Ulrich Beck (1944–2015) byl jeden z nejslavnějších německých sociologů a za života i jeden z nejcitovanějších sociálních vědců vůbec. Proslavil se knihami o „společnosti rizika“, kosmopolitismu, individualizaci, deinstitucionalizaci, detradicionalizaci nebo pluralizaci a dalších jevech souvisejících s globalizací.

V globalizačním kontextu ale pojednal i jiná témata, kupříkladu náboženství. Učinil tak v knize Der eigene Gott: Von der Friedensfähigkeit und dem Gewaltpotential der Religionen (Verlag der Weltreligionen, Frankfurt am Main 2008), která letos česky vyšla s doslovem Tomáše Halíka pod názvem Vlastní Bůh: Mírotvorný a násilný potenciál náboženství. V době mísení kultur a světonázorů v ní zkoumal různé „mody soužití“ vyznavačů jednotlivých náboženství a to, jak se těmto podmínkám přizpůsobují i formou komercionalizace: jak se na sjednoceném světovém trhu jednotlivé náboženské nabídky „jako jiné nabídky vybírají, zkouší, mění a mísí“.

Právě v případě náboženských vyznání podle Becka nejde o výrazně novou situaci: kosmopolitní duch tvoří – na rozdíl od ducha kapitalismu – od samých počátku součást velkých náboženství, jejich „globalizace“ podle něj „nepředstavuje nic historicky nového, jde spíše o definiční znak náboženství“. Proto také nemůže být řeči o nějaké „původní čistotě“ jednotlivých náboženství, protože „islám“ se na mnoha místech těsně prolínal s „křesťanským Západem“ a také s „židovským světem“, kupříkladu Mohamed byl v Evropě vždy přítomný. Beck varuje před pokusy zneužívat jednotlivá náboženství a podřizovat je primátu národa či rasy, jako tomu bylo v nacistickém Německu. Tam byl učiněn pokus o vytvoření „germánského křesťanství“; vyšel tehdy dokonce Nový zákon zbavený všech zmínek o židech, což byl nepochybně nesnadný úkol…

Náboženská polygamie

Co je ovšem zvláštní pro současnou situaci, je výrazná individualizace. Různé soukromé či individualizované kulty, jež byly dříve záležitostí výjimečných jedinců, jako byla židovka Esther Hillesum (1914–1943), se v současnosti široce demokratizuje. Beck v této souvislosti píše o „sebenáboženství“, o různých „náboženstvích pravého já“, která existují vedle sebe.

Pozemská existence již pro mnohé „není ohraničená a nebe, které je třeba objevit a dobýt, je nyní v moci Já zbaveného veškerých pout. Mnozí hledající věří, že vnitřní putování vlastním vědomím, které předepisuje subjektivní spiritualita, by mohlo vyústit v přímý nezprostředkovaný kontakt s posvátnem ve všech jeho podobách. Z takového kontaktu by mohla povstat moc k ovládnutí nejen vnitřního já, ale také ke změně vnějšího světa.“ Jde tedy méně o to, jak kážou stará náboženství, dosáhnout Boží pozornosti a podpory, ale spíše o to, podílet se na „tvůrčí síle vnitřního Boha“.

Nové soukromé kulty pak mají silně eklektickou povahu – autor sám píše o „náboženské polygamii“, která je sice v úzce konfesním pohledu často vysmívána anebo odbývána jako rouhání, ale je možná stále rozšířenější: kupříkladu existují četní „katolíci“, jimž nečiní potíže věřit v Kristovo vzkříšení i buddhistickou reinkarnaci, existuje svébytný „katolický šamanismus“, který živým umožňuje pozoruhodně přátelsky zacházet se smrtí, arabští mulláhové, čínští učenci, japonští bonzové, tibetští lámové, hinduističtí panditové, kteří káží fatalismus stejně jako predestinaci, kult předků i uctívání zbožštělého vládce, veselou mysl pesimismu stejně jako vykoupení cestou sebeuskutečnění. Podle některých výzkumů „dva ze tří teenagerů z katolické rodiny ve Francii nikdy nebyli na mši ani dětské bohoslužbě. Zato však znají bezpochyby filmy jako Malý Buddha, Sedm let v Tibetu nebo Svědek. Díky těmto filmům se dostali do styku se světem jiných náboženství či s tématy new age a spirituální ekologie. Je velice dobře možné, že s evangelii se poprvé setkají v populárním muzikálu. Objeví tak, byť anekdoticky a nepříliš hodnověrně, existenci různých kulturních, náboženských a spirituálních světů, které jejich prarodičům zůstaly do značné míry neznámé.“ Podle Becka tak nová náboženská hnutí „nahrazují ta stará a spíše vzájemně utvářejí své chápání pojmů, jako je transcendence a víra, dobro a zlo.“

