Clay Cooper se živí jako svědomitý strážný v městečku Coverdale. Každý den zírá od severní brány k horám, jestli se náhodou nechovají moc podezřele nebo se někde neproběhne lidožravý kentaur. Každý týden zahodí nově vyfasovanou přilbu. A sem tam lidé v jeho okolí zjistí, že tenhle velký, ale usedlý stárnoucí taťka býval členem Ságy – proslulé skupiny hrdinů, o jejichž činech pějí bardi skvělé písně i deset let po jejím rozpadu. Nutno říct, že ti bardové to mají z druhé pruky, protože všichni bardové přímo spojení se Ságou zašli bídnou smrtí, ale i tak. Clay Cooper je slavný. A starý. Přesto, když se ukáže jeho bývalý kumpán Gabriel aka Zlatý Gabe, jehož jediná dcera je toho času ve městě, obklíčeném nestvůrami, vyráží opět na cestu hrdinství a slávy…

Stává se to zřídka, ale někdy jsou skutečně blurby na obálkách návodné a trefné. Jeden z těch na Králích Wyldu například tvrdí: „Eames stvořil svět jako z obalu heavymetalového alba. Originální a zábavný příběh plný emocí.“ O originalitě, alespoň co se základního příběhu stárnoucích hrdinů na posledním tažení týče, bychom mohli úspěšně pochybovat (vzhledem k tomu, jakou cenu román obdržel, připomeňme alespoň Hledání ztracených hrdinů Davida Gemmella z roku 1990), ale jinak to sedí perfektně. Svět Wyldu je plný příšer všech tvarů, velikostí a barev i inteligenčního a emočního kvocientu, městeček obklopených pustinami a divočinou, přetékající magií. A skupinami hrdinů, kteří neohroženě kráčejí od dobrodružství k dobrodružství a chovají se při tom… inu, jako heavymetalové, glamrockové nebo rockové kapely obecně na turné. Pařby, fanynky, drogy, chlast, mrtví bardové, kam jen oko dohlédne, a šminky pod očima…

A stejně jako alba oněch heavymetalových alb (od Manowar přes Rhapsody až třeba ke Blind Guardian a sem tam nějaké ty Dimmu Borgir) se Králové Wyldu vyznačují svérázným přístupem k realističnosti i karikatuře. Je to čtení přepálené, evidentně napsané s nadšením a oplývá rychlým tempem i riffy v podobě krvavých a mnohdy absurdních akčních scén. A přesto nakonec plné emocí.

Minimálně ze začátku dominuje ona zábavná složka – třeba když jsou Clay a Gabe opakovaně přepadeni drzou lapkou Jain nebo když se ukáže, že jejich bývalý mág Moog se živí vyráběním prostředků na povzbuzení erekce (což se dá využít překvapivě dobře i v boji). Nebo že obávaný Matrick Lebkobijec, vyhlášený zabiják a proutník, se nestal pouze králem, ale i veřejně známým paroháčem, jehož se manželka snaží sprovodit všemi možnými způsoby ze světa (a kterého mají jeho kukaččí děcka upřímně ráda).

Jenže veselé historky – které sice nešetří usekanými končetinami a sprostými hláškami, ale jinak by se neztratily jako bonusy v prodloužené verzi Těžkého melodična od Terryho Pratchetta (jehož Zeměplochu občas připomenou i některé dialogy nebo skutečnost, že jedním z padouchů je bývalý agent Ságy, který toho času žije s Gabeho na drogách závislou ženou) – jsou pomalu překrývány emocemi vyvěrajícími z čím dál větší míry informací, které o se jednotlivých členech Ságy, ale i o jejich hlavním protivníkovi dozvídáme. Ten je mimochodem příslušníkem prastaré rasy druinů, která kdysi Wyldu vládla a stvořila většinu jeho monster, nyní ale pomalu vymírá a je spíše vzpomínkou, byť notně nebezpečnou. A abychom nezapomněli, její příslušníci mají králičí uši.

Své soukromé běsy má každý z hrdinů knihy – Moog se například nevyrovnal se smrtí milovaného manžela, Clay se děsí svého vlastního temného já a pocitů zrady na bývalých kolezích. A všechny členy Ságy, s výjimkou Ganelona, na dvacet let proměněného v sochu, pronásledují přízraky stáří a paradoxně i jejich dávné slávy. Vlastní legendě je totiž čím dál těžší dostát. Ať se však v knize odehraje sebetragičtější a sebekrvavější scéna, jako celek je to stále především rozlučkové turné skupiny, která si vzdor všem překážkám a vzájemným rozepřím (a problémům s pořadateli krvavých zápasů v aréně) svůj reunion užívá naplno.

Nicholas Eames k tomu ostatně dodal, že jakkoliv se jeho debut často zmiňuje na fórech věnovaných temné nebo až cynické fantasy, jsou Králové Wyldu román především o naději a přátelství lidí, kteří si vzájemně bez uzardění kdykoliv mohou říct „Já tě prostě miluju, chlape.“ Což se takhle doslova v češtině naposledy překládalo snad u starých vydání mayovek, ale k této knize podobný patos patří, protože je upřímný a působivě melancholický.

Na oficiálních stránkách autora (a Spotify) jsou umístěné dva playlisty, které tvoří doporučovaný soundtrack k četbě Eamesových románů. A navzdory výše zmíněné (power a speed) heavymetalové stylizaci, je většina kousků na seznamu starý dobrý hard rock, sem tam trocha té hippie kultury. Vůbec to ale nevadí, protože přesně tenhle typ hudby nakonec nesedí ani tak ke světu Wyldu jako k jeho hrdinům. Mimochodem, oficiálním motivem Claye Coopera je Heart od Gold od Neila Younga…