Kniha Černé ptáče byla napsána na základě dokumentů a osobních svědectví o životě rodiny Kosińských za druhé světové války, především ve vesnici Dąbrowa na východě Polska, která se patrně nejsilněji otiskla do knihy Jerzyho Kosińského Nabarvené ptáče. Joanna Siedlecka zevrubně rekapituluje recepci knihy a poválečné osudy polsko-amerického spisovatele židovského původu; největší část knihy pak tvoří zpracování získaného materiálu a rekonstrukce válečných osudů rodiny Kosińských. V mnoha kapitolách zaujímá hlavní úlohu spisovatelův otec, který obstarával vše potřebné ve světě mimo dům, ve kterém se ukrývali; jeho odvaha, činorodost a schopnost navazovat vztahy s lidmi patrně stála za jejich takřka zázračným přežitím. Vedle těchto kapitol v knize najdeme také množství událostí zpracovaných v Nabarveném ptáčeti, které zde jsou ztvárněny tak, jak se odehrály, a jejich srovnání s literární podobou. Nejvýraznější jsou však v Černém ptáčeti zprostředkované promluvy a záznamy jednání a života polských vesničanů, kteří se po vydání románu Jerzyho Kosińského cítili osobně zostuzeni a následným prozaikovým přehlížením trpce uraženi. Autorka přesvědčivě ukazuje, že na literární dílo nelze nahlížet jako na svědectví o určité historické skutečnosti bez komplexnějších znalostí podmínek a zejména pohledů z několika dalších stran. Přesto nelze říci, že by Černé ptáče nutně znamenalo znehodnocení „ptáčete nabarveného“. Podstatné je totiž také to, jakým způsobem a s jakým záměrem autorka svou knihu píše a jak v ní sama nakládá s dokumenty a záznamy svědectví.

„Pokusila jsem se [...] rekonstruovat jeho válečný příběh, avšak nikoli proto, abych Kosińského odhalila, ale proto, abych se dozvěděla, co ho na celý život tak poznamenalo.“ (s. 11) Prohlášení a položení základní otázky v úvodu knihy dostatečně jasně zpravuje čtenáře o tom, co je jejím hlavním předmětem. Nejedná se primárně o možnosti čtení Nabarveného ptáčete ani o vysvětlení recepce knihy v kontextu literatury o holokaustu. Autorka se soustředí na osobu spisovatele, na to, jak byl vnímán druhými lidmi a jaký život mezi nimi žil, a na zkušenostní základ toho, co později napsal. Siedlecka vychází pouze z textů, jež o sobě spisovatel, proslulý svými mystifikacemi, zanechal, z jeho knihy Nabarvené ptáče, z pohledu druhých a z jeho vlastního veřejného jednání. „Poznamenáním“ zde totiž autorka patrně myslí v první řadě to, co stálo za Kosińského neochotou přiznat se ke skutečné podobě svého života za války, za jeho odmítnutím projevit účast či jakýkoliv citový vztah k lidem, kteří ho za války s jeho rodiči skrývali, a ovšem také za jeho duševními problémy a za jeho sebevraždou v roce 1991. Spíše než o polemiku s literárněvědným chápáním Nabarveného ptáčete jde o polemiku se širším společenským obrazem, který o sobě spisovatel (a samozřejmě mnozí další) vytvořil.

Že je toto autorčino zaměření oprávněné, dokazuje také fakt, že kniha Nabarvené ptáče se v několika ohledech vymyká tradičnímu pojetí literární fikce. Přestože na první pohled připomíná dobrodružný či pikareskní román a skutečnosti, které líčí, jsou nápadně zveličené a téměř karikované, podstatně čerpá také z žánrových konvencí literatury o holokaustu, v první řadě z představy o svědectví. V průběhu dlouhé a složité recepce událostí druhé světové války se totiž podobná představa ukázala také jako nebezpečná, když byly odhaleni falešní „svědkové“, zakládající své výpovědi na obecně přijímaných představách o tom, co takový svědek zažil, jak o tom mluví a jak vystupuje.

