Navzdory všem technickým vymoženostem má řada lidí z mnoha lékařských zákroků obavy. V případě komplikovaných operací jsou tyto obavy bezesporu na místě, jak otevřeně přiznávají i lékaři, avšak většina zákroků probíhá díky dnešnímu stavu lékařské vědy bez problémů a smrtelných rizik. Nebylo tomu tak ale vždy, naši předkové měli skutečně pádné důvody odkládat lékařský zákrok až do doby, kdy neměli jinou možnost, neboť pravděpodobnost, že lékařskou péči nepřežijí, byla tragicky vysoká. Ze zpětného pohledu se tomu nelze divit, vystudovaní lékaři měli o lidském těle menší znalosti než dnešní maturanti a nástroje, které měli k dispozici, se příliš nelišily od těch, které používali kováři, řezníci a jiní řemeslníci. Teprve v 19. století se lékaři začínali ve větší míře ptát, zda by nebylo možné vysokou úmrtnost v nemocnicích, do té doby vnímanou jako nevyhnutelnou samozřejmost, nějakým způsobem snížit. V lékařské obci však zdaleka nepanovala shoda, co může být prvotní příčinou této úmrtnosti a jak tedy postupovat, aby se ji podařilo snížit. Kromě toho došlo v 19. století v medicíně a souvisejících oborech k celé řadě zásadních objevů, které měly její tvář navždy změnit a přiblížit ji podobě, v jaké ji známe dnes. Pro ilustraci, jak převratnou epochu znamenalo 19. století pro medicínu, stačí zmínit, že americký profesor Michael H. Hart ve svém známém, byť jistě diskutabilním přehledu 100 nejvlivnějších osobností dějin uvádí ne méně než sedm osobností, které žily a působily v 19. století a jejichž objevy se zásadním způsobem zapsaly do vývoje lékařství a příbuzných oborů. Jednou z těchto osobností byl chirurg Joseph Lister (1827–1912), který prosadil používání antiseptických opatření v chirurgii a tím ovlivnil – v tomto případě přímo zachránil – miliony lidských životů ve všech následujících generacích. Listerovo jméno jistě mnoha čtenářům připomene ústní vody Listerine, ty byly skutečně pojmenovány na památku tohoto dnes pozapomenutého vědce. Jeho životní příběh nyní českým čtenářům zprostředkovává nakladatelství Paseka v knize popularizátorky dějin vědy a lékařství Lindsey Fitzharrisové (nar. 1982) s poněkud děsivým, leč bohužel výstižným názvem Umění řezničiny, kterou do češtiny přeložila Alena Fry.

Joseph Lister nesplňoval onen tradiční vzorec chlapce z chudých poměrů, který se vypracoval díky mimořádné píli, talentu a spíše navzdory přání vlastní rodiny. Listerův otec byl poměrně úspěšným obchodníkem s vínem a sám se ve volných chvílích věnoval mimo jiné i práci s mikroskopem, po celý život byl svému synovi oporou a všemožně jej podporoval ještě dlouho poté, co Lister dokončil vysokoškolská studia. Nebylo by však spravedlivé tvrdit, že úspěchu Lister dosáhl jen díky podpoře a penězům od otce, bez píle a talentu by jistě zůstal jen průměrným chirurgem, jakých bylo v tehdejší Anglii mnoho. Jako chirurg byl Lister konfrontován s nejhorší podobou viktoriánské lékařské péče, kdy mnoho lékařů a ošetřovatelů nedodržovalo ani z dnešního pohledu základní hygienické návyky – jen málokdo se obtěžoval po operaci očistit nástroje, kterými následně operoval dalšího pacienta, studenti medicíny měli rozvrh běžně sestavený tak, že z pitevny zamířili na porodnické oddělení, aniž by někoho z nich napadlo se mezitím převléknout, nebo si alespoň omýt ruce vodou.

