Udělal jsem si přestávku ve své rutině, relativně dlouhou přestávku: celý měsíc, během kterého se můžu soustředit na práci, izolovat se od politického ruchu, jemuž u sebe doma neuniknu, a vrátit se tam, kde je doma, jak by taky ne, jazyk Čechů. Ten v tomhle městě pronikne do každého kouta, jeho hudba tu plyne z každých úst a odráží se od každé maličkosti v obchodech, tramvajích a na reklamních plakátech, zní v celé škále přízvuků, dialektů a idiolektů. Pobyt v Praze pro mě znamená příležitost k oživení tištěné podoby jazyka mého pracovního materiálu, což jsou knihy a slovníky. Zvláštní je, že přebývám u spisovatele, Foglara, který už tu není a zároveň tu je, trošinku, i kdyby to bylo jen v představě, že šlapu po stejné podlaze, po níž on tolik let chodil.

Člověk tady nemůže být jen tak. Musí se nevyhnutelně zastavit, dívat se nazpátek a uvědomovat si, že to všechno dostalo smysl a že může navazovat na nit, která se táhne od toho dne, kdy se před dvaceti lety rozhodl, že vesmíru nezbytně chybí překlad Máchova Máje do katalánštiny. To se stalo, když poslouchal, jak Mihály Dés, maďarský profesor slovanských literatur (podivuhodně zamilovaný do strýce Pepina, ale ještě víc do dobrého vojáka Švejka), celou hodinu tu romantickou báseň chválí a dekonstruuje. Mohl bych říct, že to všechno zavinil on, že kvůli jeho ironii a vášni jsem se stal překladatelem ještě dřív, než jsem sešel po schodech do třídy na barcelonské fakultě a zeptal se spolužačky Jany Kunové, jestli se jí vůbec bude chtít a půjde do toho se mnou. Tentýž den jsem začal procvičovat pekelné „ř“.

Tady se nemusím o moc starat. Co víc by si překladatel české literatury přál? Ať se dívám, kam se dívám, vidím a cítím ten jazyk, ze kterého překládám, jenže tady už to nejsou jen pojmy a myšlenky, tady jde o živý projev. Už se nemusím nikam přenášet, protože tady je to skutečné. Stačí vyjít na ulici a za pár minut jsem na hřbitově, v obchodním centru, v překrásném parku anebo taky na tom divném, nejpodivnějším náměstí, co znám, Olšanském.

Moje práce je samotářská, nedá se nic dělat s tím, že s sebou nese neustálou nejistotu, váhání o správné volbě u každičkého slova. Proto je ten pobyt tady skvělý dárek, pomáhá mi splnit bobříka zarputilosti. Toho si Foglar asi ani nedokázal představit.

Kepa Uharte (1975), překladatel z českého jazyka, spisovatel a aktivista v boji proti sexuálnímu zneužívání dětí ve Španělsku. Vystudoval arabistiku a slavistiku v Barceloně. V letech 1999–2001 založil a vedl univerzitní časopis BOCTOK-L’EST, věnovaný slovanským kulturám. V roce 2010 obdržel vyznamenání od Ministerstva zahraničních věcí ČR za šíření dobrého jména České republiky ve Španělsku. Z české prózy přeložil mj. díla I. Klímy (Láska a smetí, 2003), M. Urbana (Sedmikostelí, 2005), P. Ouředníka (Příhodná chvíle 1855, 2006), A. Lustiga (Krásně zelené oči, 2006), J. Topola (Noční práce, 2006), L. Fukse (Spalovač mrtvol, 2006), M. Viewegha (Vybíjená, 2010), M. Pilátové (Žluté oči vedou domů, 2012), B. Hrabala (Něžný barbar, 2014), O. Pavla (Smrt krásných srnců, 2015), P. Šabacha (Hovno hoří, 2016) a D. Zábranského (Šternův pokus milovat, 2018). Překládá do španělštiny i katalánštiny. Žije v Barceloně.