Překladatelská vychytávka, o které je dobré vědět
Ráda bych se podělila o čerstvou zkušenost s jednou pozoruhodnou překladatelskou vymožeností a povzbudila kolegy k jejímu smělému využívání: Kdo se jednou odhodlá vyrazit na rezidenční pobyt, pro toho se zřejmě taková „služební cesta“ alespoň jednou za čas stane téměř nutností.
Letos v červnu jsem se poprvé vypravila na rezidenční pobyt do překladatelského domu. Zmínky o takových místech jsem občas zaslechla už za studií; představovala jsem si tajuplné poustevny pro vyvolené, pro mimořádně zasloužilé translatologické kapacity, členy bratrstva interkulturních spříseženců. Elitní kluby, kam se kvalifikujete překlady Prousta nebo Joyce. Tudíž mimo můj obzor. Byl to samozřejmě nesmysl. Ale co tedy takový překladatelský dům vlastně je?
Většina zemí, které dbají o svou kulturní pověst, nějakou má: instituci, jejímž cílem je podporovat překladatele a překlady. Jednou z podob může být překladatelský dům, poskytující za symbolický příspěvek ubytování a ideální podmínky pro několik týdnů až měsíců soustředěné práce na určitém literárním překladu. Nezřídka se s tím pojí i možnost získat stipendia a další výhody. Takových domů je v Evropě řada, každý z nich funguje podle trochu jiných pravidel. Já jsem „otestovala“ překladatelský dům ve švýcarském Loorenu.
Důležité je, že Looren je otevřený překladatelům s jakoukoli jazykovou kombinací. Mezi přítomnými kolegy tedy sice převažovali němčináři a francouzštináři, ale přihlásit se může kdokoli a využívají toho překladatelé z celého světa. Jediné omezení spočívá v tom, že žadatel už za sebou musí mít alespoň jeden rozsáhlejší publikovaný překlad a potřebuje také smlouvu na projekt, na kterém se chystá během pobytu pracovat.
Dům se nachází necelou hodinu cesty vlakem od Curychu, má asi deset účelně vybavených pokojíčků s koupelnou (dokonce jeden dvoulůžkový pro překladatelské dvojice), společnou kuchyň, velkorysé obývací prostory, zahradu, krásný výhled na jezero a přírodu na dosah ruky. Nechybí ani slušně vybavená knihovna, spolehlivý internet a kancelář plná nesmírně vstřícných zaměstnankyň, které mají na starosti různorodé aktivity překladatelského centra. Z hlediska plánování pobytu nabízí Looren ještě jednu skvělou věc: online kalendář, díky němuž se můžete snadno podívat, kdy je v pokojích volná kapacita. Kupodivu zdaleka ne vždycky se všechny obsadí.
Rezident za ubytování platí symbolických asi 500 Kč týdně. Na dobu svého pobytu však také může získat stipendium ve výši slušného kapesného (tak blízko pravidelnému příjmu jsem se už dlouho neocitla!) Stravu si každý zajišťuje sám, v době mého pobytu se ustálila příjemná tradice společných večeří, ale záleží to čistě na osazenstvu.
Vzhledem ke zkušenostem z jiných cest jsem měla trochu obavy, jestli se mi podaří během pobytu udržet potřebnou pracovní morálku. Ano, bližší i vzdálenější okolí samozřejmě láká k výletům a byla by škoda příležitosti nevyužít; navíc přichází spousta pozvánek na různé literární a překladatelské akce. Zároveň ale vědomí, že všude okolo intenzivně pracují zapálení překladatelé, kteří se navíc upřímně zajímají o mě a mou práci a jsou ochotni přispět radou a pomocí, zafungovalo (vedle neúprosně se blížícího termínu odevzdání překladu, samozřejmě) jako dobrá motivace.
Looren se ukázal být skvělým místem pro mé introvertní i společenské já. Nikdo se tady nediví, když sedíte celý den zavření v pokoji (máte přece spoustu práce, jako všichni ostatní), ale ani tomu, když chcete něco podniknout (musíte si přece odpočinout, jako všichni ostatní). Nejen v okolí kávovaru nebo popelníku je vždycky příležitost podělit se s někým o aktuální překladatelské nebo jiné dojmy a naplánovat třeba nějaký společný program. Rodinnou atmosféru spoluvytvářejí i loorenští zaměstnanci, kteří s ubytovanými část prostor sdílí. Je samozřejmě velký zážitek a privilegium trávit čas v tak různorodé mezinárodní společnosti (korejský překladatel poezie z Buenos Aires, který se naučil německy kvůli Paulu Celanovi; ve Vídni pobývající kubánský emigrant zoufající si nad výborem z díla Alexandra von Humboldta; španělsko-mexická milovnice Mariny Cvětajevové a další), mezi zcela odlišnými lidmi, které však spojuje zájem o literaturu, kulturu, pestrost světa.
