Jaký je pravý vztah skutečné revolučnosti a sexuality? „Co by se stalo, pokud bychom měli možnost projít si revoluční historií 20. století a klást jejím protagonistům zdánlivě naivní otázky na téma lásky? Proč by měli ti nejradikálnější revolucionáři strach z radikality lásky? Co je tak radikálního na zdánlivě konzervativním pojmu lásky? Proč je vše, jen ne konzervativní?“ Mladý chorvatský filozof a politický aktivista Srećko Horvat (nar. 1983) se těmito otázkami zabývá v knize Radikalita lásky.

Kritizuje v ní zasloužilé bořitele starých společenských pořádků za to, že jejich postoje k sexualitě byly příliš represivní. Tedy že ji zavrhovali, jelikož vyžaduje příliš velký výdej energie, který pak danému občanovi chybí, aby mohl zdárně přispívat k chodu nově budované společnosti. Autor zmiňuje dobové historky, například že se prý v revoluční Moskvě na večírcích objevovaly krásné nahé hostesky, ovšem nikoli za účelem sexuálního uspokojení, šlo o „test oddanosti revoluci“. (Jiná věc je, že jistý pamětník se po letech přiznal, že později si už nevybavoval proslovy, které tehdy na večerních setkáních zaznívaly, ale jen ta odhalená ňadra.) Totéž ostatně dokládá i Denisa Nečasová v knize Nový socialistický člověk. Sex se podle ní „neměl stát dalším tzv. opiem lidstva, odtrhujícím člověka od reality a uvědomění si nutnosti změnit společnost“.

Dnes ale nesmíte pohladit nikoho

Zvláště Vladimir I. Lenin v tomto kontextu bouřlivě (a zároveň paradoxně) brojil proti vášnivému rozptylování. Revoluce podle něj vyžadovala, aby se každý jedinec plně soustředil na budovatelské počínání: „[…] nepotřebuje opojení, které by ohlušovalo nebo povzbuzovalo, […] ani z pohlavní nevázanosti, ani z alkoholu, […] je potřeba mít jasno, jasno a opět jasno!“ Pohled nezastřený osobní vášní a uvědomělý přístup měly charakterizovat nového člověka jak ve vztahu k partnerovi či partnerce, tak ke komunistické straně.

Místy se Horvat dostává i na osobní rovinu a snaží se ukázat, že zasloužilí revolucionáři v sobě touhu po lásce sami potlačovali. Cituje v této souvislosti vzpomínku Maxima Gorkého, který zaznamenal, jak citlivým posluchačem hudby byl zmíněný Lenin. Po poslechu Beethovenovy Apassionaty se v rozechvění údajně přiznal, že při ní má chuť šeptat něžnosti těm, kteří dokážou stvořit takovou nádheru. Vzápětí ale dodal: „Dnes ale nesmíte pohladit nikoho – kousl by vás. Je nezbytné je po hlavě bít, bez slitování.“ Horvat přichází s odhalením, že vůdčí muž bolševické se revoluce intimity bál, a proto ji možná nahrazoval vztahem k hudbě.

Chorvatský myslitel ovšem mezi revolucionáři nachází i světlé výjimky. Tou hlavní je Che Guevara (1928–1967), jehož nejhezčí vlastností byla podle jeho dcery „kapacita milovat“. Dokonce i když už byl ostře sledovaná osoba, rodinu tajně navštěvoval: byl v převleku a děti ho při takových návštěvách nesměly oslovovat táto. Se svou ženou se pak také sešel v Tanzanii, kde spolu strávili jeden měsíc v jediném, nepříliš pohodlném pokoji. Po tomto vášnivém setkání se ale z Guevary opět stává „chladný stroj na zabíjení“. Na tomto muži tedy Srećko Horvat ukazuje, že „revoluce musí být zakořeněna v lásce“ a že je možné a nutné být oddán revoluci i milovanému zároveň. V tomto smyslu o knize napsal Slavoj Žižek, že „komunisty změní v milence a milence v komunisty“.

