Roku 1986 napsal Milan Kundera v úvodu k italskému překladu románu Sylvie Richterové Místopis: „Být básníkem románu znamená soustřeďovat se tvrdošíjně na to, co je podstatné (existenciálně podstatné) a ostatní vynechat.“ I Každá věc ať dospěje na své místo, kde autorka cestuje pamětí mezi Římem a Prahou od konce druhé světové války po současné dny přes zásadní etapy let 1945, 1968 a 1989, se soustřeďuje na to, co je „existenciálně podstatné“. Pro skutečného spisovatele jsou dějiny zejména „antropologická laboratoř“, kde podrobuje zkouškám své postavy. „Historie“ je totiž kvintesencí abstrakce, muži a ženy jsou v ní bez tváří. Román historii napravuje, dává tvář každé postavě. Čtěte například stránky, kde se vypráví o Vánocích, které jsou: „Veřejně marxistické, rodinně pohanské, tajně křesťanské“.

Richterová prochází historickou dimenzí a vede nás do přítomnosti románu, kde minulost nemíjí, ani když hoří archivy udavačů nebo když lidé mizí beze stop. Zároveň zkoumá tajemství, které se skrývá za každou existencí, protože každá existence, včetně té nejkřivější v postavě fízla Kazimíra, si zaslouží, aby byla přijata a aby se o ní vyprávělo, přinejmenším z potřeby do hloubky pochopit, že lidskému osudu vládnou náhoda a nedorozumění s menšími překážkami než diktátoři.

V tomto románu je jako v poezii každé slovo důležité a tvar, zdánlivě volný, překvapivě se větvící a užívající přesně vážené techniky koláže, propůjčuje dílu jednotu. Román Každá věc ať dospěje na své místo můžeme číst jako knihu o exilu. […] Svou biografií se autorka nachází na hranicích dvou exilů: toho, který jsme poznali jako následek totalitních režimů v druhé polovině 20. století, a toho, který prožíváme jako trvalý stav marginalizace, obzvlášť, když si uvědomíme, jak rychle se od počátku devadesátých let „Západ“ vzdálil od „druhé Evropy“. V románu je prostor každého života utvářen neustálým přecházením z jednoho břehu Evropy na druhý a jeho smyslem není nic menšího než sestavit slabikář paměti: cesta bloudící na hranicích času.

Knihu uvádí autorské upozornění: životopis každého člověka se skládá z mnoha životů, skutečných i možných. Kolik životů tvoří jeden život? Otázka kladená románem propůjčuje existenciální smysl bloudivé a básnické poetice díla. Jsme-li totiž plodem toho, co jsme prožili, toho, co nám dějiny uložily prožít, jsme také výsledkem toho, co jsme neprožili nebo co jsme prožili v tichosti, plodem všeho toho, co jsme si mysleli a co jsme neřekli, všeho, co naše mysl zaznamenala, ale nedokázala vyjádřit. Richterová nám dává pochopit, že ať jsou soukromé záležitosti, jaké jsou, paměť vítězů se neobejde bez vyprávění poražených. Jistě, je třeba si pamatovat, abychom byli s to se rozloučit se s tím, co se stalo, ale pokud umění nechce zůstat mimo čas a mimo jakoukoliv stupnici, musí každý den rozeznávat, co je živé a co je mrtvé: přisvojit si svobodu nesmiřovat se s historií. Jenom tak najde každá věc své místo.