V prosincovém čísle Hosta (10/2018) vyšel článek nazvaný Spořádaný voják Švejk na psy­chiat­rické klinice, v němž se Aleš Knapp zabývá nedávnými překlady Švejka do němčiny, španělštiny a francouzštiny. Neznalost němčiny a španělštiny mi brání odhadnout, do jaké míry jsou Knappovy úvahy pertinentní, co se těchto dvou překladů týče. Způsob, jakým nahlíží na překlad do fran­couzštiny, ve mně však vzbuzuje nedůvěru k jeho kritické práci obecně.
Autor francouzského překladu Benoît Meunier se mnou v minulosti konzultoval některá problematická místa v textu. Ucelený překlad jsem nečetl – knihu jsem toliko prolistoval –, a nejsem tudíž kompetentní posoudit globálně jeho kvality a nekvality. Naopak se cítím oprávněn vyjádřit se k francouzštinářským argumentům Aleše Knappa.
Název článku odkazuje na francouzský titul Haškovy knihy Les Aventures du brave soldat Švejk: podle Knappa jde o „neodpovídající titul“, který by se zpětně do češtiny překládal Dobrodružství řádného/spořádaného vojáka Švejka.
Knappův výklad je absurdní.
Brave ve smyslu dobrý existuje ve francouzštině přinejmenším od šestnáctého století a oproti tomu, co říká Knapp, jde o nejbližší, nejzjevnější synonymum jím doporučovaného bon. Ale jsou-li brave a bon synonyma, použití adjektiva bon by v daném případě bylo matoucí a zavádějící. Matoucí, protože by do titulu knihy vneslo infantilní, kvazi pohádkový nádech; místo s Haškem bychom měli co do činění s Andersenem. Zavádějící s ohledem na přenesený význam úsloví être un bon soldat – být poslušný, nezpěčovat se hierarchii.
Meunierova volba tedy nejenže není neadekvátní – je jediná možná.
Knappova námitka je o to podivnější, že dává-li ve svém textu systematicky přednost prvnímu francouzskému překladu z dílny Jindřicha Hořejšího (který dle Knappa překládá ve všech sporných případech „správně“), opomíjí nás informovat o tom, že i Hořejší volil adjektivum brave.

„Oblíbená slova hostinského Palivce jsou, jak známo, prdel a hovno. Hořejší [je překládá] správně cul a merde. Benoît Meunier [...] foutre (jebat) a putain (kurva).“
Pouštíme-li se do srovnání dvou překladů, které od sebe dělí bezmála devadesát let, je namístě vzít v potaz, jakým vývojem prošlo to které slovo. Cul má už dobrých dvacet let jednoznačně sexuální konotaci, kterou za časů Jindřicha Hořejšího nemělo. Z tohoto důvodu je dnes nepoužitelný i můj někdejší překlad Holanových veršů, na který jsem byl ve své době náramně pyšný, Être n’est pas aisé... Il n’y a que le cul qui soit à l’aise; dnešní čtenář by četl Být není pohodlné... V pohodě je jenom sex. A z téhož důvodu je dnes cul nepoužitelné v ústech hostinského Palivce – pokud jej nemíníme prezentovat francouzskému čtenáři jako sexuálního maniaka.
(Čistě na okraj: metodu „správnosti“ dle Aleše Knappa by nebylo nezajímavé uplatnit v příštím francouzském vydání Babičky Boženy Němcové, ve kterém by pes správně mrdal ocasem a babička správně šukala.)
Foutre prodělalo vývoj přesně opačný: původní sexuální náboj se ze slova vytratil a už nějakou dobu je toliko zakletím na způsob českého „doprdele“; je možné je použít i ve významu přitakávajícího „jasně, přesně tak“.
Podotýkám, že osobně bych pravděpodobně volil jiné řešení, avšak cul řešením zcela jistě není.
Ani putain už neodkazuje prvořadě na kurvu (vytlačila ji ráznější a znělejší pute). Putain je dnes vůbec nejrozšířenější francouzská kletba – zatímco kdysi všudypřítomné merde zvolna ustupuje.

Podobně pošetilé je i Knappovo tvrzení, že Švejk „není ‚lidový‘ román, ale naopak román pro vzdělance“, které mu slouží za odrazový můstek ke kritice Meunierových fonetických transkripcí (il y a > y’a; peut-être > p’têt; monsieur > m’sieur; oui > ouais). Jak jsem poznamenal zkraje, překlad jsem zevrubněji nečetl a nemohu tudíž posoudit „přesycenost“ dotyčnými výrazy, o níž mluví Aleš Knapp. Přinejmenším m’sieur a ouais mi však ve Švejkových ústech znějí přirozeně. Koneckonců i český Švejk dí nevzdělanecky voba a prej.

