Drsnost klučičího světa a jeho skrývaná křehkost je téma, které Australan Markus Zusak nakousl už ve své trilogii Roky pod psa. V Clayově mostě si nechal více prostoru na vykreslení drobných nuancí zlomeného srdce, odchodů a viny. Téměř šest set stran mu dovoluje nechat příběh plynout opravdu pomalu a hrát si s odhalováním dalších a dalších drobných střípků událostí, které z pěti obyčejných dospívajících kluků udělaly pevně semknutou partu.

Markus Zusak svůj literární styl brousí ke stále větší dokonalosti román od románu. V každém díle rozehrává již ozkoušené motivy a stejně je tomu i v Clayově mostě. Ve Zlodějce knih odhalil svou fascinaci smrtí tak, že ji učinil vypravěčkou příběhu. V Clayově mostě je smrt bratrům tak nablízku, jako by byla dalším členem rodiny. Pokaždé když Matthew píše o zhoršení matčina zdravotního stavu, vidí metaforickou smrtku o něco blíž. Nejprve se mu zjevuje v okolí domu, poté v jednotlivých místnostech, až nakonec drží matku v objetí. V románu Posel se jako téma objevuje plnění na první pohled nesmyslných úkolů, což koresponduje se svépomocnou stavbou nepotřebného mostu v nové knize. I bratrskou lásku a řevnivost už Zusak jednu zkusil uchopit – v trilogii o bratrech Wolfových.

Příběh Dunbarovic kluků Zusak skládá nahodile, krok za krokem. Most z názvu knihy je metafora, která vyjadřuje, že bratři k sobě musí hledat cestu, přestože žijí celý život spolu. Bratrů Dunbarů je pět, vypravěčem je nejstarší Matthew, ale hlavním hrdinou má být jeho bratr Clay. Kniha má však hrdinů spoustu, stejně jako Homérova Ilias a Odyssea. Homérovy eposy jsou pro knihu velmi důležité, jsou to další stavební kameny rodinného mostu Dunbarových.

Matthew si půjčuje obraty z milovaných Homérových knih, zatímco jeho nejmladší bratr si z nich půjčuje jména pro svá zvířata. I na to, proč je pro chlapce Homér tak důležitý, si čtenář chvíli počká. Zusak si hodně potrpí na přívlastky, které si často půjčuje právě od tvůrce Iliady a Odyssey.

„Naše matka byla tehdy docela určitě divoucí div, ale byl to zázrak rozkladu.
Byla poušť podepřená polštářema.
Rty nadobro suchý a vyprahlý.
Tělo ztroskotaný mezi přikrývkami.
Vlasy se držely, seč mohly.
Náš otec mohl klidně číst o Achájcích a lodích připravených k vyplutí.
Ale s vodní pustinou byl konec.
Už žádný tmavě vínový moře.
Jen jeden člun, prolezlej hnilobou, a ne a ne se potopit.
(s. 526)

Je na čtenáři, jak rychle se v textu zorientuje a podle postav si zařadí kapitolu na správné místo na časové ose. Není to příliš těžké, střídá se minulost a přítomnost. Jen se občas mění hrdinové minulosti i přítomnosti. Matthew nás velmi podrobně seznámí s dětstvím své matky. Poté je na řadě otec, jeho dětství a první manželství a život rodičů Dunbarovic kluků před narozením dětí. Ale to z historie stále není vše. Dojde i na podrobný popis života Clayovy přítelkyně, všech pěti zvířat obývajících Dunbarovic domácnost a všech závodních koní, kteří se v příběhu vyskytnou. Vzpomínek je v knize opravdu hodně.

Výlety do rodinné historie jsou Zusakovou silnou stránkou. Matthewovo vyprávění o jejich matce Penelope se v příběhu nápadně vyjímá. Jako jediné se neodehrává v kulisách slunce, písku a potu. Pot je pro Zusaka skoro synonymem slova Austrálie. Do rozpálené Austrálie se Penelope dostala útěkem z upršeného komunistického Polska. Matthew vypráví příběh své matky, talentované pianistky, sugestivně. Dokáže o životě s přísným a uzavřeným otcem a o pobytu v uprchlickém táboře psát tak, jako by nešlo o zprostředkované matčino vyprávění, ale o vlastní Matthewovy vzpomínky.

Penelope si v Austrálii mění jméno na Penny a začíná si plnit své sny. Hlavně si musí pořídit piano a naučit se anglicky. Piano zůstane středobodem jejího života i života jejích synů. I vzpomínky na Michaela, dříve obdivovaného otce, nyní Vraha, jsou napsány barvitě. Obyčejný kluk si vezme středoškolskou lásku a má jeden velký koníček – maluje. Maluje ale výhradně svoji ženu, která od něj však čeká větší intelektuální nasazení. Rozvod Michaela zničí. Naštěstí mu osud do cesty přivede krásnou pianistku.

Zusak si v tomto románu dává se vším na čas. S odhalováním bolestných vzpomínek i veselých příhod. Kniha je plná náznaků a poetických obratů, jež se zajímavě doplňují s jadrným vyjadřováním osmnáctiletého Matthewa, který příběh vypráví. Poetické obraty pronášené hovorovým jazykem působí místy rušivě, místy vytvářejí zajímavou dynamiku.

Nicméně protiklad bohatého poetického jazyka a syrové a mnohdy neradostné skutečnosti dělá z Clayova mostu pozoruhodné dílo. S kluky se život nemazlil, jedno neštěstí se vrší na další: matka jim umírá na rakovinu, ve škole zažívají šikanu, otec je opustí a trable s učením blednou před vidinou další smrti. Zusak na čtenáře klade velké nároky na soustředění a trénuje jeho trpělivost. Odměnou jsou mu potom výrazy jako „žila jsem ve stínu Stalinova kníru“. Finální odhalení Clayova tajemství se však děje ve změti poetických slov a čtenář se musí hodně soustředit, aby pochytil, co všechno jedna drobná událost vyvolala. Náznaky věcí budoucích občas také dost zatemňují vyprávění o současnosti.

Clayův most je jímavý příběh o ztrátách a umírání. Most, který chce Clay postavit, má pomoci překonat propast, která v rodině vznikla. Dojemný boj o přežití po ztrátě životních jistot je těžký a křehká rovnováha mezi bratry je odchodem jednoho z nich porušena. Všechny rituály a hádky se cyklicky opakují, jen aby měli kluci pocit, že alespoň něco mimo jejich životy dává smysl. Na pomoc zvenčí, mimo uzavřený rodinný kruh, nečekají. Ostatně zvláště Clay má pocit, že jakmile poruší zavedená pravidla, stane se něco hrozného. A oni už museli vytrpět příliš mnoho bolesti na to, aby mohli riskovat další ztrátu.

Téměř dvě desetiletí, která Zusak psaním Clayova mostu strávil, jsou na textu znát, každé slovo je pečlivě zvolené, aby vyvolalo ten správný účinek. Román o odpuštění, ztrátách a lásce je díky tomu opravdu působivý. Není tak prvoplánově dojemný jako Zlodějka knih, ale o to je originálnější.