Na chodníku bruselské ulice sedí v prudkém dešti krásná dívka. Apaticky se dívá do prázdna, vedle ní stojí dvě velké tašky. Malíř Martial míří za jinou ženou, ale pozve zdrcenou Danielle na skleničku a pak jí zařídí bydlení. Už je nám to jasné. Trochu zklamaně počítáme s velkým tajemstvím a velkým milostným příběhem, kterými se náhodné setkání promění v zásadní životní zvrat. Ale sláva, všechno je jinak!

Napříč krátkým románem, či spíše novelou, se sice klene několik dějových oblouků, ale za rozmanitostí postav a ostrým střídáním scén tušíme citlivost povídkáře. Francouzsky píšící Belgičan Michel Lambert (*1947) si vyzkoušel obě polohy: je autorem čtyř románů, devíti povídkových sbírek a jedné novely. Kromě toho vyučuje tvůrčí psaní a má za sebou práci novináře. V Davidově domě (francouzsky román vyšel pod názvem La maison de David již v r. 2003) se tyto zkušenosti jasně projevují v lehkosti pera: autor jde přímo k věci, tedy ke svým postavám, a nechává je promlouvat v krátkých, intimně laděních scénách.

Na první pohled jde o společnost dosti romaneskní: tvoří ji již zmíněný malíř Martial, učitel na bruselské Akademii výtvarných umění, jeho bratr Serge s blíže nedefinovanou duševní poruchou, přítel William, novinář a spisovatel, jeho mírně hysterická žena Nicol, Martialova záhadná a nenáročná milenka Odette, krásná herečka Yseult, vězeň Max, hodný strýček s přezdívkou Belmondo a konečně sama Danielle a její přítel, zadlužený hazardní hráč arménského původu, který si pro změnu nechává říkat Toulouse.

Různorodý kroužek má ústřední bod v Martialovi – a to doslova: díky němu tráví často celá skupina volný čas společně. Chodí na večeři, sem tam se uspořádá výlet či večírek, nejde však o sled efektních scén ze života bohémy. Martial musí chodit do práce, tedy do Akademie, a také do věznice, kde má žáky s úplně jinými zájmy a nadějemi. William (že by autorovo sebekritické alter ego?) vydává román; po několika podprůměrných kusech se snad konečně dere na výsluní, ale pořád ho stíhá strach z nevědomého plagiátu. Herečka Yseult musí dabovat americké seriály... V postavách se tak snoubí každodennost s malými tajemstvími. Jediného Martiala vyprávění zabírá také zevnitř, o pohnutkách jeho chování tedy víme mnohem více, ale ani on sám v nich nemá vždy docela jasno.

Nejzáhadnější postavou je však Serge. Martialův mladší bratr bojuje s psychickou nemocí a začíná být jasné, že se už nikdy nevrátí do běžného života. Martial ve snaze ulehčit bratrovu trápení také trpí. Nedávat najevo, že ho bratrova přítomnost obtěžuje, že se za něj stydí, že se s jinými lidmi cítí lépe; už to je na něj příliš mnoho a pro Serge je to přitom zoufale málo: Martial by ho chtěl pochopit a najít pro sebe i pro něj ztracenou naději, že to všechno bude zase jednou dobré. Snaží se ze všech sil pomáhat jemu i dalším lidem, ale přitom si uvědomuje, že se z něj vytrácí skutečná lidskost. Řekne mu to i Danielle: „Máte srdce na dlani, ale nemáte srdce.“ (s. 72) Nakonec se jako ústřední bod tohoto románového příběhu ukazuje spíše Serge: to on je totiž už po mnoho let osou Martialova života, ne naopak.

Všední starosti a směšné ambice jednotlivých postav kolem sebe poklidně proplouvají, ale tváří v tvář této bezedné propasti náhle ztrácejí směr. Z celého románu ovšem promlouvá nevtíravá něha. Ke křehkému Sergeovi, ale i k těm více či méně „normálním“ a snad i k Bruselu, v němž se většiny knihy odehrává. Název ostatně odkazuje ke konkrétnímu místu v něm, i když ve francouzštině je možno jej chápat v biblickém významu (jako rod krále Davida) a hledat pak v textu skryté spojitosti – anebo stačí brát jej v doslovném smyslu. Podobně je to s deštěm, který v mnoha scénách město omývá: čtenář v něm může najít symboliku, jakou sám uzná za vhodné. Rozhodně však nejde o apokalyptickou pohromu nebo nekonečnou beznaděj. Belgie je prostě jedna ze zemí, kde poměrně často prší, pak sice někdy taky svítí slunce, ale pak zas prší, takový už je život.

Zvlášť v dialozích vyniká autorův smysl pro humor, který brání postavám i čtenáři dívat se na věci příliš vážně, ale přitom umožňuje zahlédnout pod povrchem to zásadní.

Nejedná se snad o velkolepé dílo, ale jistě o citlivou a pokorně psanou prózu, kde není nic navíc, což je dnes možná ještě vzácnější zboží. Na první překlad Lambertova díla do češtiny jsme čekali poměrně dlouho (od vydání originálu uběhlo patnáct let). Snad už to napříště půjde rychleji... a třeba se dočkáme i ukázek z jeho bohaté povídkové tvorby? Ta jistě skrývá ještě mnoho nenápadných pokladů.