První zmínky o evropském chasidismu pocházejí z Německa, kde se ve 12.–13. století toto mystické hnutí zbožných rozšířilo. V jeho čele stál Jehuda Chasid, autor spisu Sefer chasidim (Kniha zbožných). Název hnutí je odvozen od slova chasid – zbožný. Chasidismus byl založen na niterné zbožnosti, radosti, mystice a pietismu.

Zakladatelem novodobého východoevropského chasidismu, který vznikl na Ukrajině a v Polsku, byl Jisrael ben Eliezer známý jako Baal Šem Tov – Bešt (1700–1760) čili „Držitel Božího jména“, který zdůrazňoval, že nezáleží na učenosti, ale na niterném prožitku. Podle něj má Žid sloužit Bohu na všech svých cestách a všemi způsoby s extatickou radostí a vyjadřovat svou oddanost Bohu spíše modlitbami než pouze studiem a znalostí Talmudu. Baal Šem Tov vedl k náboženskému cítění prostý židovský lid a bojoval proti tehdy převládajícímu talmudskému výkladu judaismu v ješivách. Hnutí se začalo rychle šířit do všech částí východní Evropy. Beštovým nástupcem a šiřitelem chasidismu se stal jeho žák Dov Ber z Meziřiče – Magid čili „Kazatel“.
„V tomto raném stádiu zdůrazňoval chasidismus především význam extatické modlitby, pokory a radostného optimismu, spojení s Bohem, osobní nápravu a lásku k bližním.“(1, s. 53)

Důležitou postavou chasidismu je Cadik (Spravedlivý), duchovní vůdce, učitel a světec chasidské obce, který je prostředníkem mezi člověkem a Bohem. Mircea Eliade uvádí v knize Dějiny náboženského myšlení výstižný výrok, který ukazuje, jaký význam měla osoba Cadika v chasidském učení: jeden slavný Cadik řekl: „Nešel jsem k Magidovi z Meziřiče, abych se učil Tóru, ale abych se díval, jak si zavazuje tkaničky u bot.“ (3, s. 175). Činy a slova Cadiků nabývají rituální hodnoty. Životopisy svatých a Cadiků rovněž oplývají úžasnými příhodami, v nichž se odrážejí některé magické praktiky. I v jiných náboženských kulturách najdeme obdobné fenomény, v hinduismu a islámu se vypráví legendy o slavných asketech, guru a jogínech.
V 19. století dochází vlivem autokratické vlády Cadikim k úpadku chasidismu a během 2. světové války i k úplnému zániku chasidismu východní Evropy.
Chasidské hnutí se dočkalo svého znovuzrození po 2. světové válce v Izraeli a USA, kde v současnosti existuje několik chasidských komunit. Moderní chasidismus – neochasisidmus je reprezentován úsilím moderních židovských autorů, např. Elieho Wiesela, o oživení myšlenek a tradic chasidského hnutí.

Podívejme se nyní alespoň zběžně na výrazné prvky chasidského hnutí a života. Prvním z nich je pojetí nemoci a léčby z pohledu chasidismu a knihy Zohar.
Nemoc je považována za očistný prostředek. Jiří Langer uvádí citát Rabiho Elazara (Zohar I, 181a): „Všechno, co na nás Bůh Svatý, budiž pochválen, ve své přísnosti uvaluje, činí jen proto, aby se naše duše očistila a směla vejít do světa, jenž přijde. Neboť všechny skutky Boží jsou právo a pravda a všechny jsou zde proto, aby z člověka odstranily nečistotu, jíž se potřísnil na tomto světě. Proto má být tělo zlomeno a duše očištěna. A proto Bůh posílá nemoc a bolest dokonce i na spravedlivého, aby se očistil a stal se hodným věčného života.“ (5, s. 47) Nemoc má být přijímána s oddaností, neboť je obsažena již v samotném plánu Stvoření. Člověk se stane nemocným vlastním přičiněním, nepozorností a troufalostí. Ve své nevědomosti člověk reptá proti svému neštěstí, ale zlo samo o sobě neexistuje, člověk svaluje vinu na vše kolem sebe a neuvědomuje si, že má sám na svém neštěstí podíl. „Bůh chce, aby se o člověka někdo staral a pomohl mu z jeho žaláře na svobodu. Na nebi vyslovuje Bůh soud nad syny země. Kdo je vyhlédnut ke ztrátě všech statků, padne na lůžko a neuzdraví se, dokud nevydá vše, co vydat má. Musí se léčit, aby zaplatil svou pokutu. Je-li určen k odříznutí, bude uchopen a uvržen do žaláře utrpení. Mnozí tam ztratí své údy, či některé z nich, a teprve potom jsou propuštěni na svobodu. Ale ten, kdo je zasvěcen smrti, nebude zachráněn, ani kdyby rozdal celé své bohatství.“ (5, s. 48–49)