V následujícím odstavci se Aleš Knapp pozastavuje nad překladem Haškových špinavců (řeč je o Němcích) výrazem engeance. V kontextu „románu pro vzdělance“ a Meunierovy údajné „snahy degradovat Švejka na roveň nevzdělaných lidiček“ vyznívá kritika paradoxně – neboť zde Meunier Švejka naopak intelektualizuje, slovo je stylisticky výš než Haškovi špinavci i Hořejšího salauds. Knapp si zjevně není této nesrovnalosti vědom a ohledně engeance vyrukuje s pozoruhodnou úvahou: „V nové francouzské verzi je charakteristika Němců zmírněna do eufemismu povýtce cenzorského: Němci jsou tu ‚engeance‘, tedy pouze ‚čeládka‘ či ‚havěť‘.“

Odpusťme si nevlídnou otázku, co vede Knappa k tomu, že z variant, které nabízejí české překladové slovníky pro slovo engeance, vybírá dvě nejnevinnější – čeládka a havěť – a ignoruje ostatní – chamraď, verbež, sebranka. Dost možná, že Aleš Knapp důvěřuje své francouzštině natolik, že nepovažuje za nutné otevřít slovník. Leč v tom případě jej neznalost běžné francouzské definice výrazu engeance – „opovrženíhodní n. nenáviděníhodní lidé“ – usvědčuje s konečnou platností z nezpůsobilosti vyjadřovat se k překladům do francouzštiny.

Benoît Meunier je spolupřekladatelem dvou mých českých knih. Případů, kdy jsem v našem společném překladu zvolil nakonec jiné řešení, než navrhoval Meunier, jsou celé desítky. Ve čtyřsetstránkovém překladu Švejka bych bezpochyby narazil na místa, která bych považoval za sporná a o kterých bychom mohli diskutovat celé hodiny, přít se o únosnou míru jazykové aktualizace (osobně jsem zastáncem uchování jisté dávky patiny), posuzovat vhodnost toho kterého překladatelského řešení. Jak kupříkladu naložit ve francouzštině s větou Poslušně hlásím? Benoît Meunier váhal celé týdny mezi čtyřmi různými variantami; nakonec byl nucen zvolit jednu z nich; já bych volil jinou.
Do jisté míry mohu sdílet Knappovu podrážděnost nad způsobem, jakým Meunier opakovaně kritizoval překlad Jindřicha Hořejšího. Trochu více pokory vůči předchůdcům by neškodilo, tím spíše, že Hořejšího překlad je v dobovém kontextu nepochybně solidní.
Jedno je však jisté. Zlé jest v karty hráti a trumfy neznati: Knappovy školácké francouzštinářské boty ho sotva opravňují ke kritice jiných.

