Opakovaně jsem dostával otázku, zda může být Švejk v roce 2018 pro francouzského čtenáře, a obecně pro čtenáře na celém světě, ještě zajímavý. Má vůbec Hašek co říct našim současníkům? Abychom mohli s jistotou odpovědět, myslím, že stačí si Haška znovu – anebo poprvé – přečíst: nejen čtyři svazky Osudů dobrého vojáka Švejka, ale i jeho povídky, aspoň ty z obsažnějších sbírek.¹

Ano, dobrý voják Švejk už dávno patří ke klasikům světové literatury: není snad ani třeba připomínat, že je pravidelně znovu překládán a vydáván v desítkách jazykových verzí a že během posledních desetiletí vznikly výborné překlady ve velkých evropských jazycích. ² Neodpustím si zmínit své první setkání s tou dobráckou postavou: na gymnáziu někdy v 90. letech, ještě než jsem objevil Prahu a českou literaturu, jsem si všiml, jak se spolužáci, co chodili na zaměření L, tedy literární, chechtají nad románem, který objevili dřív než já… Očividně se k němu dostali přes Brechta a jeho divadelní parafrázi Švejk ve druhé světové válce (Schweyk im Zweiten Weltkrieg). Ale teď vážně: kapesní vydání se ve Francii po celá desetiletí každoročně prodává ve velkých objemech (jde o stovky, ba tisíce výtisků) a to je nejjasnější důkaz toho, že se Švejk čte; navíc se zdá, že v německojazyčném či italském prostředí jsou prodeje ještě vyšší.

Za vším tím úspěchem je především postava Švejka a jeho zásadní nejednoznačnost, která románu dodává velkou část jeho hodnoty a podílí se na jeho dopadu: stejně jako u Dostojevského se nabízejí různé úhly pohledu, různé interpretace; Švejk není ani trouba, ani podvodník, je něco mezi, chvíli spíš jedno a chvíli zas skoro to druhé; a tato směs, zcela vyvážené jin a jang, z něj dělá postavu univerzálního dosahu. Jistě, na rozdíl od charakterů, které najdeme u Dostojevského, Švejk nemá žádnou psychologii: jako by byl prázdný, s panenskou minulostí, bez paměti, zkušeností či traumatických zážitků; víme o něm sotva to, kde bydlí, co dělá a že ho kvůli „kretenismu“ neodvedli. Postavu Švejka, a ostatně i všechny další figury v románu, tvoří především jazyk; v každé situaci jedná jako „škodolibé zrcadlo“: z těch druhých odráží cosi, vlastně ani přesně nevíme co, a tento pokřivený odraz (odvoláváme se zde na pasáž na konci prvního dílu, kde se Švejk pozoruje v křivém zrcadle) dokáže vyvolat směšné situace, které zároveň poukazují na aburdnost, hloupost, zlovolnost, tedy vlastnosti velice lidské. Právě jazyk vystihující každou jednotlivou postavu je zároveň jednou z největších výzev pro každého překladatele (k tomu se ještě vrátím).

Švejk tedy jedná vždy v podstatě opačně, než by se od něj čekalo: místo aby sebevrahovi jeho čin rozmlouval, ještě ho popichuje a nabízí mu vlastní opasek, tím však zároveň odhalí jeho pokrytectví. Švejk působí jako zkrat, dovede věci ukázat v jejich pravém světle. Je zrnkem v písku existence, který se zažírá do soukolí rakousko-uherské úřednické mašinerie, armády, první světové války, ale i dobrých mravů a morálky jak v armádě, tak i v řadách měšťanstva: je buřič, i když víceméně proti své vůli. Stojí-li Švejk, po vzoru Kafkova Josefa K., proti všemocné úředničině a zákonům (oněm nechvalně známým „paragrafům“), o to přísnějším, že už mají na kahánku, stojí-li proti moci ve všech jejích podobách, tím spíš, že je Čech uprostřed již velmi vratkého politického systému rakousko-uherské monarchie, zachraňuje ho jeho jedinečnost a to, jak spolehlivě umí vyvolat všeobecné veselí, humorem stejně černým jako bílým vděčně rozesmívá celý svět.

