Spratci jsou druhou vydanou knihou spisovatele Oty Karse. Tou první byl životopis herce Tomáše Holého, který pod titulem Jmenuju se Tomáš vyšel v roce 2017. Spratci mají sice díky protagonistovu vyprávění v ich-formě (s občasnými odskoky do hlav několika málo kamarádů, jež jsou v textu odlišeny pomocí kurzivy) formálně podobu (auto)biografie, ale jedná se o fikci, jak autor hned v úvodu explicitně uvádí. Zároveň předesílá, že jde o první díl plánované trilogie, ve kterém hrdina líčí svoje dětství a dospívání v prostředí Československa osmdesátých a raných devadesátých let.

Sperma, moč a krev

Hořkosladké či spíše tragikomické epizody z doby minulé podávané pohledem mladého naivního protagonisty jsou mezi čtenáři bezesporu dosti populární. Dokazují to například velmi úspěšné tituly, jako je dnes již klasická Poláčkova kniha Bylo nás pět, z novějších pak Hrdý Budžes Ireny Douskové či některé romány Petra Šabacha. Hrdinové Spratků v sobě mají typický punkový odpor rebelujících „mlamojů“, který kvůli celkem pochopitelné averzi vůči normalizační kázni a šedivé společensko-kulturní nudě vykazovalo mnoho svobodomyslných, intelektuálněji či umělecky zaměřených teenagerů i poněkud odrostlejších juniorů. Někdo si možná také vybaví Pelcův román … a bude hůř a podobné kusy. Karsův protagonista Andy je spíše slušňácký chlapec z gymnázia, který leží v knížkách, pokouší se psát poezii, ale zároveň touží dělat alespoň trochu brajgl. K tomu mu slouží nově založená punková parta ideových spřízněnců, kteří stejně jako on vyznávají to, co je pro rebelantskou kulturu charakteristické. Tedy zejména sex, drogy a rokenrol. Mladí přátelé svoji crew pojmenují UC, jelikož v dané době letí v undergroundových názvech hudebních těles zkratky. Do té své pak vkládají významy jako „upřímný cynik“ a v juvenilní nadsázce mezi sebou proklamují kult „spermatu, moči a krve“. Ve skutečnosti se samozřejmě jedná o bandu sympatických a křehce citlivých rošťáků, kteří touží zejména udělat dojem na dívky.

Typické postavy žánru tvoří parťáci, rodina, spolužáci, kamarádi (včetně kamarádek, později též milenek a manželek) a nejinak je tomu i zde. Některé z nich slouží Andymu coby žádoucí impuls k větší odvázanosti, kterou představuje zejména punková vizáž a excesy v podobě drobných a spíše roztomilých rebelií, jiné postavy prostě jen dotvářejí kolorit zkušeností doby. Přestože však románu nechybí vtipné pasáže, nejedná se rozhodně o humoristickou prózu – čím je protagonista starší, tím je atmosféra knihy temnější. Spolu s mizící životní euforií všech hrdinů se nadšení pomalu vytrácí i ze samotného vyprávění. Nic na věci nemění ani krátké vzepětí citů v nečekaném převratu roku 1989.

