Nestává se často, aby kniha vydaná v Japonsku před čtyřmi roky jako autorova prvotina vyšla tak brzy v českém překladu. V záplavě literatury na japonském trhu se většinou čeká, kterému z titulů se dostane ocenění, ať už ze strany odborné kritiky v podobě některé literární ceny, nebo ze strany čtenářů, již svůj zájem vyjádří množstvím koupených výtisků.

Autor čtyř příběhů tvořících dohromady román, Tošikazu Kawaguči (nar. 1971), je původním povoláním scenárista a na jeho vyprávění je to znát. Jednotlivé záběry do kavárny se stále stejnými zákaznicemi, z nichž tři se pokoušejí náhledem do minulosti a ta čtvrtá do budoucnosti dát do pořádku svoje životy, svědčí o tom, že vyprávění vychází z původní divadelní hry, jež získala velkou cenu na festivalu Suginami (10th Suginami Drama Festival Grand Prize), a následně se stalo také filmem. Zatímco kniha se v originále jmenuje stejně jako v českém překladu, film je známý pod jménem kavárny, ve které se příběh odehrává: Café Funiculi Funicula. Ta je zase pojmenovaná po slavné neapolské písni z konce 19. století. Název písně i kavárny, který ve volném překladu zní „lanovka“, zároveň naznačuje, co se v kavárně děje.

Cestování v čase bývá vděčnou zápletkou nejrůznějších komedií. V této prvotině je to nenásilný prostředek k zamyšlení nad životem a také pokus postav napravit, co pokazily, ale tak, aby nezměnily budoucnost. To je jedno z mnoha pravidel, které servírka každému zopakuje. Nejdůležitější z nich je, že se cestovatel musí stihnout vrátit, než vychladne káva. Protože jestliže tak neučiní, stane se z něj duch – jako ze ženy sedící na jediném místě kavárny, odkud lze cestovat do minulosti.

Ve čtyřech příbězích se neodehrávají žádná velká dramata, jen obyčejný život, a to především na rovině mezilidských vztahů a lásky, ať už milenecké, manželské, sesterské či mateřské. Příběhy jsou propojeny s cestováním v čase. Navzdory univerzálnosti tématu má román některé specifické japonské rysy. Každá ze čtyř kapitol celkem stodevadesátistránkové knihy odpovídá svým rozsahem japonskému literárnímu útvaru zvanému šósecu, uměle vytvořenému názvu pro vyprávění, jež svou délkou představuje něco mezi povídkou a románem. V této knize jako by byly čtyři novely propojeny stejnými postavami vystupujícími v každém příběhu.

Postava ducha ženy, sedící na oné židli, odkud se cestuje do minulosti, je japonské povaze blízká. Stejně tak zapadají do japonských reálií hovory s lidmi minulosti či budoucnosti. Všichni znají tradiční pověsti o místech, kde se lze potkat s někým milovaným, kdo odešel na věčnost, nebo o ženách, jež umějí zprostředkovat rozhovor s mrtvými. Japonským inklinacím k tajemnu vyhovuje také mysteriózní stránka tématu. To není až tak zarážející přístup k životu, když si představíme, že zemi pravidelně ničí tajfuny, zemětřesení a cunami. Jenom při posledním silném zemětřesení v severních oblastech Japonska v březnu roku 2011 a při velké cunami vysoké 40 metrů zemřelo téměř 16 tisíc lidí a přes dva a půl tisíce osob se dodnes pohřešuje. Zmizeli v moři, jejich blízcí a přátelé nejen že se s nimi nemohli rozloučit, ale nemají potuchy, co se s nimi stalo. K místnímu koloritu patří i miniaturní kavárnička, kam se vejde jen několik lidí. Takových kavárniček a restaurací je ve městech i velkoměstech hodně. Chodí tam místní a často jen oni o takovém zařízení vědí.

Román má rytmickou skladbu, úlohu refrénu hraje v každém příběhu opakovaný návod, co je třeba k tomu, aby se cestování časem zdařilo. Rytmizuje ho i cinkání zvonku nade dveřmi, signál, že někdo do kavárny přichází. Českému čtenáři se bude možná zdát zvláštní, že se některé pasáže několikrát opakují, ale v japonských dílech to až tak neobvyklé není. Překladu se chopila japanoložka a na knize je to znát, šikovně zachází s obraty, které zná z reálných situací. Nepřetěžuje text reáliemi ani vysvětlivkami, překlad je v souladu s atmosférou originálu.

Obvykle člověk lituje toho, že nestihl něco krásného druhému říci nebo že naopak řekl cosi ošklivého, co už nelze vzít zpět. Vyprávění ve čtyřech příbězích mimoděk vypovídá také o tom, jak se proměňuje tradiční japonské chování: dívka lituje, že příteli neřekla, jak moc o něj stojí; žena se sice trpělivě stará o nemocného muže, ale spíš jako zdravotní sestra než jako manželka; sestra nepochopila, proč vlastně její mladší sestra chce, aby se vrátila domů; nemocná budoucí maminka zatouží spatřit svoji dceru. Při tomto cestování v čase nejde o radikální změnu, ale o to, abychom porozuměli minulosti, a díky tomu se nám lépe žilo. Nemusí jít o obrovské nebo katastrofální zvraty.

Japonské estetické cítění výstižně dokresluje grafické zpracování knihy, kterému dominují decentní a tlumené barvy na obálce, kaligrafie i tradiční motiv obláčků vystupujících z hrnečku s kávou. Román je na některých internetových serverech nepřesně klasifikován jako sci-fi, ale ocení ho spíše ženy, protože čtenářkám je téma rozplétání jemných nitek mezilidských vztahů přece jenom bližší.