Dva milenci a jedna revoluce

Další příklady autor hledá v současnosti či nedávné minulosti: na demonstracích, na náměstí Osvobození v Káhiře nebo na Taksimkém náměstí v Istanbulu. Upoutala jej událost, kdy protestující muslimy ohrožované přívrženci prezidenta Husního Mubáraka spontánně obklopili místní křesťané, koptové, a utvořili kolem nich lidský řetěz. Což autor oslavuje jako skvělý příklad lásky a solidarity. V tomto případě šlo ovšem o projev „lásky“ v dost odlišném smyslu. Celkově je autor trochu nekonkrétní ohledně toho, jak jeho milostný ideál vlastně vypadá, postupně jej spíše rozmlžuje. Navíc kniha končí takřka mysticky: naznačením ideálního trojúhelníku, jehož tři body tvoří dva milenci a (jedna) revoluce. Toto schéma srovnává s křesťanským modelem Boží Trojice, v níž se jednotlivé Osoby navzájem milují. Analogie ovšem dosti pokulhává, protože je těžké představit si abstraktní Revoluci milující jí oddané přívržence.

Paralelně pak chce ukázat to, že samotný milostný cit má v sobě cosi revolučního a násilného: nikoli ve smyslu sadomasochismu, ale že může do života prostého člověka náhle vtrhnout jako povodeň a všechno v něm obrátit naruby.

Co se týká líčení poměrů v porevolučních společnostech, autorova tvrzení jsou neúplná. Z hlediska tradiční morálky totiž byly poměry v bolševickém Rusku místy velmi divoké, respektive tak je popisují zvláště nepřátelé komunistického režimu. Někteří referovali o průvodech nahých lidí s transparenty Pryč se studem, další, jako novinář Vladimír Korda (1903–1947) píšící pod pseudonymem Krychtálek, konstatovali rozpad rodinných struktur. „Znám toho člověka,“ informoval ho prý jeden ruský známý o jiném Rusovi, „byl to třetí muž mé čtvrté ženy.“ Toto reálné rozvolnění mravů, které ale jistě nevedlo k novému společenskému modelu, jenž by byl pro všechny zúčastněné spravedlivější, je zřejmě něco jiného než to, v co doufá mladý filozof.

Mladistvé opojení?

Pro člověka, který věří spíše v pozvolné odstraňování společenských nespravedlností než všemocnou revoluci, případně je k obecné nápravě skeptický a rychlé revoluční změny o to silněji odmítá, bude zřejmě těžké proniknout do Horvatova myšlenkového světa. Že jsou četní revolucionáři v soukromí citliví a hodní lidé schopní rodinným příslušníkům projevovat vřelé a láskyplné city, je velmi dobře představitelné, ale jejich obětem, podobně citlivým a toužícím po lásce, to bývá velmi málo platné. Podobně jako byli mnozí představitelé nacistického režimu náruživými a oduševnělými milovníky vážné hudby, což ovšem rovněž nezmírnilo utrpení těch, které brutálně vraždili. Přitom se sluší podotknout, že nejlépe zdokumentovaný život českého komunistického politika Zdeňka Nejedlého, což ovšem nebyl typický revolucionář, v otázkách rodinných vztahů rozhodně nebyl nijak příkladný.

Českému čtenáři kniha možná nejvíce připomene některé rané básně českých literátů, jež byly psány v mladistvém opojení komunismem a postpubertálním nadšením pro socialistickou revoluci. I v nich hrdinové někdy váhají mezi láskou a revolucí, načež docházejí k poznání, že jde o umělý protiklad, a oni se vydávají se zbraní v ruce a milenkou po boku do boje. Případně v nich hrdinka váhá přidat se k „pokrokovému“ hnutí, ale nakonec ji – stejně tak sličný jako uvědomělý – svazák přesvědčí k účasti na schůzi SSM: „A pak se mu to podařilo, ten večer hrozně hezký byl. A ještě hezčí potom bylo, když cestou zpět mne políbil. Já na schůze teď chodívám, kde přednáší můj praporečník. Občas se na mne podívá, jako že taky pro mne řeční“ (Pavel Kohout: Prostý příběh). Čeští poetové ze svých chimérických snů časem vystřízlivěli. Není vyloučeno, že podobný vývoj čeká i chorvatského myslitele. Nezbývá než doufat, že kvůli tomu nebudou muset jeho spoluobčané být opět zavíráni do věznic nebo stavěni před popravčí čety…