Básnířka Ana Luísa Amaral představuje jeden ze současných velmi výrazných hlasů portugalské literatury.

Narodila se 5. dubna 1956 v Lisabonu, žije v Leça da Palmeira poblíž severoportugalského Porta. Vystudovala anglo-americkou literaturu a v disertační práci analyzovala básně Emily Dickinson. Odborně se věnuje srovnávacím literaturám, feministickým teoriím a queer studiím. Přednáší na filozofické fakultě univerzity v Portu a spolupracuje s místním institutem srovnávacích literatur Instituto de Literatura Comparada Margarida Losa.

Společně s Anou Gabrielou Macedo sestavily Dicionário de Crítica Feminista (Slovník feministické literární kritiky, 2005). Dlouhodobě se zabývá portugalským literárním fenoménem z roku 1972 nazvaným Nové Portugalské listy. Tento zvláštní soubor próz sepsaly tři autorky, Maria Isabel Barreno, Maria Teresa Horta a Maria Velho da Costa, a představoval uměleckou vzpouru proti tehdejšímu autoritářskému režimu. Kniha velmi otevřeně mluvila o postavení ženy v patriarchálním Potugalsku, pojednávala o ženské sexualitě a obsahovala rovněž kritické stati o katolické církvi nebo o probíhající válce v koloniích. Ana Luísa Amaral spoluorganizovala projekt, jehož výsledkem bylo v roce 2014 vydání souboru Novas Cartas Portuguesas 40 Anos Depois (Nové portugalské listy po 40 letech).

Sama o sobě prozrazuje, že psala od útlého dětství. Vždy ji prý bavila slova. Jejich hudba, barva a kouzlo, stejně jako jejich obsahové nuance spojené s asociacemi a konotacemi. Dodnes ji fascinují pouhé přesmyčky nebo změny písmen a hlásek, které naprosto převracejí význam. V několika básních si tak například hraje se slovy „folha, falha a filha“ (list, neúspěch, dcera) nebo staví do protikladu zrcadlové čtení slov „azul – a luz“ (modrá, světlo), přičemž výsledný dojem útočí na více smyslů, není významový, ale rytmický až hudební nebo grafický.

Odvahu k veřejnému debutu však získala až ve 33 letech a výsledkem je básnická sbírka Minha senhora de quê (Panna Marie s přívlastkem, 1990). Na rozdíl od prózy považuje autorka psaní poezie za svou druhou přirozenost. Dosud vydala patnáct poetických sbírek a dvě obsáhlé souborné antologie.

Básním nelze upřít určitý aktivistický tón, který se projevuje zejména odsouzením jakéhokoliv bezpráví a útlaku. Autorka se staví na stranu menšin a v současné době se výrazně vyjadřuje k probíhající evropské (i)migrační krizi, přičemž se staví na stranu solidarity a pomoci. Generačně patří ke skupině Portugalců, která na prahu dospělosti zažila demokratický převrat v roce 1974 a s ním spojené vize a naděje. Tatáž generace se aktuálně poměrně kriticky srovnává se směřováním Portugalska jakožto součásti Evropské unie.

Mezi velmi výrazná témata tvorby Any Luísy Amaral patří feminismus a boj za genderovou rovnoprávnost. Tyto závažné otázky však považuje za částečně politické a především celospolečenské, nikoliv tedy určené k řešení jen v rámci jakési „komunity“. Po vzoru severoamerické feministické básnířky osmdesátých let Adrienne Rich tvrdí, že „ženy potřebují své umění, které by reflektovalo jejich zkušenosti“.

Hrdinkou básní Any Luísy Amaral se často stává bezejmenná dcera, která má ovšem reálný předobraz v jejím potomkovi. Vybrala si ji už proto, že figura „dcery“ se obecně v literatuře příliš nevyskytuje. V básni Testamento (Závěť) z roku 1999 tak například lyrický subjekt v podobě matky prosí, aby v případě jejího náhlého úmrtí dceru připravili na život – naučili ji snít, ale ne loupat brambory.

Dalším nepřehlédnutelným tématem je literatura, která se v básních projevuje jednak jakousi metapoezií, dále intertextuálně a také v podobně vtipně ironických apokryfů. Celá sbírka A génese do amor (Zrození lásky, 2005) je věnovaná dvěma fenomenálním renesančním autorům, Petrarcovi a Camõesovi. Oba, stejně jako jejich múzy a jimi smyšlené literární hrdinky, spolu vedou dialog.

Básně Any Luísy Amaral jsou přeložené do mnoha jazyků včetně ruštiny, čínštiny nebo španělštiny a jsou součástí desítek básnických antologií po celém světě. Autorka vydala též knihu esejů, jeden román a v roce 2011 divadelní hru Próspero Morreu (Prospero zemřel), která je vlastně „hranou básní“. Ve stejném roce jako první básnickou sbírku publikovala také svou první knihu určenou dětským čtenářům. V současné době se počet jejích pohádkových knih blíží desítce, vycházejí v reedicích ve spolupráci s různými výtvarníky nebo i v podobě komiksu, případně byly adaptovány pro divadelní představení.

Ještě než se Ana Luísa Amaral začala věnovat vlastní tvorbě, překládala z angličtiny do portugalštiny. Společně s Kristy Sword sestavily a přeložily dvojjazyčný soubor básní a kreseb Xanany Gusmãa nazvaný Mar Meu / My Sea of Timor (Mé moře) – Xanana Gusmão je respektovaný bojovník za nezávislost bývalé portugalské kolonie Východní Timor, v letech 2002–2007 byl jejím prvním prezidentem. V roce 2010 vydala Ana Luísa Amaral obsáhle komentovaný překlad básní Emily Dickinson Sto básní. O pět let později převedla do moderní portugalštiny sonety Wiliama Shakespeara a vydala je ve výboru 31 Sonetů.

Ana Luísa Amaral bude letos hostem Festivalu spisovatelů Praha, její autorské čtení proběhne v pátek 5. října.

Bibliografie
Básně
Minha senhora de quê
Coisas de partir
Epopeias
E muitos os caminhos
Às vezes o paraíso
Imagens
Imagias
A arte de ser tigre
Poesia Reunida
A génese do amor
Entre dois rios e outras noites
Se fosse um intervalo
Inversos, Poesia 1990–2010
Vozes
Escuro
E Todavia

Divadelní hry
Próspero Morreu

Próza
Ara

Poezie a próza pro dětské čtenáře
Gaspar, o Dedo Diferente e Outras Histórias
A História da Aranha Leopoldina
A Relíquia, podle novely Eçy de Queirós
Auto de Mofina Mendes, podle hry Gila Vicente
A Tempestade
Como Tu

Facebookové stránky autorky
https:www.facebook.com/analuisaamaralEscritora/