Autorka naznačuje, že se Kosiński stal obětí takové představy: „Vyšlo by přece najevo, že žádný chlapec-tulák toulající se divokým východním pohraničím vlastně nebyl, byli jen milující, bohatí rodiče. Nebyli žádní divoši – snad jen prostí, ale slušní lidé, kteří pomáhali, jak mohli. Nebylo žádné mučení, jehož se stal symbolem, přímo naopak – osud měl nesporně výjimečný.“ (s. 170) Ukazuje, jak nebezpečné je opevňování vlastní představy o skutečnosti vůči faktům a odlišným svědectvím, a na nesmyslnost záměny literární fikce za historický dokument.

Rovněž připomíná, že každé svědectví svědčí nejen tím, co říká, ale také tím, jakým způsobem a v jaké situaci to říká. V případě Nabarveného ptáčete je to z pohledu knihy Černé ptáče především svědectví o ostré hranici, odcizení a neporozumění mezi lidmi, u kterých chlapec žije. Je nicméně podivné, do jaké míry Siedlecka tyto okolnosti zlehčuje: „Hlupák Jaś Chołody sice pokaždé, když procházel kolem domu Warchołových, nahlas vykřikoval: ,Jude, raus!‘, děcka na Jurka a Henia volaly ,Židi, Židáci!‘, ale co to vlastně bylo? Ostatně vždycky hned vyskočila Warchołowá s koštětem a okřikla je, aby drželi pusu, jinak je všechny zaživa upálí, celou ves!“ (s. 46); „Pro [...] Jerzyho Kosińského to nepochybně nebylo nejpohodlnější. Ale co naplat, taková byla doba.“ (s. 107) Stigmatizace Židů ve válečném Polsku je nepochybně daleko vážnější problém, než jak se autorka snaží prezentovat.

Siedlecka příliš často podléhá svodu stavět se na stranu polských vesničanů a na Kosińského nahlíží buď se zvláštním konejšivým a káravým pohledem jako dítě, či skrze obžaloby a rozhořčení lidí, kteří se cítí poškozeni, jako na zločince, který se provinil proti morálce, když neprojevil dostatečný vděk svým tehdejším chlebodárcům ani svým rodičům. Sympatie autorky s obyvateli Dąbrowé se projevují také tím, že v její knize postupně přestává být jasné, kde promlouvá jazyk historického dokumentu, kde se jedná o přepis autentického svědectví a kde už se jedná o její vlastní, silně emočně zabarvený autorský hlas. Není nicméně tajemství, že pokud jedna strana sporu neříká úplnou pravdu, neznamená to nikdy, že se lze úplnou pravdu dozvědět od nějaké druhé strany. Vesničané v knize Černé ptáče vystupují jako nositelé křesťanských a rodinných ctností a obviňují Kosińského ze zcela lidských a pochopitelných, ale proto nikoli z těch jediných správných důvodů.

Kniha Joanny Siedlecké v každém případě představuje silnou a osobně angažovanou zprávu o pátrání po vztahu literárních a společenských mýtů k historické skutečnosti. Postupuje poměrně věcným způsobem a drží se v rovině faktů a autentických svědectví, přestože jejím cílem patrně bylo napsat také literárně působivou knihu, která by dala jejímu záměru a její práci patřičnou působivost. Slabiny tkví v nekritickém přijetí zaznamenaných svědectví, které se projevuje v nevyváženém a místy silně zkreslujícím a zjednodušujícím pohledu. Osobně jsem přesvědčen, že je Siedlecké přístup zajímavý a svým způsobem správný. Poskytuje totiž možnost vnímat proslulý román Nabarvené ptáče a historickou skutečnost ve větší celistvosti a také s jasnějším vědomím jejich zásadní odlišnosti. Hrdina Kosińského knihy i sám Jerzy Kosiński, tak, jak je vykreslen v knize Černé ptáče, představují v jistém smyslu neutuchající vůli po úniku, po cestě jinam a pryč. Joanna Siedlecka ukazuje, že bez představy o návratu a schopnosti odpouštět, bez smysluplného vztahu k druhým lidem a k vlastní minulosti jsou však tyto tendence bludné a vposledku plodí omyly, nedorozumění a duševní poruchy. Otázkou nicméně zůstává, jakým přiměřenějším způsobem Kosińského knihu číst.