Edsel Bronfman, kterému nikdo kromě matky neřekne jinak než příjmením, žije v chudé, a místy dokonce nebezpečné čtvrti „skoro velkého“ města. Vede stereotypní život, který spočívá v tom, že ráno vstane, vyrazí do zaměstnání (fádní kancelářská práce), pak bez významných zastávek zpátky domů, odtud zavolá matce nebo ji navštíví, podívá se na televizi a jde spát. Je mu třicet čtyři a je přesvědčený, že to tak už bude pořád, i když si není jistý, jestli je to správně. A pak mu zavolají, že vyhrál víkend pro dva v apartmánu na Floridě. A protože Bronfman zatouží podívat se k moři, rozhodne se, že si nějaký ten ženský doprovod opatří.

To je výchozí situace románu Američana Daniela Wallace (nar. 1955), autora u nás známého jen z románu Velká ryba, který v roce 2011 vydalo Argo nejspíš hlavně kvůli tomu, že jej v roce 2003 zfilmoval Tim Burton a posbíral za něj nominace na ceny BAFTA, Zlaté Glóby a Oscara. V českých knihkupectvích lze mimochodem najít také Wallaceova jmenovce Dannyho, s nímž ho pojí kromě jména také to, že se oba pokusili napsat romantickou komedii pro muže (Daniel Wallace napsal román A co když je to ta pravá?, který česky vyšel v roce 2015) či přinejmenším romanci, kde v hlavní roli muž vystupuje.

Zdá se, že žánr romance a mužští čtenáři nějak nejdou k sobě, ale ve skutečnosti s něčím takovým slavil docela velké úspěchy už v devadesátých letech Nick Hornby, byť by možná romány Všechny moje lásky (1995) a Jak na věc (1998) v době vydání za romantické komedie asi neoznačil; filmaři, kteří je pak docela úspěšně adaptovali, v tom však měli jasno hned. Možná, že s případným zájmem Hollywoodu po Velké rybě koketuje i Daniel Wallace, protože právě romantická komedie je asi nejpřiléhavější žánrové označení pro román Neobyčejná dobrodružství a i způsob vyprávění s občasnými ostrými střihy jako by se nabízel pro přepis do scénáře.

Což naštěstí neznamená, že je to román nějak vykalkulovaný a podbízivý. Jistě: ostýchavý samotář Bronfman je hlavní postava až příliš prostoduchá, i při všem Wallaceově rozebírání, vysvětlování a zabíhání do minulosti tak nějak účelově plochá. Je stále závislý na své matce, která má na rozdíl od něj bouřlivou sexuální, drogovou i alkoholickou minulost, jejíž je Bronfman přímým plodem (byl počat při náhodné známosti a otce nikdy nepoznal). Vzhledem k tomu, že román vyšel v USA loni, je docela podezřelé, že někdo takový (heterosexuální, zdravý a materiálně relativně zajištěný) nemá doma počítač nebo smartphone, skrze nějž by navazoval alespoň virtuální vztahy, případně si pustil nějaké to porno. Ale budiž, Bronfman je takový boží prosťáček, kterému stačí, že má počítač v práci.

Autor mu tedy do cesty přihraje hned tři potenciální partnerky: recepční Sheilu, s níž se povzbuzen plánem na výlet k moři zapovídá a překvapí tím hlavně sám sebe, policistku Serenu, na kterou náhodně narazí poblíž bydliště, a prostitutku Coco, která se kamarádí s Bronfmanovým sousedem, vcelku sympaťákem až na to, že prodává drogy. Wallace přitom svého hrdinu důsledně drží v módu nesmělého panictví: nechá ho přehnaně prožívat každý dotek, slůvko, ba i pohled. A nepůsobí to vyspekulovaně, čtenář se snadno nechá přesvědčit, že tento třicátník uvízl v rané pubertě a zatím nenašel cestu ven anebo alespoň někoho, kdo by mu v tom směru pomohl. I ta trojice žen je přitom kandidátkami na výlet hlavně v Bronfmanových představách, ani jedna z nich si při prvních setkáních nedokáže představit, že by si s tím nezajímavým podivínem něco začala. Několik bizarních situací (asi nejvtipnější je ta, kdy ho kumpán z posilovny, kam Bronfman ve své systematické snaze zlepšit se začal chodit, zkouší před dvěma ženami zostudit poukazem na velikost jeho penisu – efekt je opačný a obě barové krásky se postaví na Bronfmanovu stranu, chlapíkovi se vysmějí a večer vyvrcholí tím, že je Bronfman poprosí, aby zhodnotily skutečnou úroveň jeho „nádobíčka“; ve vší počestnosti samozřejmě) však pomůže hlavnímu hrdinovi poněkud povyrůst, v očích oněch tří žen i v očích vlastních, což je možná podstatnější.

Wallace dokáže věrohodně a s vtipem vykreslit podobné tragikomické situace (jejich častým zdrojem je stárnoucí, ale stále nekonformní Bronfmanova matka, kterou ohrožuje postupující demence), daří se mu i budování ústřední zápletky, kam přidá ještě kriminální motiv. Výsledkem je finále, v němž se sice navenek neodehraje nic podstatného, pro jeho aktéry s Bronfmanem v čele je to však finále vlastně velkolepé, leccos vyjasňující, rušící a převracející naruby či naopak stvrzující. Je to závěr, který ke správné romantické komedii patří a který, když už v létě skutečně nebude co dělat, nakonec uspokojí i případné mužské čtenáře.