Takoví jsme byli

Nejlepší pasáž Spratků je hned ta první, v níž ještě dětský Andy se slovy „máš babu“ dostane na ulici nečekanou pobídku k dovádění od své vrstevnice. Chvíli neví, co si s novou situací počít: dívku zná, ale kdovíjací kamarádi nejsou. Koneckonců otázka, zda se kamarádit s holkami, je v jeho věku jedno z nejkontroverznějších společenských dilemat. Zcela nečekaně se tak dostává do rozporné situace, jež ale vyžaduje bleskové řešení – nemůže jen tak otevřeně začít dovádět s holkou, s příslušnicí opačného, a tudíž podezřelého pohlaví, ale zároveň se ani nemůže nechat zahanbit a prostě si onu babu nechat. Musí se tedy za děvčetem rozběhnout, ale nemůže utíkat takříkajíc naplno. Spíše jen tak vlažně, jako že je mu to jedno, ale zároveň tak, aby ji s jistou pravděpodobností za rohem dohnal a svůj dluh splatil. Jenže proto-kamarádka přeci jen upaluje celkem svižně a nabízený kompromis přestává slibovat uspokojivě rychlé řešení. Tuto komickou a zároveň i vážnou komplexní rovinu popisu všednodenní reality kniha s hrdinovými přibývajícími roky ztrácí. Jakmile se Andy blíží dospělosti a stává se z něj (z vlastní vůle) titulní spratek, všechno se napřímí, zjednoduší a zploští. Způsob, jakým autor pojímá svého hrdinu v dětských letech, obsahuje nadhled, který pozdější líčení postrádá. Jako by vypravěč nejprve dával najevo: tohle jsem byl já a tohle jsou rozpory a paradoxy onoho obtížného věku. Postupně se tento vypravěčův vztah změní: tohle už jsem já, nezáleží na tom, kolik mi je teď, jelikož vnímám svět těmahle očima, tímto uvažováním. Jak protagonistův věk roste, přináší vypravěč místo barvitých líčení spíše přímočaře jednoduchou evidenci drobných epizod, charakterových náčrtů, zážitků, dojmů a myšlenek. Román Spratci tedy tematizuje především to, jak rychle je člověk schopen uzavřít se do pevné osobnostní struktury, která mu ve více méně rigidním stavu zůstane možná už napořád.

Kocovina

Zdá se koneckonců, že totéž napovídá i jedno z průběžných vedlejších témat, jímž je alkoholismus a neschopnost proměnit vlastní život směrem, který koresponduje se zvolenými ideály. Hrdinovy spády nejprve odpovídají marasmu doby a neochotě dělat kompromisy, které by v menší či větší míře byly přitakáním neutěšené politické situaci. Nejprve lze tedy vinit společnost, která má k svobodnému rozvíjení ducha a jeho činorodosti dosti daleko. Ale jak se celkem očekávaně ukáže, problém je někde jinde. Děj knihy je svým rázem vlastně analogický prodlužovanému večírku, kde zábava dříve či později nutně upadá, odpadávají i účastníci a nakonec zbyde jen kocovinová únava. Časem nic není takové, jaké to bývalo: láska, alkohol, hudba ani přátelé. Deziluze se hromadí a do vzpomínek se pomalu a jistě dostávají první padlí, což v tomto případě znamená doslova mrtví. Knihu lze tedy vnímat jako příběh o zpomalování. Životní energie poskytuje mladému hrdinovi pohyb, naplněný radostným napětím z toho, kterou z možných trajektorií se vydá. Možností i potenciální energie však rapidně ubývá a rozjezd je účinně zbržďován vnitřním i vnějším třením. Příběh ve stylu coming-of-age story se rozpadá do série postřehů a melancholických retrospektiv. Od toho, aby v tomto směru kniha nepůsobila jako poněkud přímočará moralita, ji naštěstí zachraňuje forma. Totiž právě postupný vypravěčův úbytek nadhledu – protagonista je do celého procesu svého literárního svědectví upřímně zavrtán – vede k tomu, že zde na přílišné moralizování nezbývá prostor.

Ve čtenářích, jejichž formativní léta i kulturní prostředí se časově kryjí s protagonistovým životem, může kniha vzbuzovat příjemně hořkosladkou melancholii, danou individuálními asociacemi. Spratci rozhodně čtenáře nezahlcují množstvím třeskutě zábavných eskapád, nicméně těch několik menších dobrodružství leckoho pobaví. V jazyku vypravěče se vine nepřehlédnutelná nit frivolnosti, jejímž zřejmým záměrem je vyvolat přinejmenším občasné pousmání, které ale s přibývajícími řádky značně vyprchává. Spratci nadto budí dojem, že analogický příběh s podobnými hrdiny a epizodami už někde člověk četl nebo slyšel. Ne snad že by vypravěčův život nepůsobil autenticky, ale ve svých hlavních rysech je protagonista klasickým dítětem své doby. Stejně tak perspektiva, s níž hrdina podává své zkušenosti a myšlenky, je v tomto směru typická, a tudíž po svých čtenářích nevyžaduje nic víc než oprášit staré známé interpretační schéma: no jo, takhle to prostě tehdy bylo. Nelze si proto nakonec nepoložit otázku, zda je kniha oproti dalším příspěvkům do této literární podmnožiny něčím zásadněji výrazná.