Důvodem byl její experimentální způsob vyprávění, který nevyhovoval tehdejším požadavkům na realistický způsob psaní, a zjevná náklonnost k myšlenkám feminismu. Její próza vychází v českém překladu Lucie Olivové poprvé.

Výbor obsahuje šest próz: dvě ukázky z románu Příběhy od řeky Hulan, nazvané Dětská nevěsta a Vodní lampičky, tvoří rámec celého výboru. Najdeme v něm i jednu z nejstarších povídek Xiao Hong Smrt vdovy Wangové, jednu z jejích neznámějších povídek Ruce, povídku Na káře, napsanou během japonského pobytu, a povídku Útěk (1939), která díky mužskému antihrdinovi naznačuje další směřování její tvorby, které se projevilo v románu Ma Bole. Ukázky tak, jak je překladatelka vybrala, nepředstavují jen průřez děl z různých období, ale dobře ilustrují i témata, jimiž se Xiao Hong zabývala, uvádějí na scénu rozličné typy jejích literárních postav (prosté venkovanky, dívky z „lepších rodin“, mužský antihrdina) a prostředí, jež vylíčila (venkov, dívčí internátní škola, město v době války). Výbor ukazuje její vývoj od silně ideologicky píšící autorky ke spisovatelce schopné satirického vidění světa. Velmi zajímavým rysem tvorby Xiao Hong jsou vypravěči, respektive vypravěčky jednotlivých příběhů. Hned v několika povídkách je jím dítě, malá dívka, což může být důvodem určité nejasnosti a roztříštěnosti líčení událostí, na něž překladatelka upozorňuje v doslovu.

V prózách Dětská nevěsta a Vodní lampičky líčí autorka dávné zvyky a pověry, které za jejího dětství na venkově stále přetrvávaly. Xiao Hong zaznamenává jejich krutost, kterou však neodsuzuje, spíš se snaží dopátrat toho, odkud pramení, a seznává, že je často způsobena nevědomostí a snahou vymanit se z koloběhu bídy a neúspěchu. Povídka Ruce je ukázkou z nepočetného, ale výrazného okruhu povídek s tematikou dívek z „lepších rodin“. Její hrdinka Yaming, chudá barvířova dcera, je sice nadaná a pilná studentka, ale bohatší spolužačky i ředitelka školy se jí štítí kvůli jejím rukám, černofialovým od barev, a nakonec ji ze školy vyštípou. V povídce jsou patrné autobiografické rysy – Xiao Hong je skryta v roli vypravěčky: spolužačky, která jako téměř jediná s Yaming mluví, soucítí s ní a půjčuje jí knihy.

Tenká sbírka povídek jedné z nejvýraznějších čínských autorek první poloviny 20. století přináší nevšední čtenářský zážitek hned z několika důvodů. Kromě nesporných literárních kvalit originálu, nevšedně pojatého vyprávění, výrazných postav a ozvuku zmizelého světa republikánské Číny, který je líčen bez příkras, ale s pochopením, je to i v dnešní době výjimečně kvalitní překlad sinoložky a překladatelky Lucie Olivové.