Francouzská spisovatelka Valérie Manteau se ve svém druhém románu Le Sillon – oceněném významnou cenou Renaudot – vrací do Istanbulu, který si před několika lety oblíbila. Tuto knihu zasvětila příběhu Hranta Dinka, tureckého novináře arménského původu, jehož v roce 2007 zastřelil turecký nacionalista. Jeho hlas se v díle prolíná s hlasy současných bojovníků za svobodu a lidská práva.

Název knihy Le Sillon (česky brázda) odkazuje na turecko-arménský magazín Agos, který Hrant Dink vydával. V částečně autobiografickém vyprávění se spisovatelka se čtenářem dělí o své četné zkušenosti cizinky v turecké metropoli. Přes popis svého setkávání s místní intelektuální scénou se pomalu dostává k rozplétání událostí kolem Dinka. Sleduje reakce, jež jeho smrt vyvolala, snaží se podchytit touhu po demokracii i těžké snahy o její dosažení v současné turecké společnosti. Občanské hnutí vyvolané atentátem na Dinka srovnává s masakrem v pařížské redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo a upozorňuje na paradox, že to, co se děje v Turecku, Francouze (potažmo Evropany) zajímá jen málo.

Vypravěčka si postupně razí městem „svou brázdu“, seznamuje čtenáře s prodavači kávy a dalšími lidmi, které ve městě potkává, mimo jiné představí i svého tureckého milence. Sugestivní popis bloumání po městě se odráží i ve stylu knihy. Román na pomezí fikce a skutečnosti se místy přelévá v odbornou esej na téma současné turecké společnosti: Manteau hodně cituje stíhané novináře, sociology, politiky a další bojovníky za demokratické a multikulturní Turecko, jako jsou Pinar Selek, Aslı Erdoğan, Selahattin Demirtas. Pro čtenáře neznalého tureckých reálií tak text může být poměrně obtížný. Jako by autorka chtěla upotřebit každou informaci, kterou se od svých respondentů dozvěděla, což je sice úctyhodné, ale ne vždy nosné. Tato směs názorů, úvah, graficky nevyznačených dialogů a nejasně odlišených partů jednotlivých postav na druhou stranu vytváří dojem, že nasloucháme hlasům města, které zastupují kolektivní historii a kolektivní vědomí. Milostná linka příběhu je o poznání slabší, slouží spíš jako paralela ke vztahu k Turecku – od počáteční bezstarostnosti k represi, strachu a beznaději.

Manteau se knihou snaží upozornit na to, že i v této beznaději stále existují lidé, kteří bojují za práva menšin a za svobodu vyjadřování. Vyzdvihuje diverzitu země, a snaží se tak postavit proti karikaturnímu obrazu Turecka, který podle ní jako Evropané máme. Připomíná dosud živé téma uznání arménské genocidy a přetrvávající problematickou pozici Turecka ve vztahu k Evropě.

Kvůli složitému tématu i stylu se v některých pasážích musí čtenáři knihou „prokousat“, aktuální témata i připomínka – Evropanům nepříliš známého – osudu Hranta Dinka přesto dělají z Le Sillon důležitý příspěvek k současné literatuře.