V souvislosti s prvotinou australské spisovatelky Jessicy Townsendové se skloňují různá jména dětské literatury. Sem tam se vyskytne třeba Lewis Carroll nebo Philip Pullman, ale asi neexistuje recenze, která by nezmínila J. K. Rowlingovou a Harryho Pottera. Přirozeně. Kniha Nikdyuš, jejíž název je zdařilým překladatelským řešením anglického Nevermoor, skutečně využívá řady vyprávěcích struktur slavné série o mladém kouzelníkovi.

V české verzi je navíc tato podobnost sympaticky přiznaná i díky nakladateli, grafickému zpracování či jazykovému převodu Vladimíra Medka a jeho bravurním překladatelským kouzlům s neologismy. A další skutečností, na níž se české i zahraniční recenze shodují, je tvrzení, že vzdor této podobnosti má svět Morrigan Crowové své „vlastní kouzlo“.

Morrigan je mrtvá. Ať žije Morrigan
Představte si svět, kde je čas uspořádán jiným způsobem, než jste zvyklí – určuje jej Nebeský orloj. Jednou za dvanáct let přejdou barvy orloje z modrých odstínů do temné černé, což je znamení, že skončil jeden věk a začíná další. Děti narozené v „nejposlednější den věku“ se považují za prokleté, jsou totiž odsouzené zemřít v nejposlednější den věku následujícího, obvykle to znamená v den jejich dvanáctých narozenin. Jedním z těchto dětí je Morrigan Crowová, černovlasá dívka, která žije s babičkou, otcem a nevlastní matkou v Zimořské republice.

Lidé věří, že prokleté děti působí mnohá neštěstí, a zdá se, jako by se vysoce politicky postavený Corvus Crow nemohl dočkat, až bude po všem a jeho dcera přestane působit komplikace. Doslova za pět minut dvanáct se zjevuje excentrický Jupiter North, aby Morrigan pomocí svého mechanického pavouka zachránil a odvezl ji do skrytého světa zvaného Nikdyuš. Aby zde mohla zůstat, musí splnit sérii zkoušek a být přijata do Divinské společnosti, jejímž členem je i Jupiter. Jinak hrozí návrat do Zimořské republiky, kde na Morrigan stále čeká smrt.

Zasvěcení do světa „kouzel“
Už z tohoto úvodu je jasné, že román Nikdyuš (určený pro děti od devíti let) by mohl být vnímán jako o fous temnější nápodoba svého slavnějšího kolegy z Bradavic. Očividně pracuje s týmiž žánrovými postupy. Prvky románu zasvěcení, kde hrdina s pomocí průvodce objevuje nové prostředí, jsou ve fantasy literatuře celkem běžné.

Morrigan a Harry mají společného mnohem víc. Jsou to děti odmítané rodinou, která je s evidentní nechutí vychovala. Jejich jistotou se stane všeobecně uznávaný charismatický mentor, jenž si zasloužil jejich důvěru navzdory množství otázek, na něž nemůže nebo nechce poskytnout odpověď.

V příběhu odehrávajícím se během jednoho roku se oba hrdinové dostávají na místo, které se jim stane domovem a které působí jako živoucí organismus. Je tu nový přítel a nový soupeř. Je tu přátelství navázané až po vzájemných antipatiích a někde v temnotách se skrývá jednou poražený padouch. V rámci tohoto vyprávěcího plánu má autorka dostatek prostoru pohrát si s jednotlivostmi, které vytvářejí ono „vlastní kouzlo“ knihy Nikdyuš.

Nebýt zapomenut
Kniha hned zpočátku bystří čtenářovu pozornost tím, že dva různé světy nerozděluje na ten náš a ten skrytý – předkládá zcela nový komplex světů se specifickým místním, politickým i časovým uspořádáním. Přítomná kouzla jsou často technického rázu nebo vycházejí ze schopností jednotlivce.

A právě schopnosti jednotlivce a jeho přínos pro společnost či pro jeho úzké okolí jsou jedním z opakujících se motivů příběhu. Už jen způsob, jakým je pojato vzdělávání. Od jedenácti let je přístupné pouze tomu, kdo osobně dostane nabídku od nějakého školského zařízení, přičemž jen málokdy se stává, aby jeden člověk dostal nabídky dvě. Morrigan sice nabídku dostane, ale během zkoušek musí prokázat dostatek schopností, aby se mezi členy Divinské společnosti probojovala. Jako hlavní výhru může získat rodinu, do níž bude skutečně patřit, což je pro dítě, které se většinu svého života cítilo být přítěží, nesmírně lákavá představa.

Najít vlastní místo v nějakém společenství totiž může znamenat i svého druhu ospravedlnění vaší existence, naději, že nebudete zapomenuti. A nejde zde primárně o to, zapsat se někomu do paměti nějakým závratným skutkem, ale být skutečně viděn a vnímán. Jak se ukáže skoro na samém závěru, tato skrytá touha není vlastní pouze Morrigan. Morrigan se celý život potýká s přízrakem hrozící smrti, což knize sice dodává temnější podbarvení, ale vzhledem k dobrému příběhu a intenzitě nově objevovaného světa jí to nebrání být zároveň četbou veselou, hravou, vtipnou i plnou naděje.

Nikdyuš je příběh, který se bude mladým (i starším) dobře číst. V průběhu textu je roztroušené dostatečné množství indicií a zdánlivě mimoděčných poznámek a situací, aby se mohly poskládat do uvěřitelného a vypointovaného závěru. Navzdory tomu, že většina ozubených koleček zapadne do sebe, počet dosud nezodpovězených otázek zůstává stále vysoký. V zásadě to nevadí, jedná se teprve o první díl plánované série a nakročeno má celkem slušně. Rozhodně vzbuzuje ten správný pocit, jaký od knihy tohoto typu čekáte.

Otázka ale je, zda opravdu nešlo o každodennosti jinak poutavého světa sdělit trochu víc. O tom, co Morrigan dělá v měsících uplývajících mezi úkoly, se toho příliš nedozvíme a některé postavy, ač zručně načrtnuté, by si zasloužily více prozkoumat. Jsou ale zábavné a mladým čtenářům se bude v jejich společnosti líbit.