Podruhé se zastavme u Rabiho Nachmana z Braclavi (1772–1810), pravnuka Baal Šema a jednoho z nejvýznamnějších učitelů chasidismu. Rabi Nachman měl neklidnou duši, která jej často nutila k toulkám přírodou, kde hledal nové cesty k Bohu. Z tohoto duševního neklidu pravděpodobně vyvěrá jeho schopnost tvořit pohádky, jejímž prostřednictvím se snažil přiblížit srdce lidí Bohu. Rabi Nachman však své pohádky nikdy nepsal. Vypravoval je svým žáků a ti je zaznamenali písemně, aniž by jim rozuměli. Uveďme si na ukázku jednu Nachmanovu pohádku a její výklad.

„Byl jednou jeden princ, jenž musel opustit otcův palác. Uplynuly měsíce a roky. Princ, nemocný smutkem, neměl nikde stání. Exil byl těžký, zármutek neúnosný. Princ ztratil kontinuitu, stal se jiným člověkem, uzavřel se radosti a naději. Najednou se však objevil posel a přinesl mu dopis od otce. Ten však pouze umocnil princovu bolest, neboť mu připomněl, odkud přišel a co všechno ztratil. Co by dal princ za to, kdyby se směl s otcem znovu setkat, obejmout jej a dotknout se lemu jeho královského roucha! Potichu plakal, ale najednou se vzpamatoval a řekl si: dělám chybu, že se rozesmutňuji, rozlítostňuji nad svým osudem. Nedržím snad v ruce drahocenný, jedinečný dopis, Královo písmo přece vyjadřuje královu vůli, je tedy králem… A začal dopis líbat. Byl pro něj důkazem, že otec žije, spojoval ho s ním: protože dopis byl napsán a odeslán, znamená to, že král je král a že princ, i když v exilu, je stále princem.“ (6, s. 138)

Král je Bůh, nešťastný princ je národ Izraelský. Aby Izrael snesl svůj exil, musí se utěšit Tórou, musí se přimknout k Božímu slovu a vůli. Slovy Rabiho Nachmana: „Každý člověk je povolán svým způsobem a na své úrovni. Jednoho volá Bůh křikem, druhému zpívá nebo šeptá. Je to jako pastýř a ovce: dokud se ovce příliš nevzdálí, slyší pastýřovu flétnu a on slyší její zvonec; jakmile však uteče moc daleko, neslyší nic a ani ji nikdo neuslyší. Kdo jiný je tento pastýř než Bůh? Kdo jiný je tato ovce než Izrael? A zvoneček je Tóra, připomínající jednomu i druhému nebezpečí vzdálenosti a rozdělení.“ (6, s. 138)

Zastavení třetí a poslední u Jiřího Langera, českého židovského spisovatele, který žil před 1. světovou válkou nějaký čas v chasidské obci v Belzu. V knize Devět bran ztvárnil chasidismus v podobě, v jaké se s ním setkal při svém pobytu v chasidské obci. Uveďme si krátký úryvek z výše zmíněné Langerovy knihy.

„Kniha je tu ve velké úctě. Je přímo zbožňována. Nikdo například neusedne na lavici, na jejímž druhém konci leží nějaká kniha. Byla by to pro knihu potupa. Nikdy nenecháváme ležet knihu hlavou dolů nebo dokonce počátkem vespod, nýbrž vždycky počátkem navrch. Upadne-li kniha na zem, zdvihneme jí a políbíme. Také, když se přestaneme učit, nezapomínáme ji políbit. Pohodit ji nebo položit na ni nějaký předmět je hřích. Přesto jsou téměř všechny knihy roztrhané až běda. To je následkem pilného studia. Když jsou knihy už docela rozedrané a nečitelné, odváží je kostelník na hřbitov a tam je zahrabe. Ani nejmenší útržek papíru, který je potištěn hebrejským písmem, nesmí se válet na zemi, nesmí být pošlapán, musí být pohřben. Neboť každičké hebrejské písmenko je jménem Božím.“(4, s. 38)

Použitá literatura:
1. Newman J., Sivan G.: Judaismus od A do Z, Praha, Sefer 1992
2. Pavlincová H.: Slovník judaismus, křesťanství, islám, Praha, Mladá Fronta 1994
3. Eliade M.: Dějiny náboženského myšlení III.díl, Praha, OIKÚMENÉ 1997
4. Sadek V., Franková A., Šedinová J.: Židovské dějiny, kultura a náboženství, Praha, SPN 1992
5. Langer J.: Studie, recenze, články, dopisy, Praha, Sefer 1995
6. Wiesel E.: Svět chasidů, portréty a legendy, Praha, Sefer, 1996