Básnířka Elena Buixaderas, narozená v roce 1969 v Murcii, je sice španělského původu, ale už od roku 1996, kdy začala žít v Praze, je svázána s českým prostředím. Své dosud publikované sbírky básní A través de los senderos infinitos (Po nekonečných cestách, 1996) a Desconcierto para peregrinos (Disharmonie pro poutníky, 2005) vydala jen ve španělštině ve své vlasti, kde byla též vyznamenána několika literárními cenami. Ve dvojjazyčném vydání sbírky Koperníkovy hvězdy se tak její básně, napsané mezi léty 2000 a 2005, poprvé knižně objevují v českém překladu Terezy Riedlbauchové.

Elena Buixaderas také překládá texty českých autorů do španělštiny, mezi nimi díla Václava Hraběte, Violy Fischerové, Zbyňka Hejdy, Radky Denemarkové, Jiřího Kratochvila, Alexandry Berkové ad. Od roku 2004 organizuje pravidelná literární setkání Luces de Bohemia, zasvěcená španělsky psané literatuře. Věnuje se rovněž vědě, pracuje ve Fyzikálním ústavu Akademie věd České republiky. Právě zájem o exaktní vědu se zrcadlí v názvu nové básnické sbírky, ve které do reflexe osobních prožitků vstupují vzdálené hvězdy a vesmír.

Básně působí jako láskyplné i naléhavé vzkazy psané těm nejbližším. Elena Buixaderas v nich promlouvá ke svým dvěma synům, kterým novou knihu věnovala a jejichž jména nesou dvě části sbírky. Polovina Koperníkových hvězd tak patří prvorozenému Ondrovi, druhou část tvoří kniha Bohdanova.

Sbírka připomíná soukromý zápisník, v němž básnířka reflektuje proměnu sebe sama z těhotné ženy v matku vyrůstajících dětí. Mateřství z něj vysvítá jako nepřenositelná životní zkušenost. V prvních básních Ondrovy i Bohdanovy knihy autorka zkoumá své tělo, které těhotenství proměňuje, vnímá i proměny svých pocitů. „Rozpoznat se v novém bytí / k tomu jsem ještě nedospěla / Ta sotva odhalitelná zakřivenina / je jedinou stopou tvé existence / nepatřičně připoutané k životu / v neznámé končině mého těla“ (s. 15). Po básních věnovaných samotnému narození synů se v dalších textech snaží poznávat svět stejně jako oni, jako by ho viděla poprvé. „Dívat se a vidět / to co se nám ostatním / již ukrývá / Bezelstnost kamenů / hlazených pomalou vodou / Otevřít oči a spatřit / mávání křídel racků a labutí / s nedotčeným údivem / v jarním odpoledni“ (s. 91).

Mnohé z textů prostupuje mateřská něha a nezlomné ochranitelské instinkty. Autorka se strachuje o budoucnost svých dětí, jejich život a bezstarostné dětství, které ilustruje obálka knihy s vyobrazenými barevnými skleněnkami. Mezi takové básně patří dojemná i drásavá báseň Motýli, která představuje nářek nad zemí pustošenou člověkem a její vytrácející se krásou. Divy přírody jsou zničené nebo zkrocené svěrací kazajkou z exaktních pojmů a definic, kterou jim nasadili lidé. Zmizí-li záhada, mizí i krása. „Nevím jestli když zvedneš obličej / od drsné země / ještě uvidíš třpytit se / stejné hvězdy jako kdysi Koperník // Už neexistuje tma / kterou vyhnaly svítilny / do koutku našich myšlenek“ (s. 31). V básni ale dává dětem naději v podobě malého ráje ve vlastní zahradě, kde zbude prostor pro přírodu i básníky.

Téma mateřství nahlíží Elena Buixaderas i z pohledu současné matky, která musí skloubit starost o dítě s prací. Pochybuje o rozhodnutí pracovat, vyznává se ze strachu z odcizení, ze stesku po dítěti i z pocitů viny. „Nevím co tu dělám / mezi kryptickými symboly / zatímco zápasíš v římském cirku“ (s. 55). Píše o němých i vyslovených výčitkách dětí, které nechápou, proč je vůbec přes den opouští. „Čas neexistuje / Nemám zdání jak jsi to uhodl / Ale říkají to tvoje smutné oči / když každé odpoledne / slibuji / že tě vyzvednu v pět“ (s. 51). Právě zkoumání novodobé role matky činí knihu výjimečnou.

Ačkoliv mateřství se jako motiv objevuje u mnoha španělských básnířek, zasvětit mu celou sbírku je v novodobé španělské poezii spíše vzácné. U některých básnířek je svázáno s bolestnými prožitky, jako je tomu například u Conchy Mendéz (1898–1986), kterou španělská občanská válka donutila prchnout do exilu. Středobodem její sbírky Niño y sombra (Dítě a stín, 1936) je totiž smrt jejího sotva narozeného syna. V současné španělské poezii najdeme téma mateřství také ve sbírce El arrecife de las sirenas (Útes Sirén, 2017) mladé básnířky Luny Miguel, kde se zamýšlí nad rolí dcery i matky, nebo u Maríi Garcíi Zambrano, jež ve sbírce Hija (Dcera, 2015) vypovídá o narození těžce nemocné dcery.

V Koperníkových hvězdách je výjimečné i propojení intimní lyriky se světem vědy. Není to scestné ani nesmyslné spojení, pro autorku jsou vzhledem k její profesi metafory ze světa fyziky a astronomie přirozené. S narozením syna se tak rodí celý nový vesmír. „Jen ty mi můžeš vyprávět / jak ubíhá čas v černé díře / Možná utajené čekání / velkolepý třesk / který porodí nový vesmír“ (s. 73). V básních Elena Buixaderas poměřuje život s hvězdným nebem, člověka s vesmírem, ptá se po vzniku a smyslu lidské existence. Její profesi prozrazuje i to, že poezie jí slouží jako prostředek k velmi podrobné analýze pocitů. Díky básním je může znovu procítit a poznávat tak sebe sama. Jak uvedla v rozhovoru s Davidem Vaughanem, který poskytla Radiu Praha, poezie pro ni představuje studium všeho, co je kolem, včetně naší mysli, našich pocitů, vesmíru.

Dvojjazyčné vydání Koperníkových hvězd nabízí španělštinářům možnost číst si básně v originále a porovnávat je s překladem. V mnoha básních, jak je patrné z úryvků, autorka oslovuje své syny a právě tyto básně jsou vrcholem sbírky: intimní i naléhavé vzkazy, v nichž se pokouší vysvětlit jim svět vyvrácený z kloubů. Nevýrazné jsou naopak ty básně, ve kterých zůstává v obecné rovině. Jsou pro čtenáře hůře uchopitelné, a proto na něj ani nemusí zapůsobit. Upozaďují totiž autorčinu silnou stránku – schopnost převést pocity do jazyka básně. Ani hlavní téma mateřství nemusí oslovit každého, avšak těm, kteří sbírku otevřou, nabízejí Koperníkovy hvězdy dojetí, něhu, radost i strach.