Tolik k čistě překladatelské problematice. Avšak Knappův rozbor – lze-li seriózně mluvit o rozboru – má ještě jeden nikoli nezajímavý rozměr: zaznívá z něho bezděčná frankofobie, typická pro nemalou část české společnosti. V Knappově textu se tak dočteme, viz výše, o Meunierově „snaze degradovat Švejka“. Čtenář si nevyhnutelně položí otázku, co může vést překladatele ke „snaze“ degradovat románovou postavu? Odpověď je nabíledni: arogance vlastní Francouzům, kterým se příčí myšlenka, že jde ve skutečnosti o román pro vzdělance, a degradují, co můžou.
Frankofobní nota je ostatně přítomna hned v úvodním odstavci, který s překladem Švejka nijak nesouvisí, ale umožňuje Aleši Knappovi dát najevo, jak velice je obeznámen s francouzskou kulturní scénou. Řeč je v něm o šéfredaktorovi jisté francouzské literární revue, kterého podle Knappa „vyhodili“ z redakce poté, co kritizoval prezidenta Macrona. Tvrzení je to nepravdivé (dotyčný odešel z vlastní iniciativy), ale byla by škoda promarnit příležitost poučit českého čtenáře o tom, že kritika prezidenta znamená ve Francii vyhazov. Sám Macron se pak u Knappa stává prezidentem „proněmeckým“; ve skutečnosti je Macronův postoj proevropský, a Němcům má naopak za zlý nedostatek evropanství. Jenomže poukázat na tuto skutečnost by neladilo s Knappovými konspiračními teoriemi. Neboť konspirace vládnou světem a svět má pod pařátem německá orlice. Kupříkladu fakt, že první španělský překlad Švejka byl pořízen z němčiny, měl podle Aleše Knappa za účel „nakukat hispanofonním čtenářům v Evropě i Latinské Americe, že autorem [...] je německý spisovatel“. Knapp hovoří i o původním „cenzorském“ překladu do němčiny, ze kterého se vytratila protiněmecká replika – informace, již vyčetl ze studie Antonína Brouska jr. (kterého si plete s Antonínem Brouskem básníkem). Naštěstí je ve Španělsku i Německu dnes zajištěna náprava díky novým překladům. Jak jsou na tom francouzští čtenáři? První stopu nám poskytne mezititulek „Německá cenzura ve Francii“.
Aleš Knapp odhalil konspiraci, o které dosud nikdo neměl tušení, konspiraci o to ďábelštější, že trvá od roku 1932. Překlad Jindřicha Hořejšího (tedy překlad „správný“ a necenzurovaný) totiž nakladatelství Gallimard vydává po celou dobu „v kdovíkolika reedicích s pitomým obrázkem na obálce, aby si knihu nikdo nekoupil“. Není to jasné? Věc je přitom prostá: Francouzi sice z čirého alibismu vydávají Švejka v kdovíkolika reedicích, ale zároveň jde o to se ujistit, aby si Hořejšího správný a necenzurovaný překlad nikdo nekoupil; proto na obálku umístili ilustraci Josefa Lady; ta má za účel odradit případné zájemce. Tak to probíhalo rovných osmdesát let, od prvního vydání z roku 1932 (v roce 1932 vládly mezi Francouzi a Němci nebývale vřelé vztahy a Francouzi dělali vše pro to, aby se nedotkli citlivé německé duše) až do poslední reedice v roce 2012 (v roce 2012 je Francie v rukou proněmeckého prezidenta a nakladatelství Gallimard pod kontrolou ministerstva vnitra). „Pak se nečekaně objevuje překlad nový, zacházející se Švejkem v tomtéž cenzorském duchu jako jeho první překladatelka do němčiny.“ Věta je agramatická, ale sdělení jasné: poté, co Francouzi po desetiletí pomocí Ladovy ilustrace cenzurovali necenzurovaný překlad Jindřicha Ho­řej­šího, změnili strategii a napříště budou vydávat překlad cenzurovaný, který tím pádem nebude třeba cenzurovat. K této špinavé, avšak typicky francouzské hře se propůjčil „novopečený pře­kladatel“ Benoît Meunier. Dokladem jeho cenzorského ducha je právě ona pasáž, v níž špinavce překládá pouhým engeance. Co jej k tomu vede? Kolaborantská duše Francouzů – nepopudit si Němce!
Tím však Meunierova zbabělost není vyčerpána. Jak se dočteme v textu o něco dále, Meunier si nehodlá rozházet ani „justici“. Aleš Knapp neupřesňuje, zda má na mysli německý, nebo francouzský soudní aparát. Důkaz Meunierovy překladatelské bázlivosti se každopádně skrývá v pasáži, v níž zrádně použil obratu lékařská komise, zatímco „správně“ má být soudní lékaři. Co jej k tomu vedlo? Obava, „abychom si nedejbože neznepřátelili justici“!
Zkrátka a dobře, Francouzům není co věřit: přes den přemýšlejí o tom, jak nepopudit Němce, a večer před spaním si kladou otázku, zda si nedejbože neznepřátelili justici.

Knappova nesmyslná kritika nastoluje problém, který dalece přesahuje jeho nesmyslný článek: jak velesnadné je publikovat v českém tisku nesmysly. Benoît Meunier, když si Knappův text přečetl, poslal dopis šéfredaktorovi Hosta Miroslavu Balaštíkovi. Ten vyjádřil politování, připojil omluvu a nabídl Meunierovi prostor v příštím čísle. To vše je v pořádku. Zároveň Miroslav Balaštík upřesnil, že Host nemá možnost nechávat došlé příspěvky lektorovat. To ovšem vede k otázce, do jaké míry je nám důvěřovat periodikům, ve kterých je možné publikovat cokoli, aniž by se k tomu kdokoli vyjádřil – ať už externista, nebo člen redakce. Osobně mám za to, že redakci mělo varovat už Knappovo konspirační delirium, k čemuž nebylo zapotřebí francouzštináře. Pak by měla redakce dvojí volbu: buď přece jen požádat o lektorský posudek, či přinejmenším Knappův text předem poslat Meunierovi, aby se mohl k věci vyjádřit v témže čísle. Možnost třetí a zajisté nejrozumnější: Knappův příspěvek netisknout.