V češtině vychází již druhý román argentinské spisovatelky, dramatičky a scenáristky Claudii Piñeirové. Po titulu Tvá (2005, přel. Blanka Stárková, vyšlo v nakladatelství Plus), v němž autorka vypráví, kam až člověka může zavést odhalená nevěra, se čtenářům do rukou dostává kniha popisující, jak komplikované a často málo pochopitelné mohou být rodinné a společenské vztahy stejně jako chování lidí samotných. V Kapce štěstí se pomalu odkrývá jedno velké tajemství, což čtenáře nutí doslova hltat jednu stránku za druhou.

Dílo Claudii Piñeirové bývá kritiky vesměs označováno za detektivní fikci, a to především kvůli stupňovanému dějovému napětí v jejích textech. K detektivce má asi nejblíže její román Betibú (2011) s vyšetřovatelkou Nurií Iscarovou, jež je zároveň i spisovatelka. Dočkal se i filmové verze (2014). Autorka v rozhovoru pro El País uvedla, že ji fascinuje smrt, a když člověk vypráví o násilné smrti, je nasnadě, že se dostane k detektivce. Také v Kapce štěstí Piñeirová využívá některé z postupů tohoto subžánru: zachovává tajemství a zahrává si se čtenářskou zvědavostí. Avšak pátrání v této knize nenalezneme, tedy alespoň ne ve formě vyšetřování nebo hledání viníka. Zvědavost budí především tajemství, které přinutilo protagonistku příběhu, aby se za sebou spálila mosty a opustila rodnou zem.

Umění vyprávět
Děj románu otvírá krátký popis okamžiku, který se v průběhu četby knihy stále obsesivně vrací, a to vždy v rozšířenější a ucelenější podobě. Čtenář je konfrontován s těmito úseky příběhu, které dávají tušit tragédii, ale nedozví se nikdy víc, než je nutné. Tyto pasáže se střídají s vyprávěním Mary Lohanové, učitelky španělštiny, která žije v Bostonu. Práce ji zavádí po dvaceti letech do Argentiny, její vlasti. Proč je Mary z návratu tak nesvá? Co se jí to kdysi v domovině přihodilo? Piñeirová svou hrdinku staví před zlomovou životní situaci a vrací se k ní s časovým odstupem: s naléhavostí a opravdovostí popisuje, co se odehrává v nitru ženy, která přišla o to, co nejvíc milovala.

Příběh je vyprávěn z pohledu protagonistky v první osobě: „Třetí osoba vzdaluje, chrání v pozadí. První mě vede k okraji bezedné propasti, vybízí mě ke skoku.“ (s. 14) Takováto zamyšlení o tom, jak vyprávět, se objevují v textu častěji. Zpověď je nakonec nosným prvkem celého příběhu. Nejenže se v ní odhaluje, co se jednoho osudného dne stalo, ale díky rozjímání protagonistka pochopí nejen nezvratné události z minulosti, jednání lidí ve svém okolí, utajenou rodinnou historii, ale i sebe samu. Čtenáře vyprávění v první osobě pohltí svou naléhavostí, jež mu dává přídech jakési obhajoby a připomíná, že věci nejsou vždy na první pohled jasné. Díky podání v první osobě je také styl románu velmi čtivý, hrdinčina slova znějí o to upřímněji.

Autorce se povedlo do textu románu velmi přirozeně vložit odkazy na díla velkých světových spisovatelů, mezi nimiž asi nejsilněji rezonuje odkaz na dílo Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice touha. Mary ve svém „exilu“ v Bostonu postupně čte knihy, které jí předkládá její „zachránce“ Robert. Ať už se jedná o povídku Alice Munroové, nebo o román Simone de Beauvoirové, z každého díla se protagonistka o sobě něco dozvídá, i když se vůči nim snaží nějak vymezit. Tyto intertextuální reference prohlubují požitek z četby pro čtenáře, kteří dané romány nebo povídky četli, a otvírají cestu k dílům méně známým.

Román Claudii Piñeirové je velmi zajímavě strukturovaný, mnohovrstevnatý. Za jedním tajemstvím se skrývají další, snad ještě smutnější a bezútěšnější. Návrat do minulosti, který Mary přes svou nevoli, strach, ale i neodbytnou touhu učiní, ji donutí k tomu, aby překonala sebe samu. Kniha představuje drásavou výpověď o bezmocnosti a rovněž i o síle pokračovat. Autorka chtěla vypovědět příběh bolesti, který jí evokovala četba románů jako Solas (Samy) Carmen Alborchové, Bolest Marguerite Durasové (česky Odeon, 1990) nebo D’autres vies que la mienne (O cizích životech) Emmanuela Carrѐra, což se jí nakonec i podařilo. Především však dokázala poutavě zachytit příběh člověka, který je dotlačen někam, kam nechce.

Čeští čtenáři tak mají víc než kapku štěstí, že se k nim tato kniha díky nakladatelství Runa dostala v překladu.