Střety absolutismů pravdy

Beck samozřejmě není jediný, kdo líčí podobný jev. Jestliže ale třeba Thomas Moore vnímal jen jeho kladné stránky, německý badatel v této knize upozornil, že odpoutání se od náboženských tradic zdaleka nemusí být jen mírumilovné. Stejně jako starobylá náboženství, jež v sobě skrývají mírový i vražedný potenciál (a působila současně pro i proti osamostatňování jedince), má soudobá náboženská individualizace dvojí tvář, „s její pomocí lze zdůvodnit jak nenásilnost, tak užití násilí“.

Srovnává přitom postoje jednoho z hlavních představitelů transcendentalismu, Henryho Davida Thoreaua, a Bin Ládina, přičemž mezi nimi nachází „strukturní analogie“. Oba totiž rozlišují mezi „toliko“ demokraticky legitimovanými zákony a hypermorálkou založenou na Boží bezprostřednosti, která opravňuje jednotlivcův odpor, což v prvním případě v dotyčných osobách posilovalo odhodlání k občanskému odporu a ve druhém vedlo k tomu, že obětují vlastní život a bez možnosti volby s sebou do náruče smrti „na příkaz Boží“ strhnou také své bližní.

V mnoha případech je ale podle Becka odhození dogmat hlásaných církevními autoritami prospěšné. Jako příklad uvádí přístup k onemocnění virem HIV. V subsaharských zemích každoročně připraví epidemie AIDS o život několik milionů lidí. Přesto nositelé úřední moci církve, kteří jsou zde činní, plní svou „povinnost“ a kážou i v těch obcích, kde řádí AIDS, o tom, že použít kondom je těžký hřích. A to se děje z „křesťanské lásky k bližnímu“, přestože tito kazatelé vědí, jaké hrozivé utrpení z toho pramení. „A navíc: oni jsou těmi jedinými, kdo by mohl význam kondomů těm nebohým lidem vysvětlit. Lidé, jejichž nasazení pro druhé má svůj původ v individualizaci víry, se (stejně jako aktivisté hnutí občanské společnosti) na tomto šíření nevědomosti a smrti, jemuž napomáhá autorita náboženství, ale zpravidla nepodílejí“, naopak rozdávají kondomy.

Celkově se v této individualizaci podle Becka můžeme cvičit v mírotvorném řešení střetu „absolutismů pravdy“, což oceňuje jako do budoucna slibné, podobně jako zmíněný vstup náboženství do tržního prostředí může vést ke kýženému cviku v nadnárodní a mezináboženské toleranci. Odvolává se na výrok – dnes emeritního – papeže Benedikta XVI., aby se věřící vedle víry řídili hlavně „rozumem namísto násilím“.

V závěru knihy Vlastní Bůh Ulrich Beck naznačuje, že odpověď na otázku, jak tradiční náboženství zareagují na individualizaci a kosmopolitizaci víry, zůstává otevřená. Po deseti letech můžeme konstatovat, že místo dialogu se bohužel mnozí věřící obracejí spíše k fundamentalismu a místo klidného rozumného přístupu emotivně volají do zbraně. A to jak Evropané chtějící bránit „pravé křesťanské hodnoty“, jež zaměňují za nesnášenlivost ke všemu neevropskému, tak ti muslimští imigranti, kteří z nejistoty z života v novém prostředí svou víru považují za výjimečnou a nadřazenou. Skeptického Becka, který předpovídal, že na fundamentalismus se zálibou v krvi jeho úvahy vyzývající ke smíru a toleranci neučiní žádný dojem, by to asi nepřekvapilo.