„To se, pane, brzy všechno změní! Postaví tam úplně nové nádraží, které nebude tak blízko centra.“ Usměvavá paní říká o brněnském nádraží ještě něco. Ale zrovna teď ji neposlouchám. Jsem úplně jinde, ve vzpomínkách, které se utvářely dlouhé roky. Třeba onoho léta, kdy jsme jeli s manželkou z Jindřichova Hradce do Brna. Byly prázdniny, a tak se do autobusu nacpal skoro celý skautský tábor. Cestující jsem počítal několikrát a výsledek byl pokaždé stejný: 103 včetně skautů a pejsků. Přeplněný autobus se loudal, trvalo mu to víc než tři hodiny. Pak se před námi konečně vynořilo Brno jako nějaký krásný sen. Zvonařka se jevila jako oáza, místo odpočinku a přestupu na lepší dopravní prostředek. Je to tak pokaždé. Brno je někde na cestě, ale na delší zastavení není čas, vždyť na nás čekají Čechy a Morava…

Naposledy se podobné zastavení odehrálo v noci. Vlak zabrzdil tak nějak proti naší vůli, a to na dlouhých 90 minut. Ve vzduchu už bylo cítit, že se po příjezdu něco změní. Otravné počasí a noční hodina cestující vyhnaly pryč, a tak jsem se po brněnském nádraží toulal skoro sám. Průchodem jsem se dostal skoro do centra a objevoval jsem místa, která jsem dosud neznal.

Najednou jsem se lekl, že vlak odjede dřív než v určený čas. Utíkal jsem nočními chodbami, hledal správné nástupiště a narazil jsem na bezdomovce. Pak jsem se zastavil a jenom hluboce dýchal, protože vlak tam stál, vlastně spal, uprostřed Brna, na nádraží, jež čeká takový těžký osud… zmizet.

Příští den, už v Praze, jsem si sedl k pracovnímu stolu a několik hodin mi zabralo vyplnit povinné papíry pro rezidenční pobyt. V Brně.

O několik měsíců později zase stojím na brněnském nádraží. Ale ve dne. Nesmírně mě baví myšlenka, že vypadám skoro jako Brňák, tedy do chvíle, než zkusím něco říct. Poslouchám usměvavou paní na nádraží a jenom pokyvuji. Jedu vlastně do Ostravy. Brno je zase jenom ten přestupní bod. Za chvíli se mi opět ztrácí v dálce a všude kolem je krásný podzim.

Zbožňuji ten pocit, kdy je přede mnou nějaká cesta a já nevím, co mě na jejím konci čeká. Teď je to zrovna tak. Líbí se mi žít takhle bez očekávání a snažit se všechno přijímat. Náš život umí tuhle hru hrát dokonale.

Když jsme s manželkou poprvé jeli do Česka, nemohl jsem ani tušit, že tahle země pro mě taky bude přestupní bod. Oba jsme se tak vřele zamilovali do českého jazyka, že jsme byli ochotní zkusit cokoliv, jen abychom v jeho studiu mohli pokračovat. A já teď budu překládat českého prozaika Jana Balabána.

Vystupuji v Ostravě, jdu podle plánku, který jsem si načrtl do zápisníku. Po krátké chvíli zjišťuji, že už jsem zabloudil. Ale jdu dál! Stejný postup používám, když překládám. Současná česká literatura mi často připadá jako mapa nějakého velkého města. Když si nějaké ulice nevšimnu, jdu opatrně dál a zkoumám všechno kolem. Jakmile už toho vím dost, najednou se přede mnou otvírá správná cesta. Je zde ale důležitá jedna podmínka: musím to všechno – knihy a jejich autory – vidět a vnímat i svou duší.

A totéž říkám i v Ostravě. Tréma je obrovská, protože se poprvé scházím s českými čtenáři. Navíc většina diváků znala Jana Balabána osobně. V tom okamžiku jsem opravdu šťastný, že je vedle mě básník Petr Hruška. Vede mě, naznačuje, ptá se. Sleduji reakce publika a cítím, že jdu správným směrem.

Ten správný směr se snažím dodržovat i příští den, tentokrát zase v Brně. U brány Ústředního hřbitova kupuji tmavočervenou chryzantému. Zezadu se do mě opře poryv větru, já ale držím květináč pěvně a vyrážím mezi hroby. Nejdřív vidím černého kosa na keři, jak mlsně žere nějaké červené ptačí dobroty. Všímám si ho ale jenom do chvíle, než pod ním uvidím nápis, který jsem v brněnském větru hledal: IVAN BLATNÝ. A pak si najdu hezké závětří a chryzantému opatrně pouštím tak, aby ji vítr nepoškodil. Sundávám ze zad batoh, chvíli se v něm hrabu a vytahuji tlustý svazek. Je to Básník: román o Ivanu Blatném.

Listuji knihou a začínám číst nahlas v bulharštině. Černého kosa to asi nedojalo, protože mizí mezi hroby, ale já z té energie sálající z podzimního odpoledne dostávám husí kůži.

A tak jdu dál. Stmívá se, ale já jsem prostě chodec – noční chodec v Brně – a zažívám takový krásný pocit. Zase jsem přestoupil. Jenže tentokrát z knihy, kterou jsem překládal skoro dva roky, do nové. To bude další cesta, cesta v češtině a na mapě literatury, do níž jsem se zamiloval. Přísahal jsem sám sobě, že tuhle bránu budu pořád udržovat otevřenou, aby mohl přestoupit i někdo jiný. Na nádraží se vždycky najde někdo, kdo člověku ukáže správnou cestu.

Krasimir Prodanov (*1974) vystudoval žurnalistiku na Sofijské univerzitě sv. Klimenta Ochridského a dlouhá léta pracoval v oboru jako rozhlasový redaktor a šéfredaktor několika časopisů. Dnes působí v nakladatelství Izida, které pravidelně vydává českou literaturu. Z češtiny přeložil mimo jiné díla Jiřího Hájíčka, Petra Stančíka nebo Marka Šindelky. Je také autorem několika knih pro děti. Během pobytu v České republice se věnoval překladu románu Zeptej se táty Jana Balabána.