Švejk má blízko k různým literárním archetypům: podobně prochází literaturou střední i severní Evropy šprýmař Enšpígl nebo prosťáček hloupý Honza z českých pohádek a jeho ruský brach Ivan Durak, jenž není až tak naivní, jak to jeho jméno naznačuje, protože na konci příběhu svede slíznout smetanu. Napadnout nás může i dobrák Sancho Panza; s otcem Ubu má Švejk společné nemorální chování, je to zdánlivý blb a hlavně koná zcela nevypočitatelně, ovšem oproti otci Ubu Švejk není zlý; s Dostojevského Idiotem se mohou podělit o nedůvtipnost a dobrosrdečnost, Švejk ale navíc nejenže neřeší morálku, ale ještě ho to těší.

Švejk je nám zkrátka blízký a tak to zůstane, dokud bude člověk člověkem: promlouvá k nám o absurditě násilí, války a zákonů, o lidské hlouposti a zlu a také o pokrytectví v mezilidských vztazích, o nenasytnosti, hamižnosti, poseroutkovství… Humor v tomto románu je především zcela univerzální situační humor; v konkrétních případech se jedná o humor vyplývající z kontextu a odkazující na společenské jevy vlastní rakousko-uherskému mocnářství (aluze na dobové písně, osobnosti, oděvy atp.).

*

Shodneme-li se na tom, že Švejk se ještě stále čte a že je záhodno jej číst, zbývá tedy otázka, proč ho nově překládat do francouzštiny. Vraťme se k pramenům: jak vysvětluje Antoine Marès v jednom z článků věnovaných ohlasům Haška ve Francii,³ Švejk (tehdy „Chvéïk“) byl ve Francii poprvé představen na jaře roku 1931 na stránkách deníku L’Humanité, kde vycházely na pokračování úryvky z románu (padesát čtyři kapitol). Překlad vypracoval Jindřich Hořejší (pro danou příležitost si pofrancouzštil jméno na „Henri Hořejší“); v následujícím roce (1932) pak román vyšel v nakladatelství Gallimard pod názvem Le brave soldat Chvéïk a v této podobě byl v kapesní řadě Folio dostupný (v nespočtu reedic) až do roku 2018. Další díly byly přeloženy později, v šedesátých letech, a výrazně jinak, ujala se jich překladatelka Claudia Ancelot: první svazek, s názvem Nouvelles Aventures du brave soldat Chvéïk (tj. díl II.), byl zařazen opět do řady Folio, další, totiž Dernières aventures du brave soldat Chvéïk (tj. díly III. et IV.) do řady L’Imaginaire.

Jak vidno, svazky nemají stejnou podobu, liší se i přístupem k překladu; dokonce i název, původně společný pro všechny čtyři díly, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, se ve Francii změnil, a to natolik, že někteří čtenáři zřejmě ani netuší, že na první díl navazuje něco dalšího (dokladem mohou být čtenářské ohlasy, z nichž vyplývá, že dotyční považují konec prvního dílu za závěr celého díla). K těmto problémům ediční povahy je třeba připočíst ještě překlad Jindřicha Hořejšího. Nelze mu sice upřít jistý šarm, přinejmenším jeho sympatickou „neučesanost“, jinak ale vykazuje určité množství dnes těžko přehlédnutelných nedostatků:

– dopisování či naopak krácení textu: například hned první věta románu, ono slavné „Tak nám zabili Ferdinanda“, zkrátka a jednoduše chybí; dále stačí srovnat věty „Vojáci se vždy hádali a luštili ten rébus“ vs „Les opinions, à son propos, des soldats exposés à contempler ce chef-d’œuvre tout le long d’une messe, étaient partagés et s’égaraient dans les suppositions les plus fantaisistes“ anebo naopak: „Tu noc před posledním pomazáním oba však zemřeli, a když se dostavil ráno polní kurát se Švejkem, leželi s obličejem zčernalým pod prostěradlem jako všichni, kteří zemrou zadušením“ vs „Mais ils moururent la nuit qui précéda l’arrivée du feldkurat“;

