Každý z dvanácti rozhovorů s významnými osobnostmi veřejného života je jiný, ale přesto spolu v knize Rozhovory přes rozbouřené doby jakoby komunikují, respektive polemizují. Jednotliví respondenti se například neshodnou při výkladu sametové revoluce: dokumentaristka Olga Sommerová temně naznačuje, že „vše bylo připravené skupinou komunistické věrchušky, která chtěla odstranit ortodoxní pohlaváry, aby se změnil režim a oni mohli podnikat, což potom taky okamžitě udělali“. Petr Pithart namítá, že během listopadu viděl tolik nedorozumění, kiksů, omylů, chyb, že vůbec nepotřebuje, aby mu „nad tím někdo sklenul nějakou konspirační teorii“. I když nepochybuje, že různí lidé měli různé ambice a plány, ty se však navzájem křížily a neutralizovaly.

Amerika: vytoužená země svobody i krajina, z níž se prchá
Někdy se jednotlivé názory doplňují. Tak profesor historie a mezinárodních vztahů Igor Lukeš vysvětluje, že když po roce 1968 odcházel z Československa, měl pocit, že cizina jsou pro něj „Češi, kteří mlátili Čechy ve prospěch Sovětů.“ A naopak tušil, že konečně odchází do skutečného duchovního domova, do Ameriky, do země, kterou přitom znal jen z knih. Komplementárně k tomu se americký historik Timothy Snyder zase svěřuje s tím, že už v dětství prý cítil jistou spřízněnost s východní Evropou. Podobně jako v případě amerického Středozápadu, z něhož pochází, se podle něj jednalo o „zapomenutou zemi“, o oblast, která je v obecnějším geopolitickém rámci opomíjená. Což u něj podnítilo solidaritu a sympatie. Druhým faktorem bylo, že sám pochází z venkova a „velká část východní Evropy má venkovský ráz“.

Ještě jiný pohled nabízí spisovatel Mark Slouka, který se z USA vrátil do země svých předků a nyní žije v Praze. Soudobou Ameriku líčí jako zemi rozdělenou nejen ideově, ale přímo ideologicky, což se na univerzitách projevuje tak, že tam sami studenti často přijímají určité doktríny a ujímají se role policajtů, takže hlídají, co učitelé řeknou, a v případě nesouhlasu hned podávají oficiální stížnosti. I klasická umělecká díla se tak z absurdních důvodů a bez ohledu na dobu svého vzniku dostávají pod silnou palbu: kupříkladu Dobrodružství Toma Sawyera z jedné strany proto, že obsahuje slovo „negr“, z druhé strany kvůli tomu, že Tom Sawyer „blbne“ v kostele, anebo proto, že Huckleberry Finn nemá dostatečnou víru. „V Americe zkrátka víc a víc lidí bojuje o svoji agendu, o svoji pravdu. A rovnou chtějí ovlivnit, co si máme myslet,“ konstatuje Slouka zklamaně.

Klíčové životní okamžiky
Při hledání rozhodujících okamžiků, proč se vydali na tu či onu dráhu (nebo se rozhodli věnovat určitému tématu), se přitom respondenti někdy zanořují do hluboké minulosti. Tak u ústavního právníka Jana Kysely pocházelo jeho rozhodnutí studovat práva už z dob základní školy, zčásti vlivem detektivek, třeba Perryho Masona. Jindy je inspirováno třeba manželstvím: u Sommerové prý její feminismus pochází z neuspokojivého pocitu žít v područí tzv. manžela-živitele. „Feministkou se žena stává, když porodí první dítě,“ podotýká k tomu dokumentaristka.

Novinář a spisovatel Aleš Palán se v knize vrací k životnímu období před rokem 1989, kdy se skoro tři roky toulal. A snad i proto si v současnosti prostřednictvím své knihy Raději zešílet v divočině: Setkání s šumavskými samotáři a jejími pokračováními ujasňuje svůj vztah ke společenským okrajům, na nichž se sám dost dlouho pohyboval. Nemusel prý tehdy nic, mohl všechno. I když toulání původně byla cesta ke zvládnutí partnerské krize, zjistil, že jej tento životní styl „baví a naplňuje“.

