Obyvatelé Silasty považovali své město za střed civilizace. Za místo, kde obchod a rozum vytěsnil náboženské tmářství a odkud osvícený kancléř a členové několika význačných rodin vládnou prostému lidu široko daleko. Prostě město, které je světu vzorem. Když je však kancléř a jeho nejlepší přítel Etan otráven, tyto jistoty se otřesou v základech. Vzápětí se totiž před branami objeví armáda venkovanů odhodlaná srovnat Silastu se zemí a napravit tak jakési nespecifikované křivdy…

Městu lží nelze upřít, že má zajímavou premisu. Hrdiny totiž jsou dva dospívající příbuzní otráveného Etana, který nebyl pouze kancléřovým přítelem, ale především jeho dvorním ochutnávačem a mistrem jedů i protijedů. V tomto umění se školí i Jovan, zatímco jeho sestra Kalina se realizuje ve špionáži. Díky rodinnému původu i blízkému vztahu ke kancléřovu dědici se oba sourozenci dostávají přímo do středu událostí.

Především motiv školeného traviče a ochutnávače coby hrdiny sliboval mnohé – navíc když jsou jednotlivé kapitoly knihy uvozeny popisy nádherně libozvučných i od poslechu nebezpečných jedů a jejich účinků. Jenže travičství a s ním spojené znalosti přijdou na přetřes minimálně. Vlastně jen na začátku, kdy se ukáže, že jsou Jovan i jeho mistr zcela bezmocní, pak v jedné okrajové scéně v rámci bitevní vřavy (protože Jovan odmítá použít pro záchranu sebe a svého města cokoliv smrtícího) a nakonec v závěru, spíše tak nějak aby se neřeklo. A vyřešení otazníků kolem záhadného jedu, který zahubil kancléře a Etana, znamená, pokud je máme brát vážně, že jmenovaný mistr zas až tak mistrem nebyl. U příběhu, v němž po letech procitnou staří duchové země a evidentně funguje magie, je odhalení, že Etan netušil, co všechno lze s bylinkami dělat (třeba z nich míchat drogy), místo aby se stal obětí nějaké nadpřirozené exotiky, která by měnila pravidla hry, skutečně lajdácké.

Na místě bohužel přešlapuje i snaha odhalit zrádce, respektive vede do tolika slepých uliček, že finální odhalení už nijak nepřekvapí, protože nikdo jiný prostě nezbývá. Alespoň že okamžik prozření je doprovázen milým detailem, který ukazuje, že autorka neztratila hlavu úplně.

Nenaplněné přísliby – to je vlastně ve zkratce celé Město lží. Sam Hawkeová nechá Silastu vlastně hned na začátku oblehnout silnou armádou, jejíž existence je pro každého překvapením a jíž se nemá kdo postavit, protože vojsko je kdesi na hranicích a městská posádka skoro neexistuje. Potenciálně emočně působivý boj hrstky profesionálů podpořených odhodlanými (nebo i zbabělými, ale do kouta zatlačenými) civilisty by si třeba David Gemmell blahé paměti jistě vychutnal a popsal náležitě šťavnatě. Zde je vše podivně nevzrušivé, výraznější akční scéna se objeví jedna, s přimhouřenýma očima dvě. A to má kniha skoro šest set stran – a znovu je třeba zdůraznit, že začátek obležení přijde ještě v její první pětině.

Situaci nezachraňují ani vztahové peripetie. Vztah Jovana a Kaliny (právě ona byla původně školena na Etanovu nástupkyni, ale zradilo ji vlastní tělo, když nebyla schopna zvyknout si na jedy), stejně jako jejich vztah k prostým i důležitým občanům Silasty, je jasně definován vždy hned na začátku a postrádá dynamiku. Posledním trumfem, který autorka má, tak zůstávají jednotlivá tajemství a záhady. Odkud se vzala armáda před branami? Jak je to s těmi křivdami? Co věděli zesnulý kancléř a Etan?

V tomto ohledu je kniha australské autorky paradoxně českému čtenáři, který může dennodenně sledovat v médiích umělé a žabomyší spory Prahy a „periferie“, měst a venkova, vlastně velmi blízká. Chvílemi Hawkeová skutečně nabízí zajímavé problémy. Jen škoda, že i s přihlédnutím k technologickému stavu jejího fantasy světa působí neznalost Silasťanů ohledně stavu jejich poddaných či jejich zvycích a skokový přerod nespokojeného venkova v organizovanou armádu odhodlanou spáchat genocidu příliš… fantasticky. Rozhodně v roce 2019, kdy od publikace Hry o trůny uběhlo už více než dvacet let. Ale upřímně, v některých ohledech by Město lží působilo naivně i v osmdesátých letech vedle knih třeba takového Davida Eddingse.

Navzdory všemu výše uvedenému to přitom není vyloženě špatný román. Jen působí příliš starosvětsky a na vskutku úctyhodné ploše příliš řídce a natahovaně. Jakkoliv je volání po radikálních škrtech často jen klišé, zde musí zaznít, že Městu lží by slušel zhruba poloviční rozsah, pokud ne ještě menší. A pak ještě jedna poznámka: překladatelům se většinou věnuje pozornost, když vyřeší nějaký zapeklitý rébus, vytvoří funkční terminologii nebo nápaditě pracují s reáliemi. V tomto případě je ovšem třeba zdůraznit, že český překlad je čtivý a jeho hladkost zachraňuje kůži autorce, která nedokázala většinu svých nápadů dotáhnout k čemukoliv napínavému.