Suverénní odpověď na otázku „Kam nám mizí ponožky?“ podal už Pavel Šrut v příbězích o lichožroutech, ale co když všechno může být i jinak? V Polsku oblíbení Lichožrouti (Niedoparki) pravděpodobně inspirovali Justynu Bednarekovou (nar. 1970) k vytvoření jiné představy o ztracených ponožkách, o něco mírumilovnější, nadějnější, a proto možná vhodnější pro menší děti. O tom, jak se ponožky odvážně vydávají do světa, autorka vypráví ve své prvotině Neobyčejná dobrodružství deseti ponožek. Aby bylo hned zřejmé, že deset se nerovná pět párů, neschází podtitul upozorňující, že dobrodružství patří ponožkám čtyřem pravým a šesti levým.

Vyprávění začíná vhledem do rodiny, v níž se (pravděpodobně jako v každé domácnosti) ztrácejí ponožky. Malá Bé s maminkou vymýšlejí teorie, kam se ponožky poděly, a dokonce zavolají instalatéra, který jim ovšem s problémem nepomůže – v pračce prostě ponožky nezůstávají. Následující kapitoly záhadu objasňují: ponožky se vydávají za dobrodružstvím. Dlouhé názvy kapitol výstižně shrnují vždy celou epizodu, o moment překvapení však čtenář ochuzen není, pointa zůstává tam, kde je to důležité, neprozrazena. A i v závěru je vyprávění orámováno rozumováním Bé a maminky, co se asi s ponožkami mohlo stát.

Věřme ve šťastné konce

Příběhy konkrétních deseti jedinců pouze ilustrují různorodost všeho, co můžou ponožky zažít. Některé z desítky příběhů jsou poučné, jiné detektivní, romantické i nostalgické a další skutečně dobrodružné. Například příběh kousavé ponožky ze surové ovčí vlny, která na vyprání čekala už několik let, je jak dobrodružný, tak trochu romantický. Poté, co se odhodlala k úprku z koše, dostala se ponožka do šedivých ulic města, kde jedinou hezkou věcí bylo zrzavé koťátko. Tomu chtěl ublížit zlobivý kluk, ale vlněná ponožka nic takového nepřipustila a koťátko zachránila. Hrdinský čin ji udělal šťastnou, to však ještě netušila, že za pár dní ji najde mladý pár a slečna ponožku použije na nedokončený svetr pro svého milého. Tak se ponožka po letech beznaděje promění v něco užitečného a milovaného.

I ponožky mají různé povahy a talenty, na něž se rozpomenou, když původnímu majiteli doslouží. Rozhodnutí udělat něco jinak není jednoduché, ale díky odvaze ponožky dojdou šťastného konce. Autorka neopomíjí ani stinné stránky života – nemocné dítě, lidé bez domova, politické hádky, zloděje, závist –, ale díky ponožkám vše dostává naději na nápravu či zlepšení. Pozitivní myšlení je totiž podstatou celého příběhu. Ani malá Bé a její maminka nesmutní, že se jim ponožky poztrácely, věří jen, že se mají dobře, ať už jsou kdekoli.

Kniha čtenáře téměř vybízí k vymýšlení vlastních příběhů svým ztraceným kouskům, imaginace je totiž přímo drážděna originálními autorčinými nápady. Místo zlobení se nad další ztracenou ponožkou jí můžeme přisoudit nový život, který si určitě užívá, protože si ho sama vybrala a neulovil ji žádný lichožrout. Takže jaký bude příběh vaší poslední ztracené ponožky?

V pohybu

Dynamické ilustrace, které pro knihu vytvořil Daniel de Latour, vyprávění jednoduše, ale výstižně dokreslují. Jelikož kniha je určena pro čtenáře od pěti let, ilustrace jsou hojné. Celobarevné stránky nejsou výjimkou, propracované ilustrace navozují atmosféru a kontrastně jednoduše vykreslené ponožky z nich vystupují jako dominanta. Stejně jako příběhy jsou i ilustrace různorodé – hravé a veselé, někdy melancholické až snové. Obě složky se perfektně propojují a vytvářejí krásné barevné příhody plné pohybu. Rodiče náruživých čtenářů jistě ocení jak pevný papír stránek, tak příjemnou pevnou vazbu se zakulacenými rohy. Kniha tak vydrží přenášení v batohu či tašce bez poškození velmi dlouho.

Knížka je ideální k předčítání, k prvnímu čtení i pro každého, kdo si rád odlehčí s hezkými příběhy. Těmi Neobyčejná dobrodružství deseti ponožek určitě jsou a taky za ně autoři získali v Polsku několik literárních ocenění či nominací. Lichožrouti už se stali českou klasikou, ale nechcete-li se smířit s drastickým koncem ztracených kusů oděvu, dejte šanci nadějeplným příběhům polských ponožek.