Jen málokdo umí vyprávět příběhy, které už dávno nemají své pamětníky. Jen málokdo rozumí židovské, rabínské, chasidské či kabalistické problematice tak jako jeden z největších myslitelů 20. století, filozof, spisovatel a překladatel Martin Buber (1878–1965).

Český čtenář se s jeho knihami setkal v dobře připravených edicích a respektovaných překladech. Za všechny jmenujme Život chasidů (Arbor vitae, 1994, přel. Alena Bláhová), Chasidská vyprávění (Kalich, 1990, přel. Alena Bláhová) nebo Buberovu nejznámější, ikonickou práci Já a Ty (Votobia, 1995, přel. Jiří Navrátil). Za připomenutí stojí rovněž titul téhož žánru, dnes již legendární a pro mnohé čtenáře otevírající kniha židovství, Devět bran: Chasidů tajemství od Jiřího Langera (Československý spisovatel, 1965) a bezpochyby také jeden z dílů rozsáhlé trilogie křesťanského teologa a religionisty Hanse Künga Židovství (Barrister & Principal, 2016, přel. Vladimír Petkevič, Daniela Blahutková, Dagmar Pohunková). Každá z Buberových knih je tak trochu událost. Výjimkou není ani drobnější publikace vydaná nakladatelstvím Malvern: Příběhy rabiho Nachmana ve vynikajícím a živém překladu Václava Ondráčka.

Kniha obsahuje, jak jsme u této linie Buberovy tvorby zvyklí, osobitá převyprávění příběhů a výroků rabiho Nachmana z Braclavi (1772–1810), o němž se dočteme, že byl „zakladatel jedné z předních chasidských škol“. I když jsou příběhy zasazeny do konkrétního dějinného a kulturního rámce, mají v sobě cosi ahistorického – náboženské (numinózní) a psychologické konstanty, které se prolínají napříč kulturami a civilizačními celky všech kontinentů. Moudrost rabiho Nachmana pochází z náročného studia Tóry a samozřejmě z modlitby a z toho, co si „přinesl“ z vhledu do jiných, a tedy duchovních světů.

Příběhy, které Martin Buber rekonstruuje a vypráví, místy skutečně připomínají pohádky, jejichž byl Nachman „jediným opravdovým autorem“. Šest z původních třinácti Nachmanových vyprávění se proto velmi dobře čte; jsou plná představivosti, barev, vůní, roztodivných míst a lidských povah. Zdá se vám, jako byste byli vtaženi do cizích osudů. Cítíte, že leccos z toho, co prožívají Nachmanovi (někdy smutní, někdy veselí) hrdinové, se někdy stalo anebo děje i vám. Buberův jazyk – jak upozorňuje překladatel Václav Ondráček –, tak odlišný od jazyka, „jakým formulovali své myšlenky a polemiky Husserl, Heidegger a Nietzsche“, připomíná velká biblická vyprávění, ale i psané historky z arabského, indického a čínského literárního a uměleckého světa. I z tohoto důvodu knížka nepotřebuje obrazový doprovod. Nachman a Buber (a nesmíme zapomenout ani na překladatele Ondráčka) vytvářejí obrazy, které se dotknou snad každého jen trochu citlivého člověka. Uvidí v nich sám sebe – své úspěchy i prohry, své velké životní otázky a odpovědi. Čtenář nemusí být dopodrobna obeznámen s dějinami židovství, s Tórou a židovskou teologií. Nachman po čtenáři nevyžaduje encyklopedické znalosti, ale otevřenost a vnímavou pokoru.

Příběhy rabiho Nachmana (Příběh o chytrákovi a prosťáčkovi nebo Příběh o sedmi žebrácích) ukazují ještě jednu důležitou věc, a to židovskou, diasporní přítomnost v Evropě. Židé byli běžnou součástí společenského života, rabíni byli vyhledáváni jako nositelé moudrosti a vzdělanosti. Pomáhali řešit složité životní situace, s nimiž současný člověk jde za experty různých oborů. Nachman dovedl geniálně vtělit do svých příběhů věkovitou moudrost, která se – buď jak buď – nejvíce týká lidských vztahů, zvláště rodiny, partnerského života, dětí, lásky, bolesti, utrpení a nespravedlnosti.

Je tu cosi univerzálního, čemu porozumějí lidé v Tokiu, Ostravě nebo Bostonu. Všudypřítomné záchvěvy nelehkého života, nouze, chudoby, nebo dokonce bídy, jíž mnozí lidé v Nachmanových vyprávěních čelí, jsou vyváženy pestrostí a bohatstvím života, který staví na rodině, na dětech, na smysluplných a laskavých lidských vztazích. Existuje tu ještě přirozená náboženská zkušenost, každodenní prožívání posvátna a tajemna, které rabíni a zbožní cádikové umějí přetlumočit a vysvětlit. Život tu má svůj zásadní, a tedy mravní rozměr. Ve společnosti, kterou bychom už mohli nazvat „moderní“, se odehrávají dramata právě tak jako před mnoha tisíci lety. Rozumové vysvětlení častokrát nestačí. Věci odehrávající se mezi nebem a zemí nelze poměřovat kritériem má dáti/dal. Život je rozmanitější. Jen proto, že svět „nevznikl“, ale byl „stvořen“, si lze klást otázky po smyslu stvořeného (člověka, přírody, světa) i stvořitele (Hospodina). Je na člověku, jak se svým životem naloží:

„Svět byl stvořen jen pro volbu a pro toho, kdo volí. Člověk, pán volby, nechť řekne: Celý svět byl stvořen jenom kvůli mně. A proto má každý člověk dbát na to, aby vždy a na každém místě vykupoval svět a napravoval jeho nedostatky.“