Z nejrůznějších debat pak vyplynula doporučení dalších oblíbených překladatelských center: vedle známého Straelenu se pěla chvála na lotyšský Ventspils House nebo na Baltské centrum na ostrově Gotland, které je sice určené primárně pro státy z okolí Baltu, podle všeho však není zvlášť obtížné dostat se tam ani odjinud. A kdo už v tom umí trochu chodit, ví, že překladatelé mohou vyrazit i na řadu dalších zajímavých míst zaměřených na spisovatele nebo umělce obecně. Ovšem užitečné tipy zaznívaly i na jiná témata. Abych byla konkrétní: vědí u nás třeba všichni překladatelé německojazyčné literatury, že po vydání každého překladu rakouského autora mohou požádat o speciální finanční prémii?
Pobyt v překladatelském domě v mém případě znamenal spojení intenzivní práce a odpočinku, příjemné s užitečným se tu dalo skloubit naprosto jedinečným způsobem (například díky kontaktu od jednoho z přítomných jsem se mohla v Curychu setkat s dobrým přítelem nebožtíka autora mnou překládané knihy, který mi objasnil řadu věcí) a čtrnáct dní uběhlo jako voda. Až budu do Loorenu posílat výtisk svého překladu – románu Schizogorsk Waltera Vogta – musím k němu připojit velké poděkování. A všem kolegům doporučuji, aby možnost rezidenčního pobytu neváhali využít, jejich projekt musí být samozřejmě seriózní, ale není podmínkou překládat klasiky nebo nobelisty.
Německo-česko-slovenská dílna ViceVersa
Na překladatelský pobyt do Loorenu bych asi letos nejela, kdyby mě k tomu nepostrčila německo-česko-slovenská překladatelská dílna, která se letos na jaře právě na tomto místě konala. Týdenní akce organizované Evou Profousovou, Jánem Jamborem a Zorkou Ciklaminy se zúčastnilo dvanáct překladatelů v jazykové kombinaci čeština-němčina a slovenština-němčina (a naopak), což se ukázalo jako funkční model. Jak je u dílen ViceVersa obvyklé, každý předem poskytl kolegům pár stránek ze svého aktuálního překladu a na místě se jednotlivé ukázky podrobně rozebíraly; nechyběl ani doplňkový program – návštěva spisovatele Petera Stamma a několik tematických přednášek.
Čeští překladatelé z němčiny měli možnost zúčastnit se takovéto akce už potřetí (předchozí dílny probíhaly v Praze). Dílny ViceVersa jsou kromě zpětné vazby k aktuálnímu překladu skvělé pro navázání a prohloubení kontaktů s kolegy a seznámení s jejich přístupem k práci, je to vynikající příležitost pro výměnu zkušeností. Setkávají se zde překladatelé různého věku a zaměření, kteří se věnují nejrůznějším žánrům.
Možnost konzultovat s kolegy konkrétní problémy v textu mi velmi pomohla, ale ještě důležitější bylo pootevření všech možných dvířek: rady, kde pátrat, na koho se obrátit, jak se dozvědět víc o kontextu díla… Zvláštní kapitolou jsou pak diskuse o překladatelských řešeních: schopnost taktně a srozumitelně vyjadřovat a otevřeně přijímat kritiku není samozřejmost a vyžaduje trénink.
Chtěla bych opět povzbudit překladatele, aby si na podobné akce udělali čas, je-li to jen trochu možné, a pokud v jejich jazykové kombinaci neexistují, aby je třeba i v nějaké formě iniciovali – vrátí se jim to nejen zvýšenou motivací k práci. Poděkovat chci tímto Překladatelskému domu Looren a všem jeho zaměstnancům, kteří pro rezidenty dělají, co jim na očích vidí. A v neposlední řadě organizátorům dílny ViceVersa Evě, Jánovi a Zorce – za jejich iniciativu, vynikající zajištění akce a příjemnou atmosféru, která na ní vládla.