V roce 1993 publikoval David Weber knihu Stanice Bazilišek, v níž čestná a odvážná kapitánka Honor Harringtonová z mantichorského královského námořnictva musí převzít dohled nad zapadlou vesmírnou stanicí, plnou pohodlných podřízených a arogantních mezihvězdných korporací, zatímco kdesi v pozadí se chystá válka s mocnou Lidovou republikou Haven. Byla to trefa do černého – sympatické postavy v sobě měly to nejlepší z klasických námořnických dobrodružství od Hornblowera po Jacka Aubreyho a zápletka samotná perfektně gradovala k finální nelítostné bitvě.

A právě v ní zasadil Weber poslední díl do skládačky dokonalého produktu, díl, jaký jeho předchozím knihám chyběl. Tím dílkem byly perfektně promyšlené strategické i taktické možnosti protivníků. Čtenář už nemusel spoléhat na autorovo tvrzení o geniálním instinktu hrdinů a hrdinek a nejrůznější deus ex machina. Mohl si na základě všeho, co se dozvěděl, sám domýšlet, v jaké situaci postavy jsou, kdy už jejich rozhodnutí mají fatální důsledky, kdy je ještě šance na zvrat a kdy přesně pasti na obou stranách sklapnou. A přitom je ponechán dostatek prostoru pro oblíbené střety Davida s Goliášem. Ve Stanici Bazilišek například padouši mají silnější výzbroj, ale jejich cílem je především předat zprávu o situaci a dostanou se tak do pozice, kdy mnohem více rozhoduje odhodlání a sebeobětování. V knize Čest královny zase kladným postavám nahraje do karet špatně sladěná posádka protivníků…

David Weber pak plynule rozvíjel doktríny boje jednotlivých hvězdoletů i bojových stěn flotil hvězdoletů (samozřejmě, tohle „military porno“ lze popsat i jinak a najít i něco málo negativ, jako například zde). Mantichora postupně v jeho knihách střídavě získávala a ztrácela technickou výhodu a autor na stránkách svých knih hýřil názvy zbraňových systémů, vektory přiblížení, propočty zrychlení i zpomalení a popisy majestátně fatálního letu střel. Dnes má již série čtrnáct dílů (v češtině vyšlo třináct) a dočkala se i několika antologií a spin-offů a prequelů, s nimiž dohromady tvoří tzv. Honorverse – v českém vydání momentálně čítající zhruba 15 000 stran. Je to tedy vedle Zeměplochy nejobsáhlejší cyklus, jehož svět může český čtenář pravidelně navštěvovat a který opakovaně nabízí vysokou porci zábavy s minimálním literárním vkladem.

Na pokračování příběhu o boji čestného Hvězdného císařství Mantichora se zkorumpovaným Solárním svazem a ďábelskou organizací zvanou Mesanský blok, která manipuluje s politiky i námořnictvy mezihvězdných států, se čekalo čtyři roky. Stín vítězství se svými 872 stranami přitom fanoušky Weberova světa bohatě uspokojí. V rámci série se sice jedná o průměrný díl (spadající do podsérie Saganami, v níž dostávají slovo vedlejší postavy hlavního cyklu a který slouží především k představení „celkového“ obrazu konfliktu, kterým aktuálně Honorverse prochází), ale coby příklad Weberova stylu a přístupu je ideální. Z Mantichory je už císařství, Haven přestal být lidovou republikou, a dokonce se stal spojencem, Solární svaz jeho arogance nahnala do gigantické války a tajemný Mesanský blok vystupuje ze stínů – z ukrytých soustav vysílá flotily vyzbrojené dosud neznámou technologií, na domovské planetě zametá stopy po své činnosti pomocí jaderných výbuchů a do toho podporuje jménem Mantichory osvoboditelská hnutí na planetách tzv. Periferie – jednak aby vzbudil chaos a jednak proto, aby oslabil důvěryhodnost Mantichory.

Celá kniha se tak skládá z kratičkých výjevů z několika desítek prostředí. Sledujeme růst jednotlivých hnutí odporu proti diktátu zkorumpovaných solárních úřadů a korporací, nahlédneme do plánovacích porad vysoce postavených důstojníků na všech stranách konfliktu a samozřejmě se dočkáme řady akčních scén – od těch ve vesmíru po peklo revolucí nebo represí totalitárních zřízení na periferiii.

Ve všech vystupují jednoduše načrtnuté postavy, které ani nezastírají, že mají jen jedinou funkci – ilustrovat hodnoty nebo způsob myšlení vyššího celku od korporátu přes povstalce až po nejrůznější aparátčíky, oligarchy nebo příslušníky uvědomělé mantichorské vojenské i aristokratické elity. Samozřejmě, občas Weber napíše zápornou mantichorskou postavu nebo naopak kladnou mesanskou, ale vždy v jasně daném kontrastu jako výjimku potvrzující pravidlo. A zároveň ve všech těchto výjevech Weber hodně popisuje – ovšem tak, jak to jeho čtenáři očekávají. Dočkáme se tedy výpisů tonáží, shrnutí výkonu motorů, výmetnic střel, odhadů možností elektronického boje nebo toho, jaké plány asi protivník zrovna chystá…

Čtenář tak má neustále pocit, že je přímo účasten dění a že je v roli jednoho z analytiků konfliktu, aby se následně ponořil do scén plných sebeobětování či dokazujících brutalitu válečného konfliktu ve vesmíru nebo zlotřilost a bezohlednost mesanského bloku.

Vůbec pak nevadí, že celá kniha v podstatě pouze doplňuje další střípky do mozaiky událostí jak v sérii Saganami, tak v sérii Honor Harringtonová a celý zastřešující příběh je dosti chatrný. Je to totiž přesně to, co čtenáři Honorverse chtějí. Hodnocení této knihy je tak složité – po literární stránce se jedná o čisté řemeslo, které lze po osvojení základních pouček v podstatě donekonečna až strojově replikovat. Na straně druhé je to řemeslo, které je ve své účelnosti a funkčnosti takřka dokonalé.