Papuša je druhá knižní reportáž polské reportérky Angeliky Kuźniak. Přináší nám pohled do romské komunity prostřednictvím vyprávění romské básnířky Bronisławy Wajs, která byla známa pod přezdívkou Papuša (romsky panenka). Ta se na jedné straně těšila obdivu polských spisovatelů, na druhé straně ji odsuzovali její krajané. Reportáž, jejíž slovenský překlad vyšel v nakladatelství Absynt, zachycuje, jak Papuša snášela svůj osud na pomezí dvou světů, a to prostřednictvím nahrávek a dopisů, které se po ní dochovaly. V knize se nacházejí rovněž ukázky Papušiných básní.

Angelika Kuźniak o Papuši píše jako o Cikánce: „Nepíšem tak z nedostatku úcty, ale preto, že sama Papuša chcela, aby ju tak volali.“ K názoru, že na tomto výrazu není nic špatného, se přiklání mj. romský básník Edward Dębicki či romský básník a sochař Parno Karol Gierliński. Papuša psala v romštině, v různých časopisech publikovala v polském překladu. Její básně byly a jsou na území Polska brány jako neobvyklý fenomén. Básnířčina lyrická fantazie byla obrovská, což se projevovalo i v obyčejné konverzaci, kdy se často vyjadřovala silně metaforickým jazykem. Její básně byly určené převážně ke zpívání, navazovaly na lidovost, básnířka je ale také osobitým způsobem rozvinula a oživila. Její tvorba uchvátila i jednoho z nejvýznamnějších polských básníků Juliana Tuwima, který ji v psaní podporoval a pomáhal jí. V knize najdeme fragmenty jejich korespondence. Důležitou roli sehrál v její literární tvorbě i literární vědec a básník Jerzy Ficowski. Ten se zajímal o romské menšiny v Polsku a sbíral o nich informace.

Knihu tvoří přepsané Papušiny monology, dopisy známým, nahrávky a vzpomínky z památníků. Angelika Kuźniak některé chyby ponechala, jiné opravila. Zároveň nás chronologicky provádí událostmi z Papušina života a doplňuje informace, které sama hrdinka nezmínila. Básnířčin život stíhalo neštěstí za neštěstím. Nemoci, které soužily ji i jejího muže a nevlastního syna, bezdětnost, psychické problémy spojené s odsouzením ostatními Romy kvůli vyzrazení tajemství a zvyklostí z romského životního stylu. Tím měli na mysli spolupráci s Jerzym Ficowským, autorem knihy Poľskí Cigáni. Opovrhovali jí a vyhrožovali jí smrtí. Hodně lidí tvrdilo: „Cigáni Papušu zbili tak, že museli zavolať záchranku. Telo mala celé zakrvavené, lebo ju bili bičom.“ Nadšení rovněž nebyli z její tvorby a nevyhnula se kvůli ní posměškům a výhrůžkám. Papuša však viděla v psaní básní svůj smysl života. Bylo pro ni jako dýchání. Proto se ho nechtěla vzdát, i když už byla mezi svými nenáviděna a ohrožovalo to její život. Za svoji tvorbu byla v životě víckrát oceněna, a dokonce byla členkou Svazu polských spisovatelů. Vlastní písně, které byly vydávány jako básně, se jí nezdály hodné literárního ocenění. V rozhovoru s Ficowským se vyjádřila: „Moja pieseň, to je tichá slza. Spievam ju pre seba, pre nikoho iného.“ Vycházely spolu s překladem anebo přepisem do polštiny a později dosáhly úspěchu i v zahraničí a byly překládány například do francouzštiny, němčiny a švédštiny.

Angelika Kuźniak nám v knize Papuša přibližuje myšlení Romů. Prostřednictvím záznamů rozhovorů s Papušou se dozvídáme informace o kočovnickém životě Romů v táboře před druhou světovou válkou a o jejich problémové asimilaci po válce. Její informace doplňuje autorka o historické záznamy. Poukazuje na vztahy mezi Romy a Poláky. Papuša chtěla, aby se nezapomínalo na to, že Romové jsou také Poláci. Svoje místo si však nenašla ani mezi Poláky. Byla brána jako Romka se všemi stereotypy, které se k této národnosti vážou, s čímž se velmi těžko vyrovnávala. Odsouzení z romské strany se zároveň odrazilo na jejím psychickém zdraví, které se ke konci života ještě zhoršilo. Zanechala nám krásné básně, z kterých se můžeme těšit dodnes.