Třebaže s vahou kolem jednoho a čtvrt kilogramu představuje lidský mozek, obsahující přibližně sto miliard neuronů propojených sta biliony synapsí, jen dvě procenta naší hmotnosti, jeho činnost vyžaduje asi dvacet procent veškeré tělem spotřebované energie. Mozek nikdy nespí, neustále zpracovává informace, přicházející z vnějšího i vnitřního prostředí, je centrem našeho vědomí (ať už je to cokoli), ukládá vzpomínky i různé jiné informace, zodpovídá za udržování základních životních funkcí, spoluutváří naše chování… a v podobném duchu bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Ačkoli nám stále dokonalejší metody umožňují zkoumat činnost mozku neuvěřitelně detailně, v podstatě na úrovni jednotlivých neuronů, skrývá před námi tento podivuhodný orgán ještě celou řadu tajemství.

Není proto divu, že je lidský mozek jednou z nejpopulárnějších i nejpopularizovanějších oblastí současné biologie. Dá se však podobně spletité téma zpracovat i bez komplikovaných neurobiologických detailů a tak, aby bylo pochopitelné i pro ty nejmenší čtenáře, aniž by došlo k nepřiměřenému zjednodušování? Na tuto otázku se v knize Alenčin sen aneb Jak funguje mozek (Sen Alicji, czyli jak działa mózg, 2017) pokusila odpovědět dvojice polských autorů: významný, bohužel již zesnulý neurovědec, farmakolog a biochemik Jerzy Vetulani (1936–2017) a novinářka Maria Mazurková (nar. 1987). Po předchozím svazku o mozku (Bez ograniczeń. Jak rządzi nami mózg, 2015) či publikaci o léčebném konopí (A w konopiach strach, 2016) se jednalo již o několikátou autorskou spolupráci, avšak první, která měla podobu dětské knihy.

U podobných publikací je vždycky klíčové, jak téma cílovým čtenářům podat, abychom se pokud možno neuchylovali k encyklopedické přehlídce zajímavých, leč přinejmenším pro mladší publikum možná trochu fádních dat. Jak to vyřešili autoři Alenčina snu, jasně naznačuje už sám název. Holčičce Alence, hlavní hrdince příběhu, se jedné noci zdá vskutku neobvyklý sen. V něm potká svůj vlastní mozek, jenž ji vezme na úžasnou cestu, během které jí postupně představuje své části a funkce a seznamuje ji i s různými obecnějšími, byť souvisejícími tématy, jako je evoluční vývoj mozku nebo co jsou to geny.

Sen samozřejmě začíná představením toho nejzákladnějšího, z čeho se mozek skládá, tedy nervových buněk (neuronů) a neurotransmiterů, jež slouží k přenášení vzruchů mezi neurony. S nově nabytými informacemi pokračuje ústřední dvojice k trochu složitějším otázkám, třeba co se v mozku děje, když se nám něco zdá, nebo proč jsou pro nás tak důležité reflexy. V následujících částech už mozek svou malou posluchačku seznamuje s jednotlivými mozkovými strukturami a vysvětluje jí, jak se podílejí na fungování našeho těla. Alenka se tak dozvídá, že evolučně nejstarší části mozku mají za úkol zajišťovat základní životní funkce, jako termoregulaci či dýchání. Poté přichází na řadu limbický systém, jehož významnými součástmi jsou kupříkladu amygdala, zodpovídající za strach, hněv či agresivitu, a hipokampus, který má co dočinění s orientací v prostoru, ale patrně může souviset i s depresí. Mnoho společného má rovněž s pamětí, která je tak další logickou zastávkou příběhu, a to poměrně dlouhou, neboť je v ní potřeba důkladně probrat vznik paměťových stop či rozdíly mezi odlišnými typy paměti. Po krátkém zastavení u hormonů už přichází vrchol celého vyprávění: mozková kůra, jež je evolučně nejmladší částí mozku. U člověka se tato struktura rozvinula do skutečně impozantních rozměrů a nese zodpovědnost za typicky lidské vlastnosti jako řeč, rozvinuté myšlení či schopnost ovládat emoce. V souvislosti s mozkovou kůrou dojde těsně před probuzením i na zajímavé rozdíly v činnosti pravé a levé hemisféry či snahu vypravěče vysvětlit Alence, v čem spočívá lidské vědomí.

Je až s podivem, jak poutavě, lehce, a přece důsledně dokáže kniha téma lidského mozku představit. Třebaže autoři nezacházejí do přílišných podrobností, téma ani nadměrně nezjednodušují a čtenáři servírují vyváženou porci informací, které jej na jedné straně nezahltí a na té druhé je jich tak akorát, aby zbytek textu bezchybně navazoval a dával bezvadný smysl. Ocenit lze i užívání metafor, což je základ každého dobrého popularizačního textu. Jako hezký příklad může posloužit popis takzvaného neurálního darwinismu, při němž v dětství dochází k odstraňování či oslabování přebytečných (nepoužívaných) neuronů či jejich propojení s dalšími neurony. Autoři v tomto případě neurony přirovnali k dělníkům, kterých lze kvůli omezenému množství peněz (= vysokým energetickým nákladům mozku) zaměstnávat jen určitý počet. V dětství se potom rozhoduje, kteří pracovníci (neurony) zaměstnání najdou (jsou využívány) a kteří mají smůlu.

Kniha je mimoto napsaná velmi srozumitelně a zároveň i vtipně. Celkem zdárně se autoři navíc snaží sem tam přiblížit mluvě, uvažování i humoru malého čtenáře, což je nepochybně klíč k úspěchu. Poměrně nekomplikovaná kresba nepřetěžuje detaily a potěší i využíváním střízlivějších, tlumených barev. Z mnoha podařených ilustrací (na svědomí je má Marcin Wierzchowski) rozhodně zaujme přinejmenším samotný mozek, který je vyvedený natolik roztomile, že si jej prostě nejde nezamilovat. Publikace tak vzhledem a vlastně i formátem trochu připomíná knihy Dominica Wallimana a Bena Newmana o vesmíru a lidském těle, jejichž hlavní postavou je slavný profesor Astrokocour, a to jistě není špatná vizitka.

S konstatováním, že Alenčin sen je snem velmi příjemným, lze knihu jednoznačně doporučit, a i když nakladatel neuvádí věk cílového čtenáře, nepochybuji, že knihu si užije kdokoli starší devíti let. Zároveň se patří dodat, že každý, kdo by se snad někdy rozhodl sepsat dětskou naučnou publikaci o mozku, nechť vezme na vědomí, že Vetulani a Mazurková nasadili laťku proklatě vysoko!