Prezidenti minulí i budoucí
Více se ale kniha věnuje lidem, kteří se naopak dostávali do centra politického dění, ostatně Pithart sám byl předsedou vlády, Michael Žantovský působil jako poradce prezidenta Václava Havla a oba pak jako senátoři. I když ale většina zastoupených patří spíše k Havlovým příznivcům (i Snyder vzpomíná, jak pro něj byla důležitá četba Havlových úvah), ten není v knize líčen nekriticky a zmiňovány jsou i jeho přehmaty. Například že po svém zvolení prezidentem odjel Havel do Mnichova a do Berlína, a nikoli do katedrály svatého Martina v Bratislavě. A na oplátku Miloš Zeman zase není v knize zcela zatracován, i když jednoho ze zastoupených, politologa, spisovatele a komentátora Jiřího Pehe, prezident označil za nejhloupějšího novináře a hyenu. Kupříkladu Palán se zamýšlí nad tím, jak by s ním chtěl vést hypotetický rozhovor: „Ta jeho jízlivost, zloba a zapšklost přece musí na něčem viset, ten Miloš musí někde být. Jedudědek je jen nějaká slupka... Zajímalo by mě to jádro, ať je jakékoliv.“

Pithart pronáší proroctví, že příští hlavou státu se stane ekonom Vladimír Dlouhý (se zdůvodněním, že u nás jsou přece prezidenti z Prognostického ústavu). Ovšem u Šimona Pánka, ředitele humanitární organizace Člověk v tísni a někdejšího studentského aktivisty, redakční komentář víceznačně uvádí, že jde o inteligentního člověka s charismatem, které ho „předurčuje k výkonu významné funkce ve veřejné sféře“, což zřejmě můžeme interpretovat i ve zmíněném „prezidentském“ duchu. Pánek pak v rozhovoru vysvětluje, že na Západě většina nevládních organizací vznikla v konfliktu se státem a je levicová, v ČR byla i jeho humanitární organizace naopak součástí proudu, který se prosadil počátkem devadesátých let jako výrazně protržní a individualistický. Až postupně se pak od schematicky pojímaného konzervativního liberalismu posunul k výrazným sociálně liberálním postojům. Čímž „popřel ono pravičácké rčení, že kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo je levičák ve čtyřiceti, nemá rozum. Důležité je přece mít srdce a rozum pohromadě.“

Kniha tvoří jakýsi protějšek k dalším nedávno vydaným bilančním titulům jako Nesamozřejmý národ? (Academia) nebo Česko na křižovatce (Zeď), s nimiž sdílí některé zastoupené autory, ale je o něco osobnější a více biografická. Proto se v ní také problémy současného světa tematizují nikoli obecně, ale spíše na rovině příběhů zpovídaných. Tak Pánek připomíná jako zlomový bod Člověka v tísni, když přestali řešit jen problémy v Čečensku a jinde v zahraničí a začali se zabývat také sociálně slabými v Čechách. A témata změn klimatu a nutnosti respektu k přírodě jsou nejvýrazněji přítomna v kapitole přírodovědce a katolického kněze Marka Orko Váchy, který podotýká, že v českém pralese, i v tom nejdivočejším, to máme k vlakové zastávce vždy maximálně dvě hodiny. A vlak jezdí podle jízdního řádu. Ovšem v Antarktidě se jezdí a létá, jen když to počasí dovolí.

To jsou paradoxy
Rozhovory vznikly u příležitosti 30. výročí listopadových událostí roku 1989 a také založení nakladatelství PROSTOR, v němž většina ze zpovídaných také vydala či vydává svoje knihy. Každý ze zastoupených následující roky prožil jinak, ale každý z nich tak, jak to odpovídalo jeho svobodné volbě, což by před oním datem nebylo v takové míře možné. I když přitom dochází k takovým paradoxům, jako když se z jedné z kolébek demokracie někdo uchyluje do stále postkomunistického Česka. Slouka k tomu rezignovaně, smutně a trochu bezvýchodně poznamenává, že jeho dcera říkávala: „Já mám dva prezidenty. Jeden z nich je ten strašný a pak je tady pan prezident Obama.“ Takže teď má pana Zemana a pana Trumpa...