Když počátkem tisíciletí začalo nakladatelství BB/art vydávat Velké knihy komiksů, většina komiksových fanoušků generace Husákových dětí jásala: konečně měla pohromadě své oblíbené seriály z časopisů ABC, Sedmička či Ohníček. Některé komiksy v těchto omnibusech pocházely již z šedesátých, či naopak až osmdesátých let, hlavní náplň však tvořila díla publikovaná v letech sedmdesátých, která byla pro komiks v časopisech dost možná pověstnou zlatou érou, jakkoliv to tak tehdejší čtenáři asi moc nevnímali. Ale zejména první polovina sedmdesátých let byla na komiksy v časopisech nevídaně bohatá a mnoho komiksů, které tehdy vznikly (namátkou Saudkův Lips Tullian v Mladém světě, Pištěkův Pavouk Nephila v Ohníčku či Kobíkovy sci-fi série v ABC), se dočkalo opakovaných vydání i desetiletí později.

Jeden autor však zůstával knižními soubory opominut. Seriály Miloše Nováka si nikdy nezískaly takový kultovní status jako třeba práce výše zmíněných autorů. Především proto, že většina z nich byla publikovaná nikoli v barevných časopisech pro mládež, ale v deníku Svobodné slovo – a tudíž černobíle a v mizerné tiskové kvalitě. Ve třetí ze zmíněných Velkých knih komiksů sice v roce 2002 vyšly Novákovy nejznámější seriály Příběhy psané střelným prachem a La Aviadora z ABC, ale podstatná suma jeho práce zůstávala nedostupná.

Napravuje to až letos nakladatelství Albatros Media, které ve své divizi Plus vydalo rozměrnou, typograficky i edičně pečlivě připravenou publikaci Velká kniha komiksů Miloše Nováka. K jistému překvapení pamětníků v ní některé Novákovy komiksy nenajdou (včetně oněch Příběhů psaných střelným prachem, které byly autorovým vrcholným dílem – jak lze ostatně dobře posoudit právě v porovnání s komiksy uceleně publikovanými nyní). Patrně proto, že kdyby mělo jít o souborné vydání, rozsah by nabyl příliš velkých rozměrů; stejně jako cena, kterou se nakladatelství podařilo udržet na relativně rozumné výši 599 Kč.

I tak je ale soubor připravený komiksovým historikem Tomášem Prokůpkem mimořádně cenný, zejména v tom, jak ukazuje nejen tvůrčí vývoj Nováka samotného, ale obecný posun komiksové řeči v domácí tvorbě. Začíná to už u první autorovy rozsáhlejší práce. Novák nejprve publikoval množství jednostránkových humoristických komiksů (dnes bychom je asi označili za stripy), v roce 1940 však začala v Malém čtenáři vycházet komiksová adaptace Cooperova románu Lovec jelenů. Novák patřil k obdivovatelům a následovníkům Zdeňka Buriana, a tak pro komiks použil náročnou techniku kvaše, jaká se tou dobou používala převážně pro obálky a knižní ilustrace. Zpracovat takto dvanáct stran po osmi oknech musela být obdivuhodná dřina, ve výsledku možná až kontraproduktivní, protože drobnější detaily tato technika umožňuje přinejlepším omezeně. Však se pak už Novák soustředil hlavně na perokresbu. Nicméně Lovec jelenů zafungoval jako zjevná inspirace pro Gustava Kruma, který podobně velkoryse (a v podobném formátu komiksových oken bez bublin s komentářem pod obrázky) do komiksového média o čtvrtstoletí později slavně adaptoval Mayova Vinnetoua.

Novák pak zejména v průběhu šedesátých let i díky výletům do Jugoslávie, kde se mohl seznámit s tamními překlady italských dobrodružných komiksů, zdokonalil svou kresbu a vytvořil typicky komiksový, přitom však v českém prostředí jasně rozpoznatelný styl založený na robustních obrysech, sytém stínování, četných šrafurách a výrazných pohybových linkách. Jeho dobrodružné, detektivní a sci-fi komiksy díky tomu mají úžasnou dynamiku, a i když jsou vyprávěny spíše v jakýchsi (v té době obvyklých) přískocích než souvislejší komiksovou řečí, stále dokážou čtenáře vtáhnout do napínavého děje.

Často měl kreslíř také smůlu na scénáře: například scenárista trojice případů „bondovského“ inspektora Dorgese, které vycházely v letech 1969–70 ve Svobodném slově, se raději nepodepsal, a možná i proto se rozmáchl k bizarně krkolomným akčním scénám na hraně nechtěné parodie (za mnoho jiných zmiňme schopnost hrdinů osedlat si v zapálené stepi pštrosy nebo svézt se na žralokovi). Ale ať se v příběhu děje cokoliv a je to vyprávěno neobratně a naivně, Novákova kresba je stále stejně famózní, srovnatelná s tehdejší (či jen o málo starší) západoevropskou produkcí, od Forestovy Barbarelly k Holdawayově Modesty Blaise. Postupně od realistické linky stále více tíhne k expresi: v aktuální publikaci je to patrné na (těsně za sebou) zařazených barevných komiksech Z Čech až na konec světa (1971) a Věčný mechanik Josef Božek (1977). Zatímco v prvním případě vidíme precizní a spíše jemnější linku, která je sice silná v detailech a pozadí, ale občas působí poněkud staticky, pozdější komiksy jsou výrazně expresivní, barvy přesahují přes obrysy, anebo mají naopak bílé či světlejší skvrny, okna mění obdélníkový formát na všelijak deformovaný a celé to působí mnohem modernějším dojmem. Všechny Novákovy dobrodružné komiksy pak mají společné to, že téměř každé okno je místy až zahlceno postavami, kulisami a detaily, všechny působí komplexně a propracovaně, je na nich znát zručná, vykreslená ruka autora, který se nezdráhal přidat pár čar navíc.

V současnosti už je komiksová kresba zase o podstatný kus jinde, nicméně Miloš Novák by měl být za české tvůrce spolu s Kájou Saudkem učebnicovou povinností pro všechny adepty komiksového řemesla. Jeho „velká kniha“ k tomu poslouží skvěle.