– lexikum, které dnes působí nechtěně směšně („batterie“ namísto „bagarre“, „pive“ namísto „vin“, „pays“ namísto „compatriote“ atp.), výrazy z vojenského slangu dnes již matoucí („mine“ pro „galerie de sape“, „médecin-légiste“ namísto „experts médical“, „paralysie“ namísto „neurosyphilis“ ad.). Aby však nedošlo k omylu: nový překlad není potřeba proto, že by lexikum zastaralo, i v dobové slovní zásobě lze přece najít výrazy pro dnešního čtenáře srozumitelné;

– místy nesprávná syntax, chybné užívání předložkových vazeb atp.;

– nekoherence zvolené stylové roviny (v rámci jedné repliky tak Švejk sice mluví vojenským slangem, zároveň však užívá gramatických jevů vlastních čistě knižnímu jazyku, jako je inverze podmětu ad.);

– v souladu s dobovou překladovou normou užívání pofrancouzštěných toponym a patronym: „Ceské Boudeïovice“ namísto „České Budějovice“, „le capitaine Chnable“ namísto „Šnábl“, „la Veltava“ pro „Vltavu“ a podobně i „Chvéïk“ namísto „Švejk“;

– vojenské hodnosti uváděné v němčině v pásmu vypravěče a ve francouzštině v dialozích, přičemž Hašek postupoval v textu opačně.

Hořejšího verzi překladu přesto nelze shodit ze stolu a prohlásit ji za špatnou: je pouze poplatná své době. Volnější přístup k překládanému textu byl ve třicátých letech minulého století běžný, dnes je mnohem silnější tendence k zachování specifičnosti autorského stylu i kulturní zakotvenosti textu. Z těchto rozmanitých důvodů tedy ti frankofonní čtenáři, kteří mohli překlad románu srovnat s originálem, dobře věděli, že by bylo záhodno první díl přeložit znovu. Naopak převodu dalších dílů (vzniklých až později: v 60., resp. 80. letech je pořídila C. Ancelot) toho lze vyčíst pouze málo. Proto jsem nakladatelství Gallimard navrhl, že se o překlad pokusím, a nabídl jsem rovnou několik ukázkových kapitol: byla to pro mě výzva spojená se zábavnou, strhující prací.

*

Přeložit Osudy dobrého vojáka Švejka totiž znamená potýkat se s určitým množstvím obtížných záležitostí, jejichž řešení nejsou jednoznačná. A začíná to už u výběru zdrojového textu: rozdíly mezi jednotlivými českými vydáními jsou velké – různě zastaralý pravopis, způsob zápisu německých výrazů a výrazů přejatých do češtiny z němčiny, změny v interpunkci, různé varianty slov i celých vět, přidaná a naopak vyškrtaná slova atd. Hašek zemřel v roce 1923 a stačil přehlédnout pouze první vydání knihy (Sauer a Čermák, 1921–1922), následující editoři a redaktoři (v češtině je k dispozici asi padesát různých vydání) cítili potřebu text upravovat, ať už šlo o opravy vedoucí k potlačení hovorových prvků a vulgarismů, nebo o změny rázu ideologického či přesněji politického, kdy byly některé informace odstraněny či naopak přidány. Je třeba zmínit, že česká pravopisná norma se za poslední století výrazně proměnila a že první vydání, a stejně i samotný rukopis díla, obsahují jisté chyby a nepřesnosti. Po domluvě s Ústavem pro českou literaturu jsem nakonec sáhl po referenčním vydání editorky Jarmily Víškové (Odeon, Praha, 1968). Víšková vychází z prvního vydání textu, opravuje ho podle rukopisu a přizpůsobuje soudobé normě spisovné češtiny.

Další záležitostí bylo samo jméno hlavní postavy. „Dobrý voják“ byl v mnoha jazycích dlouho všelijak přepisován, přizpůsobovala se jeho výslovnost: v němčině se z něho stal „Schwejk“, ve francouzštině „Chvéïk“, v italštině „Sc’vèik“… Já se už na začátku rozhodl psát podle českého úzu všechna místní i osobní jména, jež příběhem procházejí (Budějovice, Lukáš atp.), a proto jsem posléze došel k tomu, že v zájmu soudržnosti textu nemohu ponechat pofrancouzštělou variantu protagonistova jména a musím ji psát stejně jako česky, „Švejk“. Pro původní zápis jména hrály ještě další důvody: stejně postupovali překladatelé ve třech velkých evropských jazycích, jež jsem připomněl už výše, totiž němčině, italštině a španělštině; tento nový překlad také vzniká v době, kdy se obecně všichni překladatelé přiklánějí k „věrnosti“ a snaží se ctít zvláštnosti jiné kultury. Abych se vyhnul tomu, že někteří naši čtenáři budou číst jeho jméno „Svežk“, na radu nakladatele jsem do knihy zařadil malý návod k výslovnosti českých hlásek; tuto volbu nakonec podpoří jistě i to, že postava Švejka je dnes všeobecně známá. Na druhé straně nejsilnější argument pro zachování původní pofrancouzštělé podoby jména byla tradice: nezapomeňme, že Francouzi se doposud nevzdali například svého přepisu jména Don Quijote (je pro ně stále Don Quichotte).

Jak jsem uvedl výše, v celém románu jsou promluvy postav charakterizovány širokou paletou rovin, které jsou ale pozoruhodně koherentní: Švejk a paní Müllerová tíhnou k mluvě hovorové a lidové, Palivec je vulgárnější, Lukáš se vyjadřuje spisovněji, vypravěč knižně. Některé postavy, jako je Švejk nebo paní Müllerová, však Hašek vyzbrojuje hojností autentických obratů vypůjčených z obecné čestiny. Tím, že je zaznamenává v psané podobě, a často po svém, a že je doplňuje hovorovými, slangovými, ba i vulgárními výrazy, dodává výjevům důvěrnou, uvolněnou, lidovou povahu, i když sociální původ postav až tolik neupřesňuje. Je to jeden z nejvypracovanějších rysů románu, ale také nejpodvratnějších: Hašek tak dělá dlouhý nos na uhlazené chování a dobré mravy, jak sám uvádí k doslovu k prvnímu dílu.

Nebylo by správné volit pro vystižení těchto zvláštností mluvy určitý dialekt, považoval jsem za nutné zachovat gradaci stylových rovin především využitím víceméně zažitého zápisu mluvené francouzštiny („v’là“, „p’têt“, „y’a“, „z’ont“ atp.), protože do jisté míry vyjadřuje totéž: naznačuje určitý tón nebo sociální rámec a mimochodem ho najdeme i v románech francouzských autorů dané doby (Céline, Dorgelès, Barbusse ad.). Kromě toho je nápadné, že postavy působí výrazně živě, někdy až teatrálně: jedna z největších výzev překladu proto byla pokusit se najít tu správnou polohu jejich promluv, aby zněly věrohodně, aby k postavám „sedly“ stejně jako v originále. Švejk je tedy pitvořící se posměváček, Katz je spíš bodrý, Lukáš musí být uhlazený atp.

K obtížným prvkům patřilo i to, že se Hašek – ovšem jen na několika málo místech – dopouští lehkých prohřešků proti výstavbě románu, a to zejména když napodobuje mluvený jazyk: některé věty přímé řeči nejsou z hlediska zápisu zcela správně (autor volně přechází od podmětu v singuláru do plurálu a podobně například přepíná mezi časovými rovinami). Na takových místech jsem gramatické jevy opravil s vědomím toho, že jinde tento rys mluveného projevu bohatě kompenzuji užitím jiných prvků mluveného jazyka, zejména z lexikální roviny. Celkově jsem se však samozřejmě snažil Haškův styl věrně převést, zachovat větnou stavbu textu a autorovy osobité stylové figury.

Po lexikální stránce text překypuje slangovými výrazy více či méně spjatými s dobou a s vojenským kontextem, přičemž jen určitá část tohoto výraziva zastarala. Usiloval jsem o to, abych našel příslušné termíny, dbal jsem zároveň na to, aby to byla slova fungující v jazyce už před první světovou válkou nebo během ní, abych se nedopustil jakýchkoli anachronismů. Také jsem měl na srdci to, aby jak použitý slang, tak hovorový jazyk byl i dnes funkční, aby nešlo o zapouzdřený, dnes neprůhledný pozůstatek někdejší epochy.

S tím je spojená i problematika germanismů. V roce 1921 byly v českém prostředí německé výrazy a věty, jichž je text plný, samosebou srozumitelné většině čtenářů; je pochopitelné, že dnes už to tak není. Germanismy jsem ovšem v textu zachoval, nabízím pouze jejich překlad v poznámkách pod čarou. Směs češtiny a němčiny tím však nekončí, propletenost obou jazyků svědčí o kulturní situaci v českých zemích na počátku minulého století: román obsahuje i mnoho počeštěných německých výrazů a vedle toho slova česká, jež jsou přímými výpůjčkami z němčiny. Tam, kde se mi zdálo, že německé „zabarvení“ převažuje, použil jsem slovo z němčiny (třeba v případě nadávky „Himmeldonnerwetter“, jež se do češtiny přepisuje „himldonrvetr“); jinde překládám do francouzštiny.

Po domluvě s nakladatelstvím jsem se rozhodl doprovodit toto nové vydání prvního dílu Švejka proslulými ilustracemi Josefa Lady, jež už od dvacátých let najdeme skoro ve všech českých vydáních i v četných vydáních zahraničních. I tato volba může být sporná: nezastírám, že ilustrace ovlivňují interpretaci románu, dávají postavám jednoznačnou tvář i styl a tím mohou jejich vnímání zúžit. Pravda, v prvním vydání z let 1921–1922 zařazeny nebyly a Hašek se za života dočkal pouze první Ladovy kresby na obálku knihy. Mně se ale zdálo, že tyto ilustrace jsou nejen cenné z hlediska grafického a také satirického, že navíc dílu spíše slouží, než by mu škodily, a že se za to téměř celé století k románu natolik přimkly, že už dnes jsou jeho nedílnou součástí.

Francouzské překlady Švejka (letopočet prvního vydání):

Jaroslav Hašek, Les Aventures du brave soldat Chvéïk, přel. Jindřich Hořejší, Gallimard, 1932
Jaroslav Hašek, Nouvelles Aventures du brave soldat Chvéïk, přel. Claudia Ancelot, Gallimard, 1967
Jaroslav Hašek, Dernières Aventures du brave soldat Chvéïk, přel. Claudia Ancelot, Gallimard, 1980
Jaroslav Hašek, Les Aventures du brave soldat Švejk. Livre I : À l'arrière, přel. Benoit Meunier, Gallimard, 2018.
 

1. A zejména soubory Dobrý voják Švejk před válkou (1912), Trampoty pana Tenkráta (1912) atp., které často vycházejí v reedici. ^zpět
2. Die Abenteuer des guten Soldaten Švejk im Weltkrieg, přel. A. Brousek, Reclam, Stuttgart, 2014 ; Le vicende del bravo soldato Svejk, přel. G. Dierna, Einaudi, Torino, 2010; Las aventuras del buen soldado Svejk, přel. M. Zgustova, Galaxia Gutenberg, Barcelona, 2008 atd. ^zpět
3. La réception de Hašek / Chvéïk en France (Revue des études slaves, 1986). ^zpět