Poměrně záhy si Lister začal po vzoru starších kolegů klást otázku, co může být příčinou vysoké úmrtnosti pacientů, a díky tomu, že měl možnost využívat vlastní mikroskop, na kterýžto přístroj se většina lékařů dívala nedůvěřivě nebo rovnou odmítavě, měl o něco lepší výchozí pozici než ostatní přemýšliví vědci. Na správnou cestu Listera navedly články francouzského chemika Louise Pasteura (1822–1895), se kterým ho posléze spojilo i pevné přátelství. Listerovy pokusy zpočátku nevypadaly příliš slibně, on se ale nevzdal a posléze mohl své výsledky publikovat. „Člověk, jenž mění chod dějin, však nikdy nemá nouzi o kritiky,“ napsala výstižně sama autorka. Ani Lister nepředstavoval výjimku, proti jeho novotám se zvedla vlna odporu, přestože jeho požadavky v podstatě nebylo zas až tak náročné splnit. Pokud by ale Lister měl pravdu, znamenalo by to, že se mýlila celá jedna velká skupina lékařů zastávajících názor, že nákaza se v nemocnicích šíří škodlivými výpary, případně že proti původcům mnoha chorob nelze účinně bojovat, protože vznikají do značné míry samovolně (autorka tyto teorie popisuje podrobněji, recenze však není vhodným místem pro popis komplikovaných teorií, které byly mezi lékaři té doby rozšířené). Ochota přiznat vlastní chybu a přijmout důkazy potvrzující názory oponenta není v populaci široce rozšířenou vlastností a nejinak tomu bylo i v 19. století. Do jisté míry lze ale odmítavé postoje chápat, neboť je nutné si uvědomit, že rozvoje vědy a techniky zneužívalo i mnoho šarlatánů, podvodníků a manipulátorů. Autorka sama na jednom místě zmiňuje Franze Antona Mesmera (1734–1815), kterého čeští čtenáři znají z románu Magnetizérova pátá zima švédského spisovatele Pera Olova Enquista. Určitá nedůvěra vůči Listerovým novotám tak byla na místě, jejich striktní odmítání posílené hrozbou vyhazovu pro ty lékaře, kteří by se je pokusili aplikovat, už ale nelze vidět jinak než jako ono obvyklé zpátečnictví, pravidelně se objevující v životopisech velkých objevitelů a vynálezců. Nejednoho čtenáře jistě překvapí, že Listerovy metody narazily na silný odpor ve Spojených státech, obvykle vnímaných jako společnost nakloněná novinkám a pokroku.

V syžetu příběhu o odmítaném vědci, který měl navzdory názorům svého okolí pravdu, nesmí chybět dramatický zvrat, kdy dotyčný má šanci buď své názory definitivně prosadit, nebo se definitivně znemožnit a upadnout do zapomnění. U Josepha Listera byla oním prubířským kamenem operace královny Viktorie (1837–1901), kdy Lister své panovnici 4. září 1871 odstranil absces v podpaží. Jak praví známé úsloví, historie nezná „kdyby“, přesto je zajímavé položit si otázku, jakými cestami by se dějiny Velké Británie, Evropy i světa ubíraly v případě, kdyby Lister byl v tomto úkolu selhal. Zdar operace na zámku Balmoral sice Listerovi nepřinesl okamžité a bezvýhradné přijetí jeho názorů, stal se ale silným argumentem jeho zastánců. Jako symbol definitivního prosazení Listerových postupů lze vidět jeho jmenování profesorem chirurgie v prestižní londýnské nemocnici King´s College na podzim 1877. Nebo jej tak rozhodně vidí autorka, neboť tímto okamžikem hlavní část knihy končí a zbytek Listerova života je jen stručně shrnut v epilogu.

Lister ale nebyl jen lékařem a vědcem, byl také synem, bratrem, manželem. Tyto životní role autorka neodsunula do pozadí, citlivě je propojila s jeho profesní kariérou, byť ta samozřejmě hraje v textu knihy hlavní roli. Jak už bylo výše naznačeno, Lister měl velké štěstí v tom, že jej jeho otec finančně, radou i jinak podporoval, a to ještě dlouho po dokončení studií. Podobně šťastné bylo propojení jeho profesní kariéry a manželství, neboť se oženil s dcerou svého školitele v edinburské nemocnici – a to nikoli kvůli prospěchu, ale skutečně z lásky. Mít pro své bádání plnou podporu manželky, otce i tchána je skutečně velmi neobvyklá a velmi šťastná konstelace, kterou by mohlo Listerovi mnoho jiných badatelů jen závidět.

Dnešní čtenář si jen těžko dokáže představit, jaké panovaly před Listerovými objevy v nemocnicích podmínky a jak významný tedy vlastně jeho přínos byl. Autorka proto věnuje velký prostor popisu dobových léčebných procedur, z nichž nejedna pacientovi spíše uškodila a jeho život zkrátila, často cituje dochovaná drastická svědectví z pera jak dnes dávno zapomenutých lékařů, tak i známých osobností, jako například Charlese Dickense (1812–1870) nebo Friedricha Engelse (1820–1895). Hygienické podmínky v nemocnicích se od doby Josepha Listera změnily, jiné postřehy, které si Britové i návštěvníci ostrova zaznamenali, zůstávají platné dodnes, ať už jde o klientelistické vazby mezi lékaři v nemocnicích, nebo o chování studentů medicíny, holdujících alkoholu a divokému životnímu stylu.

Knihu lze doporučit zájemcům o dějiny vědy a lékařství i zájemcům o sociální dějiny 19. století, obě tyto skupiny i další čtenáře je však vhodné, byť se to může jevit jako laciný marketingový tahák, předem upozornit, že knihu skutečně v žádném případě není vhodné číst před jídlem nebo těsně po jídle.