Komiksový kreslíř Tom Gauld (nar. 1976) pochází ze severoskotského Aberdeenu a s jeho vynalézavými stripy se musel setkat každý, kdo strávil alespoň pár hodin na sociálních sítích. Gauld je totiž velmi liberální, co se sdílení vlastního díla týče, a výtvory umisťuje na svůj blog, odkud se rychle šíří dále do světa. I v případě, že zrovna neodebíráte The Guardian ani The New York Times, jste tak mohli na jeho komiksovou tvorbu narazit ještě předtím, než se vám do ruky dostane jeho půvabná sbírka Pečeme s Kafkou (Baking with Kafka, 2017).

Dětská hravost Gauldovy kresby připomene argentinského komiksového tvůrce Ricarda Linierse, jehož knihy Macanudo už dlouho vydává v českém překladu Markéty Pilátové nakladatelství Meander. S Liniersem má Gauld společnou také zálibu v popkulturních tématech a literárních odkazech. Gauldův humor je však o něco vytříbenější a v jeho díle zaznamenáme soustavnější snahu o společenský přesah. Často si utahuje ze společnosti rozdělené nenávistnými příkopy, bere si na mušku fake news i populismus. A velice rád si rýpne také do mileniálních smoothíček, influencerů i grammar nazis či všudypřítomných marketingových zaklínadel.

Jízlivost je ale Gauldovi cizí. Ve stripech věnovaných literatuře opakovaně zaznívá, že tlusté romány trpělivě čekají s otevřenou náručí na všechny. Nerozzlobí se na vás, ani když si o nich zrovna čtete zjednodušené výcucy na Wikipedii nebo si místo četby pustíte filmovou adaptaci. Opakovaně také využívá sci-fi tematiku a motiv stroje času. Možná proto tak rád do současné doby přenáší literární klasiky. Slovutný britský romanopisec Charles Dickens v Gauldově aktualizaci prostě jen dál píše a moderní vymoženosti ho nezajímají. Pobaví i feministický James Bond, dialog z historického románu oživený smajlíky či seznam alergenů Alenky z říše divů. Knihomolové se nejspíš najdou v obrazu přeplněné domácí knihovničky s nikdy nečtenými knihami (rozdělenými do kategorií jako „Tvrdím, že jsem četl“, „Jen na ukazování“ nebo „Kéž bych nečetl“) či kufru naditého čtením na dovolenou tak, že už v něm nezbývá místo na nic jiného. Nechybí ani zábavné seznamy všeho možného (třeba bizarních propagačních knižních samolepek či dystopických dopravních značek) nebo potrhlé kvízy – třeba na téma, jak se překládají knihy. Co myslíte, osmózou, nebo černou magií?

Ať už jsou v tom čáry nebo dřina, stripy Toma Gaulda pro nakladatelství Plus výborně přeložila Michala Marková a poradila si přitom s nejedním nelehkým úkolem. Do češtiny se jí podařilo převést dokonce i vtip založený na shakespearovské angličtině. Jejích vynalézavých řešení si všimla i porota komiksových cen Muriel a ocenila ji za nejlepší překlad.

Jediné závažnější „ale“ knihy Pečeme s Kafkou tvoří skutečnost, že některé narážky a vtípky jsou specificky anglosaské a v českém prostředí tak dobře nezarezonují. Zvědavý čtenář si nicméně může neznámá jména a názvy, které se stripy mihnou, dohledat – ať už třeba Paní Myšičkovou Beatrix Potterové, nebo dílo sci-fi autora J. G. Ballarda.

Pokud jste spisovatel, překladatel, pracujete v nakladatelství nebo se považujete za knihomola a baví vás distingovaný humor, tuhle knížku plnou vynalézavých stripů byste si jednoznačně měli pořídit do sbírky své pantagruelské knihovny. Snad se vám vejde do sekce „Chci přečíst“ a neskončí v